Knihu Cesta na sever od autorky Virginie Grimaldi
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Kronika Chloé

Mezi jezery se tyčily hory, zelená s bílou soupeřily o prvenství a moře nebylo nikdy daleko. Připadaly jsme si jako uvnitř obrazu na pozadí plochy monitoru. Jely jsme už víc než hodinu a mamku popadla chuť si povídat. Lily vzadu usnula.
„Víš, nemusíš dělat všechno, co po tobě kluci chtějí.“
Raději bych se bavila o krajině, ale ona pokračovala.
„Ty jsi do toho Kevina zamilovaná?“
„Myslím, že jo.“
„Z čeho tak usuzuješ?“
Na několik vteřin jsem se zamyslela.
„Protože jsem smutná, když mi neodpovídá na zprávy.“
„A to je všechno?“
Hlas měla vemlouvaný jako had z Knihy džunglí, podezřívala jsem ji, že se mi chce vlichotit. Ale nemínila jsem si to nechat líbit.
„Ne, je na mě hodný, říká mi, že jsem hezká, že jsem přitažlivá, je ke mně něžný…“
„Dobře. A tobě přijde normální, že ti pošle fotky toho, co má dole, a chce, abys mu ukázala prsa?“
Pokrčila jsem rameny.
„Já nevím, takhle jsem neuvažovala.“
„Tys měla chuť to udělat?“
„No moc ne. Ale bojím se, že…“
Odmlčela jsem se.
„Čeho se bojíš?“ pokračovala naléhavě.
„Bojím se, že nebude tak hodný, když odmítnu. Bojím se, že mě nemiluje.“
V tu chvíli mi udělala dlouhou přednášku o tom, co můžu přijmout a co ne, jakým způsobem se navazuje vztah, mluvila o klucích, kteří jsou každý úplně jiný, o lásce, která nezávisí na výmluvných fotkách, o něze, která ještě neznamená, že po ní musí následovat milování. Přikyvovala jsem, ale přišlo mi, že vůbec nic nechápe.
Nerada ukazuju prsa. Nerada dávám svoje tělo. Ráda přijímám lichotky, laskání, sliby. Líbí se mi, když jsem milovaná. Když na mě někdo myslí. Když jsem pro někoho důležitá.
Když ukážu prsa, když dám svoje tělo, dají mi lásku. Když nic nedám, taky mi nic nedají. Není to až tak složité.
Ráda bych mamce věřila, když tvrdí, že lásku si člověk takhle nezíská, že zamilovanost nemusí být nutně přímo vázaná na sex, že kluci ode mě můžou očekávat i něco jiného, to bych fakt chtěla, ale jak věřit někomu, kdo v životě poznal jenom jednoho chlapa?
„Slib mi, že příště si budeš dávat pozor,“ požádala mě.
Neslíbila jsem nic, jen jsem přikývla a nenápadně překřížila prsty. Ráda bych to zkusila, ale už teď je mi jasné, jak to příště dopadne: on se o něco pokusí, já se postavím na odpor, bude zklamaný, a já se leknu, že bych ho mohla ztratit, tak budu svolná.
Krátce po poledni jsme přijeli na parkoviště národního parku Stabbursdalen. Bylo zima, šedivo, ale Julien část skupiny přesvědčil, že zaručený způsob, jak nasát atmosféru Norska, je udělat si malou osvěžující procházku v borovicovém lese. Na konci nás měl čekat výjev, který nám vyrazí dech.
Po dvou hodinách chůze mezi jehličnany, ostrůvky sněhu, Louisinými výkřiky, Françoisovými pauzami na focení a máminým bědováním jsme se dobrali k slíbenému překvapení. Jezeru, do něhož se vrhal vodopád, který v ničem nijak zvlášť nelišil od těch, co jsme denně potkávali cestou. V našem mlčení zaznívalo zklamání.
U vody jsme něco pojedli a pak jsme se bez valné motivace vydali na zpáteční cestu. Mamka, která zjevně nepočítala s tím, že návrat bude stejně dlouhý jako cesta tam, by nám nejradši navrhla, abychom se pro ni vrátili s helikoptérou. Françoise jí skočila do řeči, že si musí udělat malou zastávku na „přepudrování nosu“. Čekali jsme na cestě a ona si mezitím zašla do lesa a při tom si pohvizdovala. O tři minuty později z něj rychlostí blesku s jekotem vyběhla, rozhazovala rukama, tvář znetvořenou strachem. Klopýtala, vstávala, chytala se stromů, aby mohla utíkat rychleji, přeskakovala kořeny. Když doběhla až k nám, uviděli jsme ji. Několik metrů za ní kráčela ohromná, majestátní, následovaná dvěma mláďaty. Losí laň.
„Pomozte mi,“ vydechla.
Julien ji chytil za ruku a přitáhl ji ke skupině. Louise a Louis ji s pláčem objali. François namířil na losa objektiv svého fotoaparátu.
„To se divím,“ šeptl Julien. „Losi agresivní normálně nebývají, s mladými se musela cítit v ohrožení. Dáme se na ústup, to by ji mělo uklidnit.“
Pomaloučku jsme ustoupili o několik kroků zpátky, ale to na uklidnění losí mámy nestačilo. Vykročila směrem k nám se skloněnou hlavou, připravená zaútočit. Mamka nás k sobě přitiskla. A právě v tom okamžiku vzala Julienova důstojnost za své.
Udělal krok směrem ke zvířeti, tvář si chránil pažemi a vykřikl:
„Dej si bacha, mám modrý pásek v džúdžucu!“
Losice se na něj dívala zdola. Udělala další krok vpřed. Z Julienova hrdla se v tom okamžiku vydral řev, očividně s cílem zvíře vyděsit. Myslím ale, že vyděsil akorát svoje hlasivky. Za sebou jsem zaslechla zdušený smích. Kousala jsem se do rtů, abych se udržela.
Když náš hrdina viděl, že zastrašování nefunguje, pokusil se s losem komunikovat.
„Neboj, nechceme ti ublížit.“
Los francouzsky zjevně nerozuměl, protože ještě popošel vpřed. Od Juliena nebyl dál než na tři až čtyři metry a ten proto usoudil, že přišla chvíle, aby vytáhl svoje eso v rukávu.
Viděli jsme, jak jako ve zpomaleném filmu vykopává pravou nohu do vzduchu a přitom se otáčí na té levé – později jsem se dozvěděla, že se tomu říká kruhový výkop. Ozvalo se zařičení, ale los to nebyl. Julien zase položil nohu jakoby nic, jako kdyby nám všem nedošlo, že si právě natrhl sval.
Losí laň, nejspíš jata soucitem, ještě několik vteřin přešlapovala na místě a pak se vrátila k mladým na kraji cesty. Julien zvedl bradu a zvolal – ale ne moc nahlas:
„To je ono, máš pravdu, že se bojíš!“
Pak se s napůl hrdinským, napůl bolestným úsměvem na rtech otočil a dokulhal k nám se slovy, ať pokračujeme v cestě. Což jsme taky udělali. Chucku Norrisovi se přece neodmlouvá.

——————–

Další ukázku najdete na stránkách nakladatele.

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Grimaldi, Virginie

Cosmopolis, 2019