Přinášíme vám ukázku z knihy Viktor a případ zmizelého psa,
kterou vydalo nakladatelství Grada.

Ztráty a nálezy

Crrrrr… Nepříjemný drnčivý zvuk prolomil ticho dětského pokoje. Napůl spící Viktor zamáčkl budík a ještě se na chvíli schoulil pod peřinu. Přes žaluzie k němu dopadaly dotěrné paprsky ranního slunce, a tak si hlavu přikryl polštářem.
„Au!“ vykřikl najednou a odkopl peřinu. Mnul si palec u nohy, do kterého se mu ostrými zoubky zahryzlo malé tříbarevné ště­ňátko. Psí kluk se původně jmenoval Seneca a byl to prázdninový dárek od tety. Jméno dostal podle slavného filozofa, kterému se ale rozumem zatím vůbec nevyrovnal. Když mu Viktor nechával na psí známku vyrýt jméno, pán to spletl a místo C napsal K. A tak se ze Senecy stal Seneka a už mu to zůstalo.
„Séňo, ty rošťáku! Víš, jak to bolí?“ Ale to už se na něj psík vrhl a začal ho tahat za střapaté vlasy, které Viktorovi trčely do všech stran. Drsným jazýčkem se mu snažil dostat do ucha. „Pomóóóc, to lechtá!“ Viktor se zajíkal smíchy a pokoušel se ho ze sebe se­ třást. Štěně se však nedalo a s láskou mu olizovalo pihovatý nos. Ve dveřích stál tatínek a pozoroval je.
„Nechte toho, vy dva uličníci!“ pokáral je naoko. Otevřel okno, rozhlédl se po nepořádku v pokoji a pokračoval: „Viktore, koukej se rychle oblíknout a vyvenčit ho. Já zatím uklidím tu spoušť, kterou tady přes noc napáchal.“ Tatínek kroutil hlavou a sbíral rozkousané tužky, papíry a oslintané ponožky. Najednou se zarazil. Zjistil, že stojí na mokrém koberci, který si Seneka vybral pro svou loužičku. „Ještěže máma chodí do práce tak brzo a nevidí to,“ povzdechl si. Viktor protáhl obličej a obrátil oči v sloup. Počáteční radost z ven­čení pejska se postupně proměnila v nepříjemnou každodenní povinnost. A to hlavně po ránu.
„To je vopruz,“ mumlal si pro sebe, „stejně už se vyčural na ko­berec, tak co?“
„Viktore, nech toho a pospěš si, ať zase nepřijdeš pozdě do školy,“ popoháněl ho táta, když viděl, jak otráveně se tváří. Tuto větu opakoval každé ráno, ale marně. Viktor ho nevnímal a ploužil se kolem něj jak ve snu.
A k tomu ta příšerná nová škola. To bylo řečí, že se mi tam bude líbit. Horší škola snad neexistuje.
Viktor už víc než měsíc prožíval den co den učiněné peklo. Nová škola, kterou mu nepochopitelně vybrala maminka, mu připadala šílená. Vzpomínal na svou bývalou školu, kde jich ve třídě bylo mnohem méně, panoval tam klid a řád. Litoval svých průšvihů, které mu zajistily vyhazov. Teď už ale nebylo cesty zpět.
A tak jako každé ráno vzal Seneku do nedalekého parčíku, které­mu se odjakživa říkalo Masařka. V rychlosti obešli park a spěchali domů, kde Viktor zjistil, že mu na snídani s tátou zase nezbyl čas.
Popadl batoh, rohlík s máslem si vzal do ruky a utíkal do školy. Když celý zadýchaný doběhl ke škole, zarazil se. Přede dveřmi stáli Vrána, Knot a Serpionov, tři známí výtržníci, kteří znepříjemňo­vali život všem, kdo jim zrovna nepadli do oka. Viktor byl bohužel jedním z nich.
„Nazdar, Čermáku,“ pronesl chraplavým hlasem zrzoun Vrána. Viktor se snažil na něj nedívat a co nejrychleji proklouznout do budovy.
„Ty neumíš pozdravit?“ postavil se mu do cesty vysoký kudrnáč Knot.
A je to tady. Zase kvůli nim přijdu pozdě.
Viktor potlačil vztek, zhluboka se nadechl a odhodlaně se podí­val do očí o dvě hlavy vyššímu Knotovi: „Byl bys tak laskav a pustil mě dovnitř?“
Všichni tři se rozchechtali. Serpionov vytrhl Viktorovi z ruky rohlík a z výšky ho hodil do přeplněné krabice s nápisem ZTRÁTY A NÁLEZY. „Čermák, něco jsi ztratil,“ vycenil na něj své černé zuby a šťouchl ho do ramene.
V tu chvíli zazvonilo a všichni tři se se smíchem vytratili. Viktor se zhluboka nadechl a smutně vstoupil do školy.

Leklá ryba

Vyučování se ten den neskutečně vleklo. Jedna nudná hodina za druhou. Třídní učitelka Eva Veselá opět vůbec veselá nebyla. Stála před tabulí, tichým hlasem cosi nezáživně odříkávala a dívala se skrz své žáky, jako by je snad ani neviděla. Ve třídě se zatím děly neuvěřitelné věci. Někdo hrál piškvorky, někdo karty, holky si pletly copánky a tři kluci se pokoušeli vzájemně píchnout kružítkem do zadku. Dva žáci v první lavici se dokonce neostýchali a bezostyšně přímo před zraky paní učitelky svačili.
Viktor seděl sám v poslední lavici u okna. Na klíně měl otevřenou knihu. Jmenovala se Bílý tesák. Kapitola, kterou právě četl, byla velmi napínavá. Snažil se nenechat se vyrušovat vším tím hlukem okolo. Když obracel další stránku, rozhlédl se po třídě a nemohl uvěřit tomu, co vidí.
To je blázinec! Jak to ta Veselá může vydržet? Copak to nevidí? Ale co, může si za to sama. Nemá být jak leklá ryba. Proč se aspoň trochu nesnaží? Ještěže už je poslední hodina.
„Au!“ nadskočil Viktor a chytil se za čelo, do kterého mu právě vrazila papírová vlaštovka. Podíval se, odkud mohla přilétnout, ale raději se rozhodl po tom dále nepátrat. Ve třídě se totiž rozpoutala vlaštovčí válka. Ve vzduchu létalo tolik vlaštovek, že už si toho všimla i paní učitelka Veselá. Ve chvíli, kdy jí jedna vlaštovka přistála na hlavě, vykřikla: „A dost! Tady se nedá učit! Zbytek stránky si dodělejte sami. A zítra chci mít na stole od každého z vás papír, kde bude stokrát napsáno: Nebudu vyrušovat v hodině českého jazyka. Rodiče ať to laskavě podepíší.“ Nečekala na zvonění, sbalila si své věci a práskla dveřmi.
Fakt paráda. Já přece vůbec nevyrušoval. Teď budu půl dne psát tenhle nesmysl. Ach jo.
Když konečně zazvonilo, všechny děti se otráveně zvedly a s ne­spokojeným brbláním odešly na oběd.

——————————–

Prolistujte si celou ukázku.

——————————–

O autorkách

Herečka Pavlína Jurková (1977) dělí své umělecké aktivity mezi divadlo, psaní divadelních scénářů a dabing. Spolu s Jarmilou Vlčkovou založila v roce 2006 úspěšné autorské divadlo pro děti Láryfáry. I když nemohou být více rozdílné, spojuje je právě láska k oboru a také chuť podnikat a zkoušet nové věci. Viktor a záhadná teta Bobina je jejich první společně napsanou knihou. Svět dětí je pro ně to nejhezčí, co může být.

Jarmila Vlčková je herečka, scenáristka a spisovatelka. Absolvovala VOŠ hereckou v Praze. Během studia spolupracovala s Národním a Vinohradským divadlem. V současnosti hostuje v Příbramském divadle a Divadle Anfas. Autorsky spolupracovala s divadlem Krapet.

Martina Fojtů je akademická malířka. Ráda maluje, kreslí, stříhá, lepí… Od roku 2001 také pořádá výtvarné kurzy.

Informace o autorkách byly čerpány ze stránek knihaprodeti.cz.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Jurková, Pavlína - Vlčková, Jarmila

Grada, 2019