Zapomeňte na novodobá náboženství, na nejvoňavější druhy arabiky nebo robusty. Na espreso, lungo, cappuccino, latte, americano… Kdepak, vraťme se nohama na zem, jsme v Československu dvacátého století. Babička Anna si zalila standardního turka, kterého pili všichni, potom lógr přelila podruhé a většinou ještě potřetí. Říkala tomu druhák a třeťák. A prý jí to chutnalo. Nikdy jsem nezjistil, kolik v tom bylo pravdy, kolik šetřivosti a kolik životní zkušenosti.
Anna žila v Krkonoších, v oblasti Sudet, v malé vesničce v kopcích, kde bylo tak těžké živobytí, že tam ani Němci nežili a za války zde i po připojení k Říši zůstalo prakticky jen české obyvatelstvo. Krkonošské obyvatelstvo, tuhé jak místní šmejholy, tvrdé jak koháty, ošlehané jak zakrslé borovice na hřebenech, a přece také lidé s kouskem toho sladkého jádra jak místní borůvky a lesní maliny. Hospodářství, ve kterém Anna vyrostla, nebylo chudé. Tedy na místní poměry. O jídlo rodina nouzi neměla, protože si vše vypěstovala na poli: brambory, mrkev, červené zelí, dumlík nebo některé druhy obilí. Přes rok bylo mnoho práce na hospodářství, aby v zimě bylo co jíst, sekala a sušila se každá tráva, za horších let dokonce i z lesa. Lidé se starali o krávy, koně, slepice, kozy a ti se naopak starali o ně. Mlékem, smetanou, máslem, vajíčky… a ano, samozřejmě někdy i masem. V zimě potom nadešel čas jiných prací – v některých chalupách se rozjely tkalcovské stavy, v jiných se perlovalo, někdy lidé pekli chleby ve větším. Jako právě Annin tatínek, který je potom za nejlacinější možný peníz prodával i pomocným polským dělníkům, kteří tehdy v okolí museli pracovat a neměli skoro nic.
Jenomže některé věci vypěstovat nemohli. A za druhé světové války se z takových věcí začalo brzy stávat nedostatkové zboží. Ani si nedovedeme představit, že byly vzácné: cukr, sůl, a především – ano, káva. Vše se prodávalo na příděly a ty byly malé. A tak se pašovalo, v létě i v zimě. Annina maminka kávu milovala a nechtěla si ji odepřít. Paradoxem bylo, že zatímco ve slovutné Říši na ni nezbývalo, v sousedním okupovaném protektorátu káva i cukr byly. K hranici to z vesnice bylo jen pár kilometrů, a tak si pro ně místní chodili přes hranici za řeku Jizeru. Pochopitelně se to nesmělo. Hrozilo vězení, hrozila i smrt, protože dobrovolní sudetští vojáci, „ordneři“ (Ordnergruppe), si občas rádi vystřelili.
Nevím, kam chodili ostatní, ale Anna chodila do Roprachtic, kde snad měla vzdálené příbuzné. Za co s nimi cukr či kávu měnila, to už nevím, během války tam ale šla mnohokrát. Okolí dobře znala, lesní stezky uměla projít i za noční tmy, kdy chodila raději, ale někdy šla i ve dne. Občas totiž získala oficiální propustku a na té si potom pečlivě vyškrábala původní datum a přepsala jej na nové – kdyby ji chytli, prokázala by se falešnou propustkou.
Nikdy k tomu nedošlo, byť dvakrát měla Anna namále. Poprvé ji ordner zastavil právě u Roprachtic. Propustku sice vidět nechtěl, ale když mu babička řekla, že jde do nedaleké vsi (jako první jí na mysl padla Sytová), nelenil a šel s ní. Snad se mu prostě jen líbila a ani netušil, že ta krásná a naoko sebevědomá dívka vedle něj cítila srdce jistě až v žaludku. Když ji konečně v Sytové nechal být, dlouho se tam ještě schovávala, než se odvážila jít zpátky. I tenhle zážitek asi zapříčinil to, že když potom při jiné výpravě za sebou na lesní cestě zaslechla český výkřik se silně německým přízvukem: „Stuj, nebo stšelím!“, na nic tentokrát nečekala a v hrůze se rozběhla. Naštěstí tento ordner nepatřil k těm, kteří si pušku vzali do ruky proto, aby vraždili. Nevystřelil ani varovný výstřel a Anna ve zdraví utekla až do rodné vesnice. Ale raději potom přeci jen chodila v noci, nejlépe když bylo jasno a měsíc alespoň trochu osvětloval cestičky.
Anna chodila pašovat i za sněhových závějí, nejraději sama bez sousedů, bez kamarádek, ale jednou, bylo to právě v zimě, vzala i svou o osm let mladší sestřičku Líbu. Musela ji přeci začít učit, nikdo nevěděl, jak dlouho to všechno potrvá. Zatímco Anně už bylo přes dvacet, o osm let mladší Libuška byla vlastně ještě dítě. A také ji noční cesta děsila mnohem víc, než si zprvu Anna myslela. Každou chvíli vyjekla hrůzou, a jakmile sestru ve tmě ztratila z dohledu, začala na ni hlasitým šepotem volat, a dokonce rozsvěcovat baterku, kterou měla jen pro případ nouze. Anna se děsila, že malá sestřička obě prozradí, protože ordneři samozřejmě hlídali i v noci.
Té noci měly ale sestry štěstí v neštěstí, ordneři nehlídali, protože jasná noc přinesla nebývalé mrazy. Obě děvčata však několikahodinovou cestu musela ujít a na odpočinek nebyl čas, před rozedněním musela být zpátky. Byla to tehdy jedna z nejtěžších nocí v jejich životě. Zpátky do chalupy obě přišly úplně promrzlé a se skutečnými omrzlinami a tu noc plakaly bolestí, když se jim vracel cit do rukou i nohou.
Zima umí být na horách krásná i tvrdá. Ten obrázek se mi dere do mysli. Dvě mladé dívky na temných stezkách v krkonošských lesích, dívky, které – a to zcela bez nadsázky – nasazují vlastní život nejen proti vojákům, ale i proti v tu chvíli ještě nebezpečnějšímu nočnímu mrazu. A možná si říkáte: proč? To opravdu nasazovaly svůj život jen proto, aby si někdo jim blízký mohl dát hrnek kávy? Ale kdepak. Nešlo o to, aby si jejich maminka mohla přilepšit, ty dívky ve skutečnosti nechodily pro cukr a kávu. Chodily pro lidskou důstojnost, to byla ta skutečná věc, kterou pod mrazivými korunami stromů a pod dohledem německých pušek pašovaly z protektorátu.
Už je to osmdesát let. Čas už nacistické uniformy proměnil v prach. Vzal už si Annu, odvedl i její mladší sestřičku. To jen ty stromy tam na těch stezkách si to pořád pamatují. To že si pod jejich korunami lidé tajně chodili brát svou důstojnost zpátky. Nacisté jsou dávno pryč, ale takoví, kteří chtějí všem vládnout a z lidí udělat jen poslušné ovce, které se zprvu nemají, a posléze nesmějí na nic ptát, takoví se budou objevovat stále. A vždycky se najde i nějaký ten ordner, který bude ochotný se za ně bít, a třeba vzít i pušku do ruky. Tak si jen k tomu novému roku přeji, abychom nemuseli už nikdy měnit kávu za důstojnost.

Lukáš Berný

Tento rozhlasový moderátor, publicista a spisovatel vydal několik knih na téma pražského místopisu včetně úspěšné čtyřdílné edice Kde pijí múzy. Publikoval také mnoho povídek a publicistických textů v různých periodikách, knižně potom sbírku povídek Spálené sochy a románovou novelu Červený havran.

Související knihy

Berný, Lukáš

Galén, 2019