Na sklonku června 2019 vydalo nakladatelství XYZ, člen skupiny Albatros Media, knihu Jiřího Kučery Bílí baroni 2. Ilustrace připravil Petr Urban.

První Bílé barony jsme si představili v březnu letošního roku. Podobně jako u prvního dílu, i v případě druhého jde o druhé vydání na našem knižním trhu. Po premiéře v roce 2014 se projektu nově chopilo nakladatelství XYZ, aby v roce 2019 oba tituly vydalo ve zcela novém grafickém pojetí.

Zatímco se první díl Bílých baronů zabýval hlavně studijní přípravou vojenských lékařů, v druhém se čtenáři podívají na dobu bezprostředně následující. Michal Kunc i jeho spolužáci se vydávají nejprve na dvouleté postgraduální působení ve vojenských nemocnicích, aby se pak odebrali přímo k útvarům na různá místa v republice. V případě hlavního hrdiny konkrétně k Pohraniční stráži. Mnozí čtenáři možná ani netuší, že jednotky PS nespadaly pod Vojenskou správu, ale pod útvary Ministerstva vnitra. Doktora Kunce umístil autor na začátku příběhu do prostor Vojenské nemocnice v Plzni, aby jej posléze odvelel k útvaru zaměřenému na výcvik nových pohraničníků. Domníváte-li se však, že toto místo připravovalo „pravé muže“, pak patříte k oné skupině obyvatel, která nikdy nepoznala skutečnou tvář naší lidově demokratické armády osmdesátých let. Skutečnost byla totiž dost odlišná, což Jiří Kučera zpočátku s humorem sobě vlastním, později s přibývající vážností, bez ostychu a prostřednictvím druhé „lékařské“ knihy všem zájemcům odkrývá.

Kdykoli se setkáváme s pokračováním nějakého úspěšného titulu, nemůžeme se vyhnout srovnávání. Přináší druhý díl něco nového? Bude stejně dobrý, horší, či dokonce lepší? V případě Bílých baronů 2 je odpověď, alespoň z mého pohledu, následující: jedná se o úplně jiný druh textu. Možná to není na první pohled patrné, protože ještě během popisu postgraduální stáže v plzeňské vojenské nemocnici se styl vyprávění blíží tomu z dob studií. Přesto i tady je už znát zrání našich hrdinů – mnozí z nich již stihli založit rodiny a stát se otci. S přesunem k útvarům, ať už pod patronátem PS nebo armády, začíná přibývat absurdních situací, podtrhujících kariérismus i nekompetenci mnohých představitelů velení socialistických ozbrojených sil. Přidejme ještě dnes už neuvěřitelný institut politických pracovníků, u nichž nebylo výjimkou získat nejprve podivný pseudo vysokoškolský titul, a teprve až později maturitní vysvědčení – obojí zpravidla ve zrychleném režimu, a náš rozum zůstane údivem stát. Jedná se o další důkaz toho, že formální vzdělání ještě nutně neznamená přítomnost elementární inteligence. Nebudu se pouštět do dalšího líčení vývoje příběhu druhých Bílých baronů, abych čtenáře nepřipravil o překvapení. Prozradím jen, že závěrečné kapitoly již moc veselých úsměvů nevykouzlí, ale o to silněji na čtenáře zapůsobí.

Já osobně jsem byl „dvojkou“ pohlcen mnohem víc než knihou první. Snad k tomu přispěl i svého druhu plzeňský patriotismus. Možná ale i skutečnost, že mnohé z představených absurdit jsem prožil na vlastní kůži. Může se to zdát neuvěřitelné, ale vypadá to, že většina brigád byla vedena nekompetentními a na kariéru zaměřenými ztroskotanci. Strana a vláda daly prakticky neomezenou moc do rukou nedouků ochotných opakovat fráze, jimž ani nerozuměli. Další fascinující postřeh Jiřího Kučery je vysoce specifická forma tehdejší vojenské mluvy, jež s pravidly našeho mateřského jazyka neměla naprosto nic společného. V době, v níž náš příběh Bílých baronů 2 končí na stejném místě, kde začal, tedy v plzeňské vojenské nemocnici, jsem tam dokonce po řadu měsíců pobýval – i proto na mne kniha zapůsobila takovou silou. Celkový dojem ze zpracování příběhu je natolik silný, že Jiřímu Kučerovi ochotně odpustím i skutečnost, že opakovaně tituluje jednu z našich hlavních tříd jménem, jež dostala až nějakou dobu po revoluci.

Stylově jsou Bílí baroni i ve druhém pokračování stejně rozmanití, jako tomu bylo u první knihy. Na jednu stranu nalézáme nezanedbatelné množství vulgarit (byť v menší míře než dříve), na druhou pak rozvitá souvětí operující s výrazy, z nichž mnohé si možná budou čtenáři muset vyhledat ve slovníku. Koneckonců v úplném závěru téměř pětisetstránkové publikace přináší autor dvoustranu naplněnou „Malým slovníčkem některých vojensko-medicínských pojmů a věcných údajů“, jež mohou zvláště v případě vojenského slangu trochu pomoci.

O participaci Petra Urbana v roli ilustrátora jsme si již říkali. Podobně jako minule doplňuje text mnohými ze svých karikatur koncipovaných jako kreslené vtipy schopné samostatného života. Zatímco v prvním titulu mi přišla volba jeho charakteristického projevu jako vcelku vhodná, v tomto případě už jsem tak nadšený nebyl. Možná právě pro filozoficky významný přesah Bílých baronů 2, k němuž se hrubé a spíše neharmonické ilustrace zase tak moc nehodí.

Upřímně by mne zajímalo, do jaké míry je vyprávění osudů literární postavy Michala Kunce blízké osobním zkušenostem Jiřího Kučery. Neznaje zatím na tuto otázku odpověď, nezbývá mi než obdivovat autorův spisovatelský um, zatímco budu soucítit s jeho románovým hrdinou. Po dočtení Bílých baronů 2 totiž nezbytně vyvstane otázka, jak to bylo s hlavní postavou dál. Tato otázka je o to zajímavější, že jednotky PS byly nedlouho poté zrušeny. Je to tak, příběh končí jen rok před příchodem sametové revoluce. Jak se asi doktoru Kuncovi žilo na počátku raného kapitalismu?

Související knihy

Kučera, Jiří

XYZ, 2019