Její slova dopadají na členy rodiny jako morová rána. Správná hospodyně, tedy gazdina, jak říká táta, to myslí vážně a bere to od podlahy. Ve snaze dostat se ke zmíněné podlaze, která je pokryta koberci, musí zapojit do činnosti otce, nacházejícího se většinou na kanapi v poloze horizontální. Z této polohy je zvednut do vertikální, aby mohl zaujmout polohu vkleče na kolenou, a nadzvedávaje nábytek a tahaje za koberec tento vysune a s matčinou pomocí sroluje. S nově přidělenou funkcí klepače koberců bere sobě prakl a odchází s písní na rtech směr výtah. Cílem cesty jsou klepače na koberce, instalované za naším domem. Vy později narození asi nevíte, co to je, protože dnes již klepače na koberce na sídlišti neuvidíte, ale já vyrůstala v době, kdy nám sloužily i na hraní. Sleduji otce, jak přehazuje koberec přes železnou tyč a mlátí do něj praklem, co to jde. Srolovaný ho nese nahoru. Dvě mladší sestry se nacházejí za vchodovými dveřmi bytu s kýblem teplé vody, hadrem a kartáčem. Jejich bojovým úkolem je vyčistit kopu špinavých a zablácených bot, neboť bydlíme na sídlišti, kde zatím nejsou ani cesty, ani chodníky, takže se zablácená obuv musí každý den pořádně vyčistit. Zatímco na chodbě proměňují boty z velmi zablácených na mírně zablácené, otec, přinášející nahoru koberec, žádá, aby mu děvčata uvolnila cestu a rychle setřela zamáčenou chodbu, aby neuklouzl. Náš tatínek kladl důraz nejen na práci, ale zejména na její bezpečnost. Maminka, která na bezpečnost práce až tak nedbala, vykazovala ročně rozhodně méně zranění a úrazů než tatínek. Kdykoliv se tatínek do nějaké řemeslné činnosti pustil, okamžitě jsme připravily dezinfekci, obvazy a náplasti, neboť bývalo vysoce pravděpodobné, že se poraní, a budeme ránu dezinfikovat, aby nechytil, jak říkával, „do tej rany frazskariku“, tedy infekci.
Zatímco tatínek pracuje venku a mladší sestry na chodbě, já jsem odeslána pastovat parkety. Dříve tuto činnost vykonávala s láskou maminka, nicméně letos usoudila, že mé čerstvě ukončené základní vzdělání poskytuje dostatečnou záruku k tomu, aby na mne pastování delegovala. O důležitosti údržby parket nemám nejmenších pochyb, neboť je mi sděleno, že se to nedělá proto, aby to bylo vidět, ale aby nám parkety vydržely co nejdéle.
Tedy vkleče na kolenou pastuji parkety, čichajíc přitom omamnou vůni pasty, která se špatně roztírá. Volím raději silnější vrstvu, aby nám ty parkety dlouho vydržely, zatímco moje kolena signalizují, že už nevydrží vůbec. Máme celkem čtyři pokoje plné parket. My se máme! Sídlištěm se rozléhá otcovo bušení do koberců a láká tak zvědavé oči sousedů, zejména však sousedek, které obdivně přihlížejí jeho činnosti. To znamená, že budeme pár dní slýchat, jakého máme hodného a pracovitého tatínka. Maminku budou zastavovat sousedky, aby jí sdělily, že má vzorného muže. A proč to? Tatínek je totiž při práci vidět. My vidět nejsme.
Všímám si, že proces gruntování znamená totální destrukci a chaos celého systému, tj. bytové jednotky i rodiny jako celku. Záhada, nad níž je třeba pouvažovat. Pračka, které říkáme Bio-fio, celý den zpracovává metry záclon a závěsů a běží nepřetržitě. Pohybujeme se tak od pračky k balkonu v pravidelných intervalech tam a zpět. Matka zatím myje okna. Nyní už víme, co bude následovat, a tak se raději vzdalujeme, abychom neviděly, jak hazarduje se životem. Pokusím se zdokumentovat: Stoupne si na kuchyňskou židli, záclonu přehozenou přes rameno. Z této židle se dostává na radiátor. Avšak prostor mezi radiátorem, na kterém nyní oběma nohama stojí, a skleněnou okenní tabulí je úzký. Pro větší pohodlí, a také aby se tam vešla, otevírá menší z oken dokořán, čímž zadní trakt jejího těla přečnívá ven. Zaujímajíc tento pohodlný postoj, balancuje s rukama nad hlavou. Problém je v tom, že v nich drží metry záclon a za sebou má otevřené okno. Nemohu se na to dívat! Prosím, ať to nedělá, ať sleze, nebo alespoň ať zavře okno a nestojí v něm. Mám být ticho a neječet, nebo opravdu spadne. Odcházím. Máme čtyři okna a balkon. My se máme! Otec klepe z posledního, tedy řekněme raději, že klepe poslední koberec, a sklízí obdiv sousedek. My, které nejsme při úklidu vidět, sklízíme tak akorát pár pohlavků, když to neděláme tak, jak se po nás vyžaduje. Po celodenním uklízecím běsnění – a tím si buďte jistí – vydrží naše parkety nejen co nejdéle, ale úplně všechno. Koberce jsou zbité tak, že se ani nehnou, okna máme jako z alabastru, záclony a závěsy voní aviváží, z nás lije pot a já osobně jsem zfetovaná z pasty na parkety.
Otec požaduje, aby se už dal do obýváku jím vyklepaný koberec, protože vypadá, že toho má dost, a rád by se pohodlně usadil ve svém křesle a pustil si televíziu. Chyba! Tatínek se domnívá, že svoji úlohu v dramatu již sehrál, když vtom maminka žádá, aby sundal oba velké lustry v obýváku!
A naše lustry, to je kapitola sama pro sebe. Jsou ověšeny množstvím skleněných cingrlátek, zavěšených na ještě menších zlatých kovových háčcích a jsou velmi těžké. Jsme volány, abychom svýma drobnýma ručkama oddělávaly skleněná cingrlátka i s háčky a vkládaly je do kýblu s vodou, umyly a vysušily. Po této nekonečně dlouhé činnosti věšíme cingrlátka zpět. Hrubým odhadem 200 cingrlátek odvěsit a 200 opět zavěsit. U nás se nenudíme! Není-li zábava, uděláme si ji! Lustry se blyští, až oči přecházejí. Každého, kdo k nám vstoupí, jistě oslní!

Správná gazdina, nešetří své síly ani při leštění nábytku v obývacím pokoji. Dvířka horní skříňky nevydrží nápor její neutuchající energie a poroučí se. Duchapřítomně chytá dvířka a volá otce ku pomoci. V následujícím obraze otec drží dvířka visící na jednom pantu a matka hledá šroubovák. Obraz dvě: otec stále drží dvířka, matka šroubuje, přičemž instruuje otce, že to drží blbě. Obraz tři: matka kontroluje, zda dvířka drží. Dostává se nám poučení, že kdybychom chtěli otevřít horní skříňku, je třeba levou část dveří mírně nadzvednout, pak to půjde.
Paráda: otevřu klíčkem, nadzvednu, raději přidržím jednou rukou levé křídlo dvířek, aby to zase neuletělo, druhou rukou si podám to, co potřebuji, pokud to ovšem jednou rukou zvládnu, protože budu-li potřebovat obě ruce, je zde velká pravděpodobnost – a jak to tak vidím, spíše jistota –, že nepřidržím-li si levé křídlo dvířek v poloze nadzvednuté a levou ruku toto křídlo dosud držící použiji na pomoc ruce pravé, abych si oběma rukama ze skříňky podala, co je třeba, uplatní se všudypřítomná gravitace – v lepším případě mi levá horní dvířka spadnou na levou nohu, v horším spadnou na obě mé nohy.
Po důkladné analýze této informace se vzdávám možnosti cokoliv v oné skříňce hledat.

V průběhu dalších let mne to přivede až ke studiu entropie, kterou můžeme definovat jako míru neuspořádanosti – chaosu systému. Nu a naše rodina je takovým systémem – abych upřesnila – uzavřeným systémem. První věta termodynamická říká, že energie se nikdy nikam neztrácí, nemizí. Pouze se mění z jedné formy do druhé. Podle druhé věty termodynamické není možné sestrojit perpetuum mobile. Pokud chceme energií dělat nějakou práci, při přeměňování z jedné formy na druhou se vždy část energie přemění na teplo, které se bez užitku rozplyne do prostoru. Proč o tom mluvím? Je to velmi jednoduché. Entropie je neodmyslitelně svázaná s teplotou, což znamená, že v uzavřeném systému může entropie (chaos) pouze růst. Nikdy nemůže klesat. V uzavřeném systému může teplota pouze narůstat, roste tedy logicky entropie. Ono to ani jinak být nemůže, to je jasné. Protože naše rodina je takovým uzavřeným systémem, v důsledku celodenního gruntování se dostává teplota do kritického bodu.
Čtyři bytosti ženského pohlaví shodně prohlašují, že je jim horko. Tatínek sděluje, že ho drobí zima. Dedukuji, že se neklepe zimou, nýbrž chytil vibrace z klepání koberců. Jenže, kdo jsem já, abych poučovala rodiče, případně měla vlastní názor? Dostáváme direktivní příkaz: „Popretajte a pomôžte mame!“ V přímém přenosu sledujeme, jak mizí v ložnici, ukládá se na lůžko a pro jistotu se zakrývá peřinou, neboť se potřebuje zahřát. Tak je to tedy! Únikový manévr! Shodou okolností v téže chvíli pozorujeme známky třesu i na matce. Odhadujeme svorně, že zimou to není. Plníce příkaz spretávame sa všetky tri do detskej izby.
Konečně nastal čas na trochu odpočinku a odreagování se. To se ručička hodin posunula někam mezi čtvrtou a pátou hodinu odpolední dne nedělního. Jenže maminky si přece nikdy neberou volno! Všechny tři si v dětském pokojíku povídáme, když se otevřou dveře, matka v nich stojící zhodnotí situaci, nakoukne do skříněk s naším oblečením a pak to bere rychlý spád. Všechny skříňky otevře a projde se kolem nich s nataženou rukou, kterou vše smete na hromadu, které říká čurbes, a pronese důrazně: „Ten čurbes si uklidíte!“ Opouští nás se slovy, že to přijde zkontrolovat. Tříčlenná posádka „čurbesu“ se sjednocuje v názoru, že má otřesné rodiče. Fakt, že máme spoustu věcí stejných, komplikuje situaci, neboť každý kus oblečení musíme roztřepat, porovnat velikost a teprve pak víme, čí věc je vydolována. Snažíme se o nějaké ty „komínky“, ale padá to. Odvoláváme se na nevhodný nábytek s názvem Universal, který nám pořídili, ale není to nic platné. Universální rozhodně není, ale co už teď… Skládací manévry řešíme další hodinu. Teprve s prvními tóny operní árie, která se line z obývacího pokoje a neklamně znamená, že tatínek je ve společnosti Pucciniho v dobré náladě, opouštíme vzorně uklizený pokoj. Tatínek si prozpěvuje árii Kalafa, maminka chystá večeři, my jsme úspěšně zlikvidovaly čurbes. Celým bytem se line vůně dokonalé čistoty a zní tatínkova oblíbená hudba. Skutečně oslňující zážitek přichází v momentě, kdy se mimoděk podívám do světla našich prudce se blyštících skleněných lustrů.

Marika Korcová

Autorka vystudovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Deset let působila jako šéfredaktorka vydavatelství odborných medicínských časopisů v Praze, poté se vrátila do rodného Brna, kde se opět věnuje práci redaktorky v oblasti medicíny. Píše poezii i prózu. Věnuje se také tvorbě pro děti. Její veršované pohádky můžete najít na webových stránkách dětského magazínu Permoníček Krápníček. Dále vede virtuální kavárnu pro ženy Café Push-Up, kam si zve zajímavé hosty a provádí čtenáře zajímavými místy, která stojí za shlédnutí a návštěvu.

Související knihy

Korcová, Marika

Tofana, 2019