Vypínám rádio nad mikrovlnkou, beru z lednice vyprošťovací dvanáctku na žaludek a opouštím prázdnou kuchyň. Venku se natahuji na lehátko pod slunečník a sleduji, jak si vítr pohrává s korunami vysokých listnatých stromů. (Jindy každodenní) cvičení s katanou si zakazuji. První lok ve mně mizí. Žaludek se trochu otřásá, ale zvládá to.
Ta chata za mnou, ve které momentálně nikdo není, je moje. Ještě před pár minutami v ní spalo pět lidí – dva páry (Alena a Petr, Michaela a Tomáš) a já. Má přítelkyně – Lucie – musela zůstat doma (zánět středního ucha). Smůla. Včera tu a v nedaleké hospodě proběhla oslava mých narozenin.
Zkouším druhý lok, myslím na Aleniny neverbální signály, které mi posílala včera pod stolem, a žaludek je zdá se už v pořádku. Pár metrů přede mnou plave na rybníce kachní rodinka a vítr sílí. Podzim se blíží.
Mí dočasní spolunájemníci se v tomto nepříliš teplém počasí šli vykoupat k jezírku. Blázni.
Jako neplavec s kocovinou dopíjím pivo a smskuji si se svou milou Lucií o jejím stavu. Ouško ji pořád ještě bolí. Přeji jí brzké uzdravení, loučím se s ní a používám při tom spoustu zdrobnělin a dětinských smajlíků. Přichází mi téměř zrcadlová odpověď (Lucie mi přeje, ať se brzo uzdravím z kocoviny). Schovávám mobil do kapsy županu a jdu si do chaty pro druhé – stabilizační pivo. Cestou mne brní kapsa županu. Vytahuji mobil a volím možnost zobrazit: upozornění… zpráva se chvíli načítá… je to fotografie – špatně na ni vidím – vcházím do chaty a v přítmí kuchyně si ji znovu prohlížím: je na ní žena v negližé, bez kalhotek, s roztaženýma nohama a rozkrok jí zakrývá pouze její dlaň, pod fotografií je nápis: Ráda bych si někdy zase zavzpomínala… (bez háčků a čárek samozřejmě). Jsem zmatený – mačkám tlačítko zpět a zjišťuji, že zpráva není od mé milé – je od Aleny. Zprvu nechápu, co to má znamenat, ale zachvění ve slabinách mi nenápadně napovídá.
Na vysvětlenou: s Alenou jsem kdysi dávno něco měl. Něco. Nebylo to úplně nevinné, to ne, ale byl jsem tehdy zablokovaný – měl jsem morální mantinel, protože chodila s mým kamarádem a vůbec fajn chlapcem, a tak… – no prostě: nikdy nedošlo na klasický coitus.
Petr ovšem není můj velký kamarád. A už vůbec by se nedalo říct, že je to fajn chlapec. Schovávám mobil zpět do kapsy a jdu do patra – do koupelny. Dávám si sprchu a čistím si zuby. Říkám si, že je to jen tak – abych nesmrděl, že ten nalezený metrosexualismus nemá žádné vedlejší opodstatnění. Lucii jsem nikdy nepodvedl, a i přes to příjemné rozechvění, které mnou prostupuje, to nehodlám porušit. Znovu v mobilu vyhledávám tu nejnovější fotografii a kloktám při tom ústní vodu. V ložnici si oblékám čisté prádlo, včetně těch nejlepších boxerek, které jsem si s sebou vzal. Při vycházení z místnosti slyším dveře kuchyně. Zastavuji se a naslouchám. Šouravé kroky, umělý klapot, zvuk otevírání lednice, šramot, cinknutí, zavření lednice a znovu šouravé kroky s klapotem. Jdu ke schodům a nahlížím dolů – do obývacího pokoje – vidím jen pár letně opálených, překřížených nohou obutých v žabkách. Nahýbám se přes zábradlí: v křesle sedí Michaela a otevírá si pivo. Mými slabinami projíždí lehké zklamání.
„Copak ty tu?“ vítám Michaelu při scházení ze schodů.
„Coby… Nemůžu?“ říká trochu nevrle dívka v žabkách, aniž by se na mě podívala.
„Ale jo… – jo,“ jsem zaskočen jejím rozpoložením, „ale kde jsou ostatní?“
„Zůstali u vody.“
Zvedám obočí do vyšší tázavé polohy. Nedívá se na něj, přesto reaguje:
„Chytli jsme se s Tomášem,“ vysvětluje svou předčasnou přítomnost v mé chatě a já dávám obočí zase dolů. „Dáš si se mnou pivo?“
Pomýšlím na svěžest svého dechu a říkám:
„Neměl bych – není mi nějak–“
„Prosím tě!“ poprvé na mne pohlíží a má slzy v očích.
„Tak dobře.“
Beru si z lednice lahev, přebírám od Michaely otvírák a dávám smysl jeho existenci, pozvedám pivo k němému přípitku a míchám chuť chmele v ústech s chutí ústní vody.
„Fuj,“ ulevuji si a sedám si na pohovku naproti Michaele. „Co se stalo?“ zajímám se.
„Nechci o tom mluvit,“ říká s kyselým úsměvem.
„Dobře.“
Lokám si piva a napadá mě, že bych měl zkontrolovat svůj mobil, který jsem nechal v ložnici. Vstávám, dělám ehm (namísto „omluv mě“) a cítím se přepaden – Michaela položila pivo na zem, vyskočila ze svého místa a objala mne. Překvapen tím náhlým výpadem ji nepřítomně objímám levou rukou a v pravé pevněji svírám lahváč, který mi klouže z dlaně. Poplácávám ji volnou dlaní po zádech, říkám „ale no tak“ a „to bude dobrý“ a bezostyšně popíjím nad jejím ramenem. Michaelino objetí povoluje, odtahuje se. S plnou pusou na ni znovu pozvedávám obočí.
„Promiň,“ říká s tváří plnou slz, načež vybíhá po schodech do patra.
Polykám a začínám si o ni dělat starosti. S lahví v ruce vybíhám po schodech za ní. Nahlížím do pokoje, kde dnes nocležila se svým přítelem, ale – ona tam není. Otáčím se za výkřikem. Vede z koupelny. Vbíhám tam a ptám se:
„Co se děje?“
„Zachytily se mi vlasy do knoflíku.“
Michaelina hlava je schována v útrobách její košile, její břicho a záda jsou odhalená. Pokládám pivo na zavřený poklop záchodu a přistupuji k té nešťastné dívce, která si chtěla svléknout vršek oblečení a skončila tak nějak na půli cesty.
„Chtěla jsem si dát jen sprchu…“ Michaela propuká v pláč.
„Počkej, pomůžu ti,“ snažím se znít konejšivě.
Nacházím pramen jejích vlasů zachycených v posledním zapnutém knoflíku. V roztržitosti musela poslední knoflík opomenout. Tmavé vlasy jsou v zapínání zachyceny vskutku nešikovně – nemůžu je vymotat. Zkouším to silou a Michaelino vzlykání sílí.
„Nech to, prosím tě!“
Rezignovaně odstupuji. Po pár nadávkách se Michaele daří vymotat a vysvobodit své vlasy ze zajetí zapínání košile.
„No vidíš,“ říkám s neupřímnou radostí a vidím, že pod košilí nic nemá.
Chvíli hypnotizován, neodolávám pohledu na šestadvacetiletou ženu, která se svléká do půl těla, otírá si do košile oslzený obličej a hází ji do rohu koupelny… Až teď cudně odvracím zrak někam na spáru šachovnicové podlahy. V koutku odvráceného, nezírajícího oka – se „poloakt“ nehýbe. Pozvedám zrak na Michaelin obličej (jak jen to jde) a můj předpoklad je neomylný – hledí na mě. Zpříma. Snažím se být zcela v klidu a netasit se se svým – dnes už párkrát použitým – tázavým pohledem. Michaela si svléká džínovou sukni, odkopává ji kdoví kam (protože mě to nezajímá) i s žabkami a mě začíná docházet „která že to bije“. Hledíc na jediný kus látky – černý, spodní díl plavek – zase pomýšlím na svěžest svého dechu. Ta látka je tak přiléhavá a hladká a detaily za ní tak zřetelné, že se mi vybavuje mísa s ovocem (jistě že s broskvemi) a pravidelný přísun vitamínů. Míša s ovocem.
Na vysvětlenou: s Michaelou jsem kdysi, kdysi dávno chodil. Ale vztah to byl velmi, velmi platonický – nedošlo ani na to, na co došlo s Alenou. … A Tomáš taky není můj lecjak velký kamarád.
Při mokrém, trochu slaném, polibku zajíždím rukama pod látku plavek a mé dřívější zklamání se mění na příjemné… pozdvižení. Michaela se odtahuje, vyjímá jazyk z mých úst a otáčí se zády. Vykračuje – směr moje ložnice: dlouhé černé vlasy končí až pod lopatkami, boky jí trochu přetékají přes kalhotky, vcelku masivní stehna překládaná přes sebe rytmicky pohybují pozadím – kulatým a pořádným. Následuji ji. Pohybuji se pomalu a počítám mokré stopy, které její nohy zanechávají na dřevěné podlaze, než zahnou a zmizí v mé ložnici. Mezi futry té místnosti mne paralyzuje nejistota (možná svědomí, nerozhodnost). Zůstávám nehybně stát na prahu chlípnosti. Michaela leží v mém pelechu a černá látka – jediná věc, která ji doposud halila – je přehozená přes okraj postele.
„Budeš se jen tak dívat?“
Na moment mě napadá, že to není až tak špatný nápad, když v tom se Michaela na polštáři posouvá výše; vypíná hruď, trochu zatahuje břicho a krčí nohy. Její stehna se od sebe pomalu vzdalují.
Moje nejistota je pryč. Přebilo ji něco jiného. Touha. Touha naplnit to, co jsem před lety nenaplnil (to nezní moc dobře, uznávám – zní to možná až lacině a vulgárně, ba dokonce – výstižně!).
Michaelina vášnivost a hlasitost mne upřímně baví. Je to zábavné. Vždycky když už mi hrozí erupce smíchu, Michaela jej zažehná smyslným zasténáním, které podněcuje reakce v mém mozku, jenž ústí v mou prostou, lacinou vulgárnost. Až ve chvíli, kdy zanechávám otisk svých zubů na Michaelině lýtku, mne její „au“ a následný smích vrací zpět do reality. Sundávám její nohy z mé plece a padám vedle ní do peřin.
„Cigaretu?“ ptá se mě po chvilce oddechování.
„Ano, prosím,“ říkám zastřeně. „Jsou v šuplíku napravo od tebe, zapalovač je na stolku.“
Mám v úmyslu vykouřit cigaretu v koupelně, dozunknout u toho ten zbytek piva a následně si dát sprchu – vstávám, natahuji se po spodkách–
„Kam jdeš?“
„Jdu ti pro popelník.“
Dooblékám si boxerky a jdu do koupelny. Dorážím pivo v lahvi, pokládám ji zpět na poklop záchodu a zvedám popelník, který pobývá od nepaměti vedle mísy. V ložnici jej podávám Michaele.
„Ty už si nelehneš?“
„Chci se jít osprchovat.“
„Ty seš! Proč ode mě utíkáš?“
„Neutíkám,“ pravím a chystám se k útěku.
„Taky jsem se vlastně chtěla osprchovat…“
Zapomínám na dezertování. „Můžeš jít taky.“
Hledí do stropu a přemýšlí. Po pár vteřinách típá cigaretu, přes své nahé tělo přetahuje deku a uvelebuje se.
„Dám si ji až za chvíli.“
„Dobře.“
Nacházím v šuplíku čisté spodní prádlo, loučím se s Michaelou letmým polibkem a jdu zase do koupelny.
Pod proudem vody se rozpomínám na náš včerejší rozhovor v hospodě, když jsme osiřeli. Michaela mi s pláčem vykládala, jak je s Tomášem nešťastná a jaký je to hrubián a že s ním bude jen po čas, než dostuduje, aby měla kde bydlet, a že kdybych byl já nezadaný… Bral jsem to tak, že z ní mluvil alkohol, a v podstatě jsem na to zapomněl. Mýdlo končí v odpadu i se vzpomínkou na včerejší večer. Otevírám dveře sprchového koutu: před ním stojí Alena v županu. Leknutím mi podjíždí noha – chvíli ve sprše tancuji, nakonec nacházím balanc, zachycen o baterii a kliku sprchy skrývám svou nahotu před nečekanou návštěvou.
„Snad se nestydíš?“ trousí pobaveně nehybně stojící Alena.
„Kdepak,“ natahuji se po ručníku. „Co ty tu(?) – tak najednou…“
„Chci si dát sprchu,“ podává mi Alena ručník, který mi spadl z věšáku na zem, a já si všímám, že má taky jeden přehozený přes rameno.
„Děkuju.“
Letmo se otírám, omotávám si ručník kolem pasu a vycházím ze sprchy. Myslím na odtokový odpad:
„Kde je Míša?“ ptám se.
„Volal jí Tomáš – chce se usmířit – pohádali se u vody.“
„Jo, vim.“
„Šla za ním do vsi do hospody.“
„Kluci jsou zas v hospodě?“
„Jo.“
„Beze mě?“
„Hm.“
„Aha.“
„Mysleli, že nebudeš chtít, když ti bylo ráno tak špatně…“
„Hm.“
„Půjdeš za nima?“
„Ne, asi ne. Petr je tam taky?“
„Je. To už jsem ti říkala.“
„Jasně, jasně,“ beru si ze země oblečení a odcházím do své ložnice.
Mozek je zpomalený – nestíhám vstřebat všechny vjemy a v hlavě mi zase zní ta písnička od Billyho Joela. Moje postel je rozválená a v místnosti je to ještě trochu cítit – opravdu se to stalo. Otevírám okno dokořán, beru si ze stolku cigarety a zapalovač – připaluji si. Popelník zůstal v posteli. Porozhlížím se po svém mobilu, ale nikde ho nenacházím. Musel jsem ho nechat v županu – ten také nikde není… – (mozek je opravdu zpomalený), Alena ho měla před chvilkou na sobě.
Klepu na dveře koupelny. Odpovídá mi jen proud sprchy. Vcházím.
„Alenó?“
„Anó?“
„Jdu si jen pro mobil, jó? Mám ho v županu.“
„Dobře.“
Nacházím mobil v kapse, když v tom mne Alena oslovuje. „Můžeš pro mě něco udělat?“
Očekávání mi znovu projíždí slabinami. „Copak?“
„Můžeš mi dole udělat kafe?“
„Fajn…“
V ložnici se dooblékám a jdu dolů – do kuchyně.
Se lhostejnou zainteresovaností dělám Aleně turka s mlékem a cukrem. Zapínám rádio a dívám se z okna. Vypadá to déšť. Chvíli se mi zdá, že slyším nějaké zvuky ze sklepa. Tlumím rádio a zaposlouchávám se: jako by tam někdo šramotil… Ne, to mně jen už zase hučí… v hlavě. Znovu zesiluji rádio a v éteru běží With or without you od U2. Pěkný song. Z okna nad dřezem se zase dívám na kachní rodinku, která pořád plave na rybníce. Myslím na Lucii a je mi úzko. Přepadá mě podivný, nepoznaný tlak v hlavě a lehká motolice. Chytám se desky kuchyňské linky. Převažuji se dozadu a pak zase dopředu, nějak mě neposlouchají nohy. Kocovina zřejmě vrací druhý úder. Asi po dvou minutách to ustává. Lokám si z kohoutku pár doušků studené vody, pak si ještě svlažuji čelo.
„Uf.“
Už je to dobré. V kapse kalhot mi vibruje mobil. Vyndávám ho a dívám se na display: Hrozně mě bolí záda. Potřebovala bych pořádnou masáž… Odesílatel: Alena. Kachní rodinka zmizela. Jako by ti ptáci věděli, jak ty naše masáže končívaly. Mraky se shlukují a tmavnou. Zřejmě nejoblíbenější radiový interpret Billy Joel je utnut už při prvních tónech odrhovačky Uptown Girl. Beru kávu, z níž se v chladné místnosti ještě kouří, a opouštím kuchyni. Venku světlo slábne, a tak si na chodbě rozsvěcuji – ze staré komody padá pár časopisů na zem – nechávám je ležet, když chtějí. Vrzající schody ohlašují mou blížící se slabost. Ťapkám po dřevěné podlaze a napřed se zastavuji v koupelně. Můj župan, který visel na věšáku vedle sprchového koutu, už tam není. Nacházím na polici tělové mléko a všímám si v rohu místnosti velkého odpadkového pytle – zřejmě se špinavým prádlem. Překonávám potemnělou chodbu.
„Jsem tu. Nesu ti to kafe,“ ohlašuji se v ložnici.
„Hm,“ kňourá Alena.
Leží v mé posteli, břichem dolů, obličejem na druhou stranu.
„Spíš?“
„Ne, jen mě bolí ty záda.“
Pokládám to, co mám v rukou na noční stolek, a rozsvěcuji lampičku. Alenina bolavá záda jsou holá, deka jí zakrývá až od pasu dolů. Z boku na mě svítí zmáčknutý bílý neopálený prs.
„Co se stalo?“
Otáčí hlavu ke mně. „Asi jsem si něco udělala při tom sprchování.“
„Nechceš na to nějakej prášek?“
„Už jsem si vzala – nepomáhá to.“
„Nechci ti to ještě víc zhoršit…“
„Když ty jsi takovej šikovnej… Prosím…“

… pokračování příště…

---

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.

Související knihy

Lék pro sebevrahy
e-kniha

Polívka, Luboš

Backstage Books

Detektiv

Polívka, Luboš

Alfa-Omega, 2016

Svět podle Goata
e-kniha

Polívka, Luboš

Martin Koláček - E-knihy jedou