Přinášíme vám ukázku z knihy Domeček pro šneka Palmáce,
kterou vydalo nakladatelství Grada.

Jak přišel Palmác o ulitu

„To je ale vedro!“ posteskl si Palmác. „Copak se to slunko zbláznilo?“ řekl rozmrzele a setřel si přitom pot z čela.
Palmác byl hlemýžď zahradní, a ti musejí své domečky vláčet stále s sebou, ať je zima nebo horko.
Dneska byl však mimořádně horký den. Oblázky na cestě byly rozžhavené doběla, kytičky věšely hlavičky a zpívaly povadlé písničky a žížaly pro jistotu ani ze země nevylézaly. V podzemí měly příjemný chládek, který jim Palmác sice záviděl, ale pod zem se zahrabat nemohl.
A tak se Palmác trmácel po rozpálené cestičce a funěl u toho a vzdychal snad víc než stará lokomotiva.
Měl namířeno pod jahodové listy, které by mu mohly poskytnout alespoň trochu stínu. Ploužil se rychlostí hlemýždí a kupředu ho popoháněla jen myšlenka na chladné osvěžení. Už byl v půli cesty, když tu se před ním ozvalo žabí kvákání a ještě něco…
„Co to?“ pomyslel si Palmác „To je snad šplouchání vody?“ Pak se zastavil a pozorně se zaposlouchal. „Nebo že by se mi z horka dočista pomotala hlava?“
Už už by se znovu vydal na cestu k jahodí, když mu přes cestu skočila žába.
„Kvák. Co se tu tak plahočíš? Kvák,“ povídá ta žába. Byla to skokanka zelená, celá mokrá. „Kvák, pojď se raději vykoupat, kvák!“
Palmácovi se při představě, že se alespoň malinko osvěží studenou vodou, udělaly od radosti až mžitky před očima a úplně zapomněl, kam měl namířeno.
„Jejdanánky, a to bych směl?“ zeptal se opatrně, ale slastně se u toho usmíval.
„Jezírko je přece pro všechny,“ zasmála se skokanka a pak rychle odskákala. Chytala totiž jednu otravnou mouchu a chtěla jí dát co proto.
Palmác se s vypětím posledních sil doplahočil k jezírku. Když prokličkoval mezi kosatci a odhrnul mohutný list bergenie, myslel si, že je snad v ráji.
Na listech leknínu seděly žáby, kvákaly a jedna po druhé skákaly do vody. Pak zase vylezly a znovu se střemhlav vrhaly pod vodní hladinu, která se třpytila jako zrcadlo. Pořádaly závody ve skoku hlubokém. Dole jim hloubku svými klepety přeměřoval rak potoční a pečlivě si všechno zapisoval, aby mohl nakonec vyhlásit vítěze. Nad jezírkem poletovala vážka, která se vždy váhavě snesla nad hladinu, chvíli na místě třepotala křídly, ale pak se zase vznesla do vzduchu. Asi přemýšlela, jestli by mohla létat i s namočenými křídly, ale bála se to vyzkoušet. Byly tam také potápky a dva mloci skvrnití, kteří spali na jednom kameni, napůl namočeni ve vodě.
Palmác se tak zahleděl, že si ani nevšiml, že se k němu někdo blíží. Byl to velký rezavý slimák.
„Proč se nejdeš koupat?“ zeptal se ho tak hlasitě, že se Palmác polekal a ze zvyku se rychle schoval do ulity. Potom ze zvědavosti poslal na výzvědy jedno své oko na dlouhé stopce a za ním hned druhé. Když zjistil, že má před sebou hlemýždě bez ulity, osmělil se a vylezl ven celý. Pečlivě si svého kamaráda prohlížel. Místo odpovědi se jen překvapeně zeptal: „Kde máš ulitu?“
Slimák se dal do smíchu. „Já žádnou nenosím. Když prší, schovám se pod listy. A když je horko, jsem jedině rád, protože se aspoň nepotím.“
Palmác na něj hleděl jako zkoprnělý. Údivem zapomněl zavřít pusu. Moc a moc slimákovi záviděl. Záviděl mu tak, že ho dokonce napadlo zkusit svůj domek na chvíli odložit. Dlouho neváhal a udělal to.
„To je blaho,“ liboval si s úsměvem. „To je paráda! Cítím se tak lehce, skoro jako motýl!“ spustil chvalozpěvy a usmíval se tak sladce, jako by se mu zdály růžové sny.
Slimák ho zatím se smíchem pozoroval. „Tak vidíš, že to jde! A teď se jde plavat!“ zavelel tónem, kterému se nedalo odporovat. „Potřebuji si s někým zazávodit. Dáme prsa, nebo znak?“
„Já nevím,“ koktal rozpačitě Palmác.
„Tak tedy prsa,“ rozhodl rázně slimák. „V tom jsem mistr!“
Palmác vytřeštil oči. Chvíli lapal po vzduchu a pak z něj vypadlo: „Ale já nevím, jestli umím plavat!“ A se sklopenou hlavou dodal: „Ještě nikdy jsem to nezkoušel!“
„Nic to není,“ chlácholil ho slimák. „Stačí jen trochu rozvlnit lemování na noze a jde to samo!“
Palmácovi se do plavání moc nechtělo, a tak slimák odlezl někam dál, hledat pro svůj plavecký závod nového soupeře. Když byl slimák dost daleko, namířil si to Palmác ke břehu jezírka. Čím více se přibližoval, tím víc ho lákal chládek vanoucí z vodní hladiny, a tak pospíchal. Už byl blizoučko, už jenom kousek chyběl, aby se dotkl toho studeného mokrého osvěžení. Už se hlavou shýbal nad hladinu, a vtom se to stalo!
„Uááá!“ vykřikl Palmác úlekem. Z vody na něj vybafl další šnek, hlemýžď nebo slimák. To Palmác hned nepoznal, protože ten cizí tvor měl nad vodou taky jenom hlavu. A taky se polekal a zmizel.
Palmác se odhodlal podívat ještě jednou a dal se do hlasitého smíchu. „Hahaha, vždyť to jsem já! Vidím se tady jako v zrcadle.“
Pak se osmělil a vlezl si do vody. Tedy zadečkem napřed, aby se náhodou neutopil a aby mohl z vody rychle vylézt, kdyby se mu to třeba nelíbilo. Ležel si ve vodě, odpočíval a poslouchal veselé ptačí švitoření a roztomilé muší pobzukování, když vtom se ozvalo hlasité: „Křup!“
Palmác se polekal. To křupnutí se mu zdálo povědomé a z leknutí ho navíc až píchlo v zádech.
„Ulita!“ vzpomněl si najednou. „Kde je moje ulita?“
Rychle vylezl z vody a šinul se na místo, kde svůj domeček zanechal. Když tam dorazil, vytryskly mu z očí slzy. „To ne, to přece ne!“ bědoval a naříkal.
Ulita byla rozbitá na tisíc malých úlomků. Palmác se vydal na cestu k jahodám, aby alespoň tam našel ochranu před sluncem a před deštěm. Smutně se ploužil, a ještě smutněji si přitom zpíval:

„Co já chudák dělat mám?
Vždyť sám sebe nepoznám!
V ulitě jsem měl vždy klid,
bez domova nechci žít!
Nemám střechu nad hlavou,
mám jen tuhle píseň svou.“

———————————

Mgr. Zuzana Pospíšilová

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, která pracuje ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením v Ostravě. Dříve pracovala v dětském rehabilitačním stacionáři, převážně s dětmi s organickým poškozením CNS a pohybovým postižením. V době studií se zabývala tématem rozvoje tvořivosti u dětí mladšího školního věku, nyní píše knihy pro děti. Přečtěte si recenzi prvního dílu Kouzelné třídy a ukázky z některých dalších příběhů, např. Kouzelná třída, příběh pokračuje, Kouzelná třída: Další kouzlení, Kouzelná třída – čtvrtý rok, Kouzelná třída v muzeu, Nezralá, Hruška, k tabuli!, Prázdninové pohádky, Pohádkové uspávanky, Policejní pohádky, Záchranářské pohádky, Výlet do Pekla.

Informace o autorce byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.

Lucie Velíšková

Autorská tvorba Lucie Velíškové má svůj pomyslný přístav na lifestylovém blogu Lucie Living, který vznikl v roce 2011. Právě díky blogu se Lucie před pár lety dostala k akvarelu a od té doby štětce v podstatě nepustila z ruky. Svoje díla zpočátku zveřejňovala právě na blogu a díky zájmu čtenářů začala tvořit na zakázku. Lucie Velíšková je maminkou tří dětí, se svou rodinou žije v domku u lesa v malé vesničce ve středních Čechách. Život poblíž přírody a rodina jsou hlavním zdrojem inspirace pro její malování i psaní. Akvarelové obrázky pro knihu Domeček pro šneka Palmáce jsou její první knižní ilustrací.

Informace o autorce byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Pospíšilová, Zuzana

Grada, 2019