Čtení ke kávě: Co napsat knihu pro děti? (Patrik Klán)

Co napsat knihu pro děti?

31.12.2019 Patrik Klán Bez komentáře

Usadil se ve mně pocit, že dnes může psát knihy opravdu každý.

Zpočátku jsem to chápal negativně, je tu přeci řada spisovatelů, kteří na sobě makají, pilují své věty a úspěch nikde. Je tu také řada lidí, kteří napíšou knihu a tak dlouho ji upravují, až zapomenou, co bylo vlastně hlavním tématem jejich díla. Další, a není jich málo, vydají jen jednu knihu. Má to mnoho důvodů: s první knihou se hned na počátku „chytne“ mizivé promile budoucích spisovatelů, takže se jich prodají jednotky, maximálně desítky, a to pak motivace pro další psaní mizí v dáli hodně rychle. Dnes vím, jak je dobře, že může psát každý, protože i jediná kniha za to stojí.
Osobně jsem případ, který rozhodně není dirigentem slov a uhlazené gramatiky, potřebuji ke svému psaní korektory jako sůl. Rozumím si s Ladou Starou, která je mimo jiné autorkou knih pro děti a nás nadchla texty písní do naší naší knihy „Nártoun Olin“, navíc má i pedagogickou praxi.
Myslím, že mojí silnou stránkou je schopnost zaujmout příběhem, ale je pro mě hodně důležité ověřit jej ve spolupráci s druhými. Laskavý čtenáři, tady si asi řekneš, to je ale „vejtaha“. Nejsem, jen si musím věřit. A to platí v každé disciplíně. Řada lidí, když začne psát, ráda říká: „Kamarádi si po přečtení mých prvních stránek myslí, že je to dobré, že bych psát mohl.“ Ale to, že je něco dobré, si musí obhájit jen a jen autor. A jen autor si musí věřit stejně jako sportovec, účetní nebo chirurg.
U knih pro dospělé jsem především čerpal ze svých zážitků z dětství nebo ze života ve Francii a v Africe a ze studia ve Španělsku. Měl jsem pocit, že mám témat na rozdávání. Když mě oslovil kamarád – ilustrátor Radek Štícha – s tím, abychom udělali knihu pro děti, s chutí jsem řekl ano, a až pak si uvědomil své obavy. Prostě jsem si věřit přestal.
Pro děti se píše hodně, podívejte se do těch přetékajících regálů knihkupectví a knihoven. Ano, píše se často tím krásným uhlazeným jazykem, ten ale někdy může být neživý a, nezlobte se na mě, nudný. Zase budu asi trochu na některé čtenáře působit namyšleně, když řeknu, že podle mého názoru ducha knihy nedělá uhlazenost, ale rozmanitost příběhu, energie slov a pocitů, která má zářit s každým otočeným listem. A o to se snažím.
Sám mám dceru Sáru, užili jsme si s manželkou její dětství, jak jsme uměli nejlíp, stejně jako kolega Radek se svou dcerou Šarlotkou. A tak při společném tvoření vycházíme prostě z toho, co naše děti bavilo. Naše děti ještě nejsou dospělé, mají tedy ten zdravý „dětský pohled“, a tak nám radily, jak na knihu pro ně. No, nemohli jsme si přát lepší konzultanty. Díky nim jsme si znovu začali věřit. Uvěřili jsme, že to, co chystáme, bude správné, byť bychom měli skončit třeba jen u jedné knihy. To se ale díky podpoře našich „fanoušků“ nestane. Jsou to většinou rodiče s podobnými pocity a názory, jako jsou ty naše, a pobízejí nás k dalšímu psaní.
Vzpomínky na dětství našich dcer, na naše společná čtení, zábavu a hry, se staly nejen inspirací, ale doslova nábojem naší tvorby. Nevymýšlíme nic nového, vše tady je.
Teď je na rodičích, aby četli svým dětem, a to hned z několika důvodů. Při společném večeru nad knížkou vzniká nádherné pouto mezi mámou, tátou a jejich ratolestí, jsou pro tu chvíli na světě pouze oni, jeden pro druhého, smějí se a také uroní někdy i slzičku. Když je maminka kreativní, vžívá se do postav, snaží se měnit hlas, a pokud společně čtou několikrát stejný úsek knihy, jak to maličcí často vyžadují, malý posluchač se aktivně zapojuje, doříkává věty, ptá se a odpovídá a tak rodič se svým potomkem vytvářejí úžasnou symbiózu. Také se tím procvičuje paměť a soustředění, které se pak dítěti hodí třeba ve škole. Nejde tedy jen o rychlé přečtení pár řádků.
A až bude náš malý čtenář velký, rád si vzpomene, jaké to byly báječné chvíle strávené s rodiči a pěknou knihou. Doufáme, že pak bude číst také svým dětem. Čtením vychováváme a utváříme osobnost dítěte, a hlavně v něm podporujeme kreativitu. Úžasné je, když se dítě vžije do děje a jeho fantazie pracuje na plné obrátky. Stává se, že si děj upravuje ve své mysli podle svých představ, a když usíná, jeho představy se mu plní třeba ve snech. A druhý den začne psát a malovat svůj příběh.

Ptejme se dětí při čtení na jejich názory, dostávejme je do děje jednoduchými otázkami. Měli bychom radost, kdyby k tomu vybízela i naše kniha „Nártoun Olin vypráví“. Všichni ale víme, že to podstatné je na rodičích. Je velmi pohodlné nechat naše děti čučet do tabletů, časem si budou hrát třeba na youtubery, ale ať mají i plnohodnotnější vzpomínky.
Pak jsou tu rodiče, kteří svým dětem vysvětlují, že svět je jiný, než si ho ve své fantazii představují, a že musejí být realisté a nevymýšlet si. To nedělejte, moc vás prosím. Mohli byste v nich zničit ten čistý náhled na svět a udusit v nich laskavost, ohleduplnost a všechny ty vlastnosti, které z tohoto světa mizí, ale které všichni tolik potřebujeme.
Reakce dětí jsou opravdu různorodé, třeba i takové, které by nás, dospěláky, vůbec nenapadly. Ale pozor, i když jsou někdy z našeho úhlu pohledu „podivné“, třeba i nepokrytě kritické, uvědomme si, že dítě řekne věci, tak jak si je myslí, a my jej za to nesmíme napomínat. Raději se zamysleme, co tím „chtěl básník říci“. To sice vyžaduje úsilí, ale to se nám mnohonásobně vrátí. Takže nechme, prosím, děti malovat a tvořit příběhy. Nesmí nám vadit, že jejich pokojíček bude špinavý od barev, protože tam je vidět energie a radost ze života. Věřme, že stojí za to, když za vámi přiběhnou a ukáží vám svoji kresbu. Dívejte se na ni pozorně a hledejte, co tím váš maličký chtěl vyjádřit a nebojte se ho na to zeptat. Nestačí mu jenom říct: „Jo, je to pěkné,“ a tím skončit. Zapojte se a třeba uvidíte v jeho kresbě, co mu chybí, co ho těší a čím žije. Mluvte s ním, protože komunikace je nejdůležitější jak ve světě dětí, tak i ve světě nás, dospělých.

Patrik Klán

Autor přišel na konci roku 2011 na knižní trh se svou prvotinou Legionářovy os(t)udy, kde se snaží s humorem a nadsázkou popsat svou službu ve francouzské cizinecké legii. Před odchodem do Francie nedokončil průmyslovku a střední školu si dodělal až během služby v legii. Poté absolvoval vysokou školu ekonomickou v Barceloně, aby po návratu do Česka řadu let pracoval na manažerské pozici v telekomunikační společnosti Erika a.s. V současné době řídí svou vlastní společnost, která je také zaměřená na telekomunikace.