Přinášíme vám ukázku z knihy Noční motýl,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

 

Noční obloha byla jasná a posetá hvězdami. Její čistotu poskvrnilo jen málo mraků, které vítr ve výšinách hnal od západu, ale sem dolů dosáhly pouze občasné závany nočního vánku. Bylo ticho, nic se nehýbalo. Dva muži stáli na louce u výběžku lesa a naslouchali, ale kromě občasného hlasu sovy a sem tam zaskřípání kmene stromu neslyšeli nic.
Menší z mužů si dřepl do trávy a těžce oddechoval, po zátylku mu stékal pot. Jeho druh stál vzpřímeně a bez hnutí hleděl kamsi do neprostupné temnoty mezi stromy, oči se mu ani nepohnuly. Vypadá trochu jako pták, pomyslel si menší muž; tvor, který se vždycky drží s jistou zasmušilou důstojností, i tehdy, když zobákem rozrývá čerstvý hrob.
Bezděky si otřel dlaně do nohavic. Louka zvlhlá noční rosou voněla po pelyňku, ale pach smrti zůstával přítomný, byl vlezlý a neodbytný jako nevítaný přítel.
„Byla to dlouhá noc,“ odkašlal si.
Druhý muž se nehýbal. Už byl myšlenkami jinde, to bylo zřejmé. On ten pach nevnímal, neměl o jeho přítomnosti tušení. Mrtví pro něj byli jako… vzpomínky, jež se nechtějí vybavit, lhostejní kolemjdoucí, kteří neodpovídají na volání. Neviděl je jako schránky, jež se v hlíně rozpadají v prach a čekají na poslední soud, pro něj vlastně nikdy neodešli.
Menší muž si odplivl. Já mrtvé znám, chtělo se mu říct, jsou tiší a pokojní, a jestli po něčem netouží, je to pozornost. Jenže v tvé hlavě, příteli, tam nejspíš pořádají hodokvas.
„Měli bysme jít,“ zkusil to znovu. „Bude svítat.“
Nebyla to pravda, spíše přání, do rozbřesku jistě zbývalo pár hodin. S nadějí přehlédl východní obzor a oči mu sjely do koruny dubu. Mrtvá víla mu vracela pohled a její oči byly prázdné, až děsivě prázdné a zbavené všeho lidského. Tvář ukrytá v lesklém peří se v sevření provazu zvedala vzhůru, a přesto jako by se obracela na něj a zakalené sivé oči hledaly jeho vědomí.
„Nekoukej na mě,“ zašeptal bezděky.
Nahmatal čutoru u pasu a přihnul si trnkové pálenky. Mrtvolný pach ustoupil, ale nezmizel.
„Mluví k tobě?“ otázal se náhle jeho druh.
Přikývl s hrdlem lahve mezi zuby.
„Neměli jsme…,“ zachrchlal a polkl palčivý mok, který jej dnes vůbec nezahřál. „Neměli jsme jí to dělat. Ona…“
„Je nádherná,“ pravil muž podobný havranovi s očima upřenýma vzhůru. „Nikdy ve svém ubohém životě nebyla tak krásná. Jistě je šťastná, když to vidí. Pokud dnes k tobě přijde, nezaháněj ji, vyslechni, co ti chce říct.“
Odkudsi z veliké dálky zazněl hlas trubky ponocného, jenž připomínal, že noc aspoň z malé části stále patří lidem, a ne jen nočním tvorům.
„To určitě,“ zamumlal a odvrátil zrak. Ty sám si užívej společnosti proradných stvoření, dodal v myšlenkách, jen ať tě její studená kůže zahřeje.
Vánek rozčechral peří na prsou mrtvé dívky, jako by se chystala rozevřít náruč.
„Jdeme,“ vyskočil na nohy, „pro lásku boží, pojďme už odtud!“
Tma je pohltila a víla zůstala sama v chladném objetí větví a padající rosy.

* * *

Kočár se znakem moravského zemského soudu provázený družinou deseti jezdců jednotvárně skřípal na kamenité cestě.
V čele jeli dva muži s praporci na kopích a v jejich zamračených tvářích bylo možno číst, že taková jízda nepatří k povinnostem, po kterých by toužili. Blížilo se poledne a na cestě byli od brzkého jitra. Dávno vzdali snahu držet prapory rovně a ve stejné výšce, opírali si je o závěsy na sedlech a snažili se co nejvíce ulevit zdřevěnělým pažím. Nevrle hleděli na nerovný úsek cesty, který se před nimi táhl a postupně spadal do údolí k řece.
Na protějším břehu cesta zase stoupala do svahu kopce vymýceného tak, aby holý pruh otevřené krajiny umožňoval nerušený výhled na údolí a přívoz, kterým musel projet každý, kdo chtěl užít této zemské silnice. Hrad nahoře na kopci se rýsoval proti čisté obloze a jeho kamenné stěny v ostrém podzimním slunci vypadaly tmavší, než by měly být, jako přísná, trochu nepatřičná skvrna na zeleném úbočí.
Za kočárem jeli ve dvojicích další ozbrojení muži a průvod uzavíral jejich velitel, rytíř Mojmír Mráz ze Žezlic. Byl to mohutný muž s divokým ježatým obočím, vousem a rozčepýřenými kníry, což byl jediný porost jeho hlavy. Holou lebku si zakrýval čapkou z králičí kůže s dovnitř obrácenou kožešinou a přes levé oko měl přetaženou pásku z černého hedvábí. Nosil ji tak, třebaže na oko trochu viděl, měl ho ale ošklivě zkřivené po staré ráně píkou a světlo mu nedělalo dobře.
Seděl zachumlán v těžkém vlněném plášti, jehož dlouhé cípy přetáhl přes boky a zadek koně, jako by chtěl i svému zvířeti dopřát tepla. Vraník byl trochu podobný svému pánu, měl zjizvenou hlavu i plece, chyběla mu půlka ucha a krok měl pravidelný a úsporný, jako by věděl, že každý zbytek sil se mu ještě může hodit.
Mojmír Mráz zastával úřad soudního zmocněnce zemského hejtmana, jeho úkolem bylo jménem nejvyššího moravského úředníka prosazovat rozhodnutí soudu tam, kde bylo třeba, a ve spletitějších případech napomáhat těmto rozhodnutím patřičným ověřováním nezbytných informací. To zahrnovalo občas tvrdé jednání s urozenými muži, kteří byli pohnáni k soudu a odmítli se dostavit, občas opatrnou diplomacii, probírání se záplavou lží a překrucování skutečnosti, někdy vciťování se do myšlenek svědků a pochopení jejich spletitých zákoutí, a někdy prostě jen zajištění bezpečného doprovodu, když se musel některý z významnějších soudních úředníků vydat na cesty.

————————–

Přečtěte si celou ukázku.

————————–

Ondřej S. Nečas

Ondřej S. Nečas vystudoval Fakultu informatiky na Masarykově univerzitě v Brně, v současnosti pracuje v univerzitním vydavatelství zaměřeném na publikace v Brailleově písmu a občas také učí logiku. Jako autor se nejprve prosadil v žánru fantasy (trilogie o hejtmanu Ambrožovi, dvě epizody z populární série Kladivo na čaroděje), v poslední době se pak zaměřil na pohádky (O princezně trochu zakleté, Čarodějův odkaz). Většinou Nečasovy tvorby se ve větší či menší míře prolínají detektivní a historické prvky, jichž naplno využil v románu Noční motýl. Ondřej S. Nečas žije v Brně s manželkou a třemi dětmi.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Mystery Press.

---

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Noční motýl
Případ rytíře Mojmíra Mráze ze Žezlic

Nečas, Ondřej

Mystery Press, 2019