Něco málo přes rok uplynulo od chvíle, kdy nakladatelství Mystery Press vsadilo na nového českého knižního hrdinu, jenž o sobě tehdy prohlásil: Říkají mi Lars. Jeho tvůrce Daniel Gris v říjnu 2019 na prokazatelný úspěch prvního Larsova příběhu navázal dalším dobrodružstvím, v němž Lars láme kosti.

Daniel Gris je stejně tajemný jako Lars drsný. Pod tímto ostře znějícím autorským pseudonymem se skrývá… ale kdepak, to vám samozřejmě neprozradím. Tajit si naopak nebudeme strmou cestu prvotiny larsovké série k úspěchu, jenž vyvrcholil prvním místem v Ceně Jiřího Marka. Stát na konci řady, kterou v roce 1996 zahájil Jaroslav Velinský alias Kapitán Kid knihou Konec perského prince, má svoji neoddiskutovatelnou váhu.

Ačkoli to název dnes recenzované knihy naznačuje, ve skutečnosti Lars není jen bezduchým násilníkem libujícím si v bezbřehém násilí. Ne že by pro nějakou tu ránu chodil daleko, ale ve své hlavní profesi soukromého vyšetřovatele se bez dostatečného mozkového potenciálu neobejde. Ostatně tyto služby vlastně ani nepotřebuje inzerovat, protože když má člověk dostatečné renomé, nějaká ta práce se vždy najde. A kdyby náhodou nikdo jeho detektivní služby právě nepotřeboval, může se bývalý kriminalista uchýlit do bezpečí vlastního baru (kdo chce vědět, jak k němu Lars přišel, měl by se určitě začíst do knihy Říkají mi Lars), v němž se rozhodně nikdy nikomu nepodbízí.

Příběh druhého Larse je na jednu stranu přímý, na druhou přináší hned několik odbočení k různým tématům. Podívejme se nejdříve na nosnou dějovou linii. Hlavní hrdina čerpá ze své policejní minulosti. Jak? Vazbami. Jeho bývalý šéf, který se už také přesunul do soukromého sektoru a který je zároveň dávným přítelem Larsova otce, potřebuje službu. Takovou, kterou nechce svěřit nikomu jinému než právě Larsovi. Major provozuje uměleckou agenturu, stojí za celou řadou mladých zpěváckých hvězd, a právě jednu z nich má Lars ochránit před neznámým pisatelem výhrůžných dopisů. Podobnou práci by nejspíš mohl udělat kde kdo, nebýt skutečnosti, že si svérázná dívka svého ochránce nemá všimnout. Přesněji nesmí pochopit, jaký je jeho skutečný úkol. Nebyl by to Lars, kdyby se situace často nedostávala na příslovečné ostří nože nebo alespoň nedošlo na tvrdé pěsti.

Lars láme kosti představuje kromě napínavého čtení i svým způsobem jakousi hudební encyklopedii. Se slušnou pravděpodobností lze předpokládat, že nadstandardně časté uchýlení se k popisům specifických skupin reflektuje autorův vlastní vkus. Další expertízou, již Daniel Gris ústy svého hrdiny předložil, se stal přehled modelů hodinek značky… a ne, podobně jako pomlčíme o konkrétních interpretech, utajíme zde i autorovu oblíbenou značku náramkových časoměrů.

Druhá Larsovka působí ve srovnání se svou předchůdkyní trochu méně konzistentně. Toto označení ovšem nemá vzbudit dojem, že se jedná o nějakou vadu. Jen v kontrastu s první knihou osciluje druhý příběh mezi širšími hranicemi – rychlá akce se spoustou napětí na jedné straně a pomalé tempo u odboček, z nichž ne všechny jsou pro příběh nezbytné, na straně druhé. Mohlo by se zdát, že zvláště ve finále působí chování některých postav šablonovitě, ale skutečnost je taková, že hlavní padouch reprezentuje skupinu, u které se tento model jednání považuje za standard. Vlastní zkušenost mi rovněž praví, že ona zdánlivá šablonovitost představuje, naneštěstí, smutnou realitu.

Sedm kapitol vyplňuje prostor dvou stovek a čtyřiceti stran vázané knihy. Příjemný doplněk pak reprezentuje i textilní záložka všitá do vazby. Larsův jazyk zdůrazněný projevem v první osobě je hovorový a nevyhýbá se vulgaritám. Na čtenáře odchované Dickem Francisem nebo Jaroslavem Velinským může působit až přehnaně, ale současný trend naplňuje dokonale. Nakolik smutným či vítaným faktem se tato skutečnost jeví, zůstane nerozhodnuto, protože co čtenář, to názor. Nicméně  ohledem na výtvarné ztvárnění Larse na přebalech obou knih rukou Lukáše Tumy by nejspíš vyšší míra spisovného projevu vyzněla nepřirozeně. Důležitým aspektem zůstává i motivace k četbě Larsových dobrodružství. V té s vysokou pravděpodobností převládne touha po oddechovce a v tomto ohledu nebudou čtenáři v žádném případě zklamáni. Za skvělý já osobně považuji nejen fakt, že padouchovi jeho nekalé záměry nevyšly, ale i promyšlený způsob, jakým bylo vítězství dosaženo.

Celkové resumé: Lars láme kosti nezklame, pobaví a někoho možná i poučí. Seznámit se s Larsem předem neuškodí, ale nepatří to k nezbytným podmínkám. Své setkání s ním můžete s klidem zahájit přímo druhým dílem. Pravděpodobně se pak k prvnímu tak jako tak vrátíte. A ještě jedno varování na závěr: z popsaného tématu i poukazu na autorovu zálibu v obsáhlých hudebních narážkách by se možná mohlo zdát, že se před námi otevírá jakýsi remake proslulého Osobního strážce s Kevinem Costnerem v hlavní roli. Buďte naprosto bez obav. Podobnost nenajdete ani vzdálenou.

Související knihy

Gris, Daniel

Mystery Press, 2019