Přinášíme vám ukázku z knihy Pohřbená tajemství,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Jestli to takhle vypadá ve vězení, pomyslela si Alexa Marcusová, tak bych klidně šla sedět. Třeba navěky.
Stála se svou nejlepší kamarádkou Taylor Armstrongovou v dlouhé frontě před nejvyhlášenějším barem v Bostonu. Bar se jmenoval Loch a nacházel se v budově bývalého vězení přestavěné na luxusní hotel. Pro navození dojmu vězeňského prostředí byly v oknech ponechány mříže a rozlehlou středovou halu obklopovaly kruhové ochozy.
Alexa přejela pohledem skupinku kluků za sebou. Působili jako banda tvrďáků z matfyzu, kteří se za každou cenu snaží vypadat cool: měli košile nezastrkané do kalhot, levné blejzry, příliš mnoho gelu ve vlasech a linuly se z nich toxické výpary tělového spreje Axe. Až se ve dvě ráno budou potácet domů, pravděpodobně budou remcat, že každá druhá holka v Lochu je coura, a následně pozvrací Matematický most.
„Moc se mi líbí ty kouřové stíny,“ řekla Taylor a studovala Alexin make-up. „Fakt ti to sluší.“
„Trvalo mi to snad hodinu,“ odpověděla Alexa. Umělé řasy, černé gelové oční linky a uhlové oční stíny – vypadala jako šlapka, která dostala nakládačku od vlastního pasáka.
„Já to mám hotové za půl minuty,“ řekl Taylor. „Podívej se na sebe – z puťky z předměstí je najednou sexy kočka.“
„Nejsem žádná puťka z předměstí,“ zaprotestovala Alexa. Po očku si prohlížela několik hubených vyfiknutých kluků s cigaretami a telefony v rukách. Nejsou k zahození, ale dost možná to jsou buzíci. „Táta bydlí v Manchesteru.“ Málem řekla „bydlím v Manchesteru“, ale od chvíle, kdy se její otec oženil s letuškou a zlatokopkou Belindou, už ten rozlehlý dům, ve kterém vyrostla, nepovažovala za svůj domov. Nežila tam už téměř čtyři roky, od doby, co odjela do Exeteru.
„Jasně že nejsi,“ řekla Taylor. Alexa si nemohla nevšimnout, jakým tónem to pronesla. Taylor neustále dávala všem najevo, že je městská holka. Její otec byl senátorem Spojených států a ona vyrostla v domě na náměstí Louisburg v luxusní čtvrti Beacon Hill. Byla přesvědčená, že je díky tomu zajímavější a také protřelá životem ve velkoměstě víc než kdokoliv jiný. A navíc strávila poslední tři roky na odvykačce na „terapeutické internátní škole“ Marston-Lee Academy, kam ji senátor poslal, aby se pomocí tamější metody „tvrdé lásky“ zbavila drogové závislosti.
Hodně štěstí.
Pokaždé, když se Taylor vrátila na prázdniny do Bostonu, přivezla si domů novou image královny mejdanů. Loni si ostříhala ofinu a obarvila vlasy na uhlově černou. Dnes na sobě měla přiléhavé černé legíny, průsvitné šedé tričko, černou krajkovou podprsenka a vysoké boty s cvočky. Méně odvážná Alexa si oblékla inkoustově modré džíny, tílko a světle hnědou koženou bundu značky Tory Burch. Fajn, možná neprožívá módní trendy tolik jako Taylor, ale to neznamená, že je nějaká puťka z předměstí.
„Bože můj,“ zamumlala Alexa, když se fronta posunula blíž k vyhazovačům.
„Hlavně klid, Lucio,“ řekla Taylor.
„Lucio…?“ vyhrkla Alexa, ale potom si vzpomněla, že „Lucia“ je jméno na její falešné občance. Ve skutečnosti to byla pravá občanka, jen nebyla její – jí bylo sedmnáct a Taylor nedávno oslavila osmnáctiny, jenže alkohol se smí podávat pouze starším jednadvaceti let, což považovala za pěknou blbost. Taylor koupila Alexe falešnou občanku od jedné starší dívky.
„Normálně se tomu vyhazovači dívej do očí a chovej se nenuceně,“ poradila jí Taylor. „Bude to naprosto v pohodě.“

* * *

Samozřejmě měla pravdu.
Vyhazovač se na jejich občanky ani nepodíval. Vešly do vestibulu hotelu a Alexa následovala Taylor k výtahu. Nad ním byl ukazatel se šipkou mířící na to poschodí, ve kterém se výtah zrovna nacházel. Dveře výtahu se otevřely a železné mříže se odsunuly do strany. Taylor nastoupila společně s několika dalšími lidmi. Alexa zaváhala, vklouzla dovnitř, otřásla se – jak jen nenávidí výtahy! – a než se mříž dovřela, vyběhla zpátky ven. „Půjdu po schodech.“
Sešly se na čtvrtém poschodí a podařilo se jim zabrat dvě velká pohodlná křesla. U servírky v tílku s odhalenými zády, které jí bylo tak krátké, že jí byla vidět vytetovaná květina na boku, si objednaly dvě vodky Ketel One se sodou.
„Sleduj ty holky na baru,“ křikla Taylor. Modelky v černých kožených šortkách a černých kožených vestičkách se promenádovaly po baru, jako by to bylo přehlídkové molo.
K dívkám se přiloudal jeden z matfyzáků a zkoušel je balit, ale Taylor ho odpálkovala: „Hele, já ti cinknu, jo… až budu potřebovat doučko z diferenciálů.“
Taylor přesunula pozornost na Alexu. „Kočko, děje se něco? Od chvíle, co jsme sem vešly, se tváříš jak uzlíček neštěstí.“
„Jsem v pohodě.“
„Nepotřebuješ jiné prášky nebo tak něco?“
Alexa zavrtěla hlavou. „To táta, je poslední dobou nějaký divný.“
„To není nic nového.“
„Jenže on je najednou strašně paranoidní. Nechal všude po domě nainstalovat bezpečnostní kamery.“
„Taky je to nejbohatší chlap v Bostonu. Nebo jeden z nejbohatších…“
„No jo, já vím,“ skočila jí do řeči Alexa, aby to nemusela poslouchat. Celý život se potýkala s tím, že je z bohaté rodiny, a snažila se nepřikládat penězům velký význam, aby jí kamarádi nezáviděli. „Jenomže teď už to není jen ta jeho přehnaná snaha mít všechno pod kontrolou, víš? Přijde mi, jako by se bál, že se něco stane.“
„Zkus žít pod jednou střechou s otcem, který je zároveň senátorem Spojených států.“
Taylor najednou začala vypadat, že není ve své kůži. Přezíravě pohodila hlavou a přejížděla očima po přeplněném baru. „Potřebuju další drink,“ oznámila. Přivolala servírku a objednala si dirty martini. „Co si dáš ty?“ zeptala se Alexy.
„Zatím nic.“ Ve skutečnosti nesnášela tvrdý alkohol, hlavně vodku. A ze všeho nejhorší byl gin. Jak to může někdo dobrovolně pít? Přišlo jí to jako lít do sebe terpentýn.
Alexin iPhone zavibroval. Vyndala ho a přečetla si zprávu. Kamarádka jí psala z nějaké párty v Allstonu, že to tam je pecka a že musí dorazit. Alexa jí odepsala, že bohužel nedorazí. Potom zničehonic vyhrkla: „Ježíši, ukazovala jsem ti tohle?“ Listovala aplikacemi na telefonu, dokud nenarazila na jednu nově staženou, spustila ji a přidržela si telefon u pusy. Mluvila do něj a z telefonu vycházela její slova zvláštním pisklavým hlasem. Zněla jako čipmank. „Hej, kočko, nechceš se stavit u mě, svlíknout se a dát si trochu algebry?“
Taylor vypískla. „Co to je?“ Chtěla jí telefon sebrat, ale Alexa ucukla, přejela prstem po displeji a začala mluvit děsivým hlasem Gluma z Pána prstenů. „Musíme dostat Miláššška!“
Taylor vyjekla a obě se smály, až jim vytryskly slzy. „No vidíš, už je ti líp, že jo?“ zeptala se Taylor.
„Můžu se k vám přidat?“ ozval se najednou mužský hlas.
Alexa zvedla pohled k muži, který stál u jejich stolu. Tenhle chlápek rozhodně nepatřil ke skupince matfyzáků. Ani náhodou. Měl tmavé vlasy a hnědé oči, jednodenní strniště a byl naprosto k sežrání. Černá košile s jemnými bílými proužky, úzký pas, široká ramena.
Alexa se usmála a nedokázala si pomoct, aby jí nezrůžověly tváře. Podívala se na Taylor.
„My se známe?“ zeptala se Taylor.
„Ještě ne,“ odpověděl muž a věnoval jim oslnivý úsměv. Mohlo mu být kolem třicítky. „Kamarádi se na mě vykašlali. Šli na nějakou party v South Endu, a mně se tam nechtělo.“ Měl náznak španělského přízvuku.
„Jsou tu jen dvě křesla,“ poznamenala Taylor.
Muž prohodil několik slov s párem vedle nich a přisunul si volné křeslo. Potřásl rukou nejprve Taylor a potom Alexe.
„Jmenuju se Lorenzo,“ představil se.

——————————-

Přečtěte si celou ukázku.

——————————-

Joseph Finder

Joseph Finder se narodil v roce 1958 v Chicagu ve státě Illinois, většinu dětství ale prožil na Filipínách a v Afghánistánu, načež se jeho rodiče vrátili do Spojených států. Finder vystudoval Yaleovu univerzitu a přestože byl přijat do CIA, rozhodl se raději věnovat psaní knih. Je autorem celé řady úspěšných thrillerů, s nimiž se opakovaně umisťuje v žebříčcích bestsellerů deníku New York Times. Za všechny jmenujme samostatné romány Moskevský klub (1991), Vražedný instinkt (2006), Nátlaková hra (2007) či Rozsudek (2019), zatím čtyřdílnou sérii s Nickem Hellerem a zfilmované knihy Těžký zločin (1998) a Paranoia (2004). Joseph Finder žije s manželkou v Bostonu, fandí baseballovému týmu Red Sox a ve volných chvílích píše články o mezinárodních vztazích a špionáži do deníků New York Times a Washington Post.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Mystery Press.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Finder, Joseph

Mystery Press, 2019