Čtení ke kávě: Tunelář, část 1. (Mirek Vostrý)

Tunelář, část 1.

6.8.2019 Mirek Vostrý Bez komentáře

Když je člověku sedmnáct, často hledá něco velkého. Dobrodružství, obdiv. Zejména obdiv krásné dívky. Jirka není výjimkou. Kam ho dovede touha vyrovnat se Denisinu idolu? Povídka není návodem, jak cestovat metrem, Jirka by mohl vyprávět…

„Nebo taky jezděj mezi vagónama, magoři. Prostě jak se metro začíná rozjíždět, skočej mezi vagóny na tu věc, co je spojuje, chytnou se držadel – ono to asi má sloužit k něčemu jinýmu, ale držet se toho dá – a jedou do další stanice. Prej to je megacool. Dobrodružství, fůra adrenalinu a tak.“
„Megacool, to asi jo,“ souhlasil Jirka, „hlavně to ale je megahazard. Ty vole, to teda musej bejt cvoci.“
„Jo, to sou.“ spolužák Standa, který s Jirkou chodil do třeťáku na průmku, si loknul z půllitru a potáhl z jointa. Slastně vyfoukl namodralý dým.
„Hele, kámo, a ty ňákýho takovýho znáš?“ zeptal se po chvilce Jirka.
Už nějakou dobu se cítil nevybitý. Pořád jen škola, ze školy rovnou domů, úkoly, projekty atakdál. Dobrodružství nebo prostě život veškerý žádný. Většina kluků dělala nějaký sport a jiní zase randili s holkama. Ne že by Jirka byl nemehlo, v podstatě vždycky zvládl všechno, co se po něm v tělocviku žádalo, ale z oblasti sportu si nenašel nic, čemu by propadl. A holky – ty se mu líbily, a jak, jenže on jim z nějakého záhadného důvodu nepřipadal dostatečně zajímavý.
Takže nějaké dobrodružství by se hodilo. Je to sice zběsilost, ale nakonec… proč ne třeba jízda mezi vagóny metra?
„No, možná znám…“ ucedil tajemně Standa.
Ludva, co chodil do vedlejší třídy, vypadal, že už nějakou chvíli potřebuje něco říct, a teď už to nevydržel: „To já sem slyšel vo něčem jinačím. Netuším teda, jak moc je to pravda, ale vím vo lidech, co v metru procházejí tunely. Nebo to aspoň říkají.“
Tak tohle byl už na první pohled zatraceně silný kalibr. O něčem takovém Jirka ani Standa jakživi neslyšeli. Jezdit mezi vagóny je hodně velká frajeřina, jenže za necelé dvě minuty to člověk má za sebou. A když správně naskočí a pevně se drží, tak mu nejspíš o život zas až tak nejde. Ale jít pěšky tunelem? Za jak dlouho se můžeš dostat z jedné stanice na druhou? Bude to minimálně patnáct minut na krátkém úseku, ale třeba ze Smícháče na Radlickou to musí být tak tři čtvrtě hoďky. Kolikrát kolem tebe projede metro? Ve špičce i patnáctkrát. Chybu ale uděláš jednou.
Znělo to jako naprostá úchylnost. Jirka totiž, i když nevěděl nic konkrétního, měl dost let fyziky za sebou, aby zhruba tušil, že metro projíždějící osmdesátkou v těsné blízkosti bude něco jako větrná smršť, jenže mnohonásobně horší.
Tyhle úvahy mu trvaly několik vteřin.
„Hele, ty kecáš, že jo?“ ozval se nakonec.
„Nekecám,“ ohradil se Ludva. „Teda vlastně nevím. Ta parta, co ji znám, ale tvrdí, že to fakt dělají.“
„Chceš říct, že to už někdo přežil, chápu to správně?“
„No živí jsou zatím všichni, takže jestli fakt chodí tunelama, tak se to přežít dá.“
Jirka si cucnul piva a nic neříkal, jen pozoroval Standu a přemýšlel, jestli to myslí vážně. Vlastně čekal, že Standa každým okamžikem zařve apríl, vole! Jenže za prvé nebylo prvního dubna a za druhé to Standa neudělal.
Znova zvedl půllitr a chvilku si pivo převaloval na jazyku. „Oukej, a myslíš, že bys mě s nima moh seznámit? Rád bych si to poslech na vlastní uši.“
***
Křupavej Šváb kdesi v Karlíně byl jedním z podniků, které si zákaz kouření vykládají po svém. Nakonec ale proč ne, to soukromý klub může.
Standa tu zřejmě nebyl poprvé, protože bez zaváhání zamířil do rohu lokálu ke stolu, u kterého sídlila starší, asi čtyřicetiletá paní. Jirka se podivil, co ta tady mezi mládeží dělá, ale kromě jejího věku bylo všechno v pořádku: před sebou měla rozpitý koktejl, vedle něj zatím netknutého panáka něčeho zlatavě nahnědlého, a když spatřila Standu, položila cigaretu do popelníku. Vynořila se z oblaku a usmála se. Jakmile si ale všimla, že Standa s sebou má kamaráda, úsměv byl ten tam.
„Copak?“ kývla na Standu a hodila hlavou směrem k Jirkovi.
„Tady Jirka se chce stát členem klubu, Blaženko.“
Blažence se na tvář vrátil přívětivý úsměv, kterým obdařila i Jirku: „Tak to jo. Jirka? Tak se posaď, Jiříku,“ vylovila odněkud zpod stolu ušmudlaný sešit a propisku, „a hezky se mi tady upíšeš. Jméno a podpis. Nic víc mě nezajímá.“
Standa zůstal stát a Jirka udělal, co po něm Blaženka chtěla.
„Tady máš průkaz,“ podala mu papírovou kartičku, na kterou předtím napsala datum a připojila podpis. „Vyplň si tam jméno a od týhle chvíle seš tady doma. A teď se bav, jak umíš.“
Doupě, jen co je pravda, pomyslel si Jirka, když si průkaz strčil do peněženky. Ale vypadá to tu celkem sympaticky, jen kdyby ta hudba – dá se to vůbec nazvat hudbou? – nehrála tak nemožně nahlas. Dyť tady neuslyším vlastního slova, natož si s někým povídat.
To už ho ale Standa odváděl k jinému stolu. Tři kluci zhruba v jejich věku a holka. Na první pohled obyčejná, na ten druhý, který Jirka stihl, než Standa promluvil, docela pěkná. Má neuvěřitelně dlouhé řasy, všiml si.
„Zdar. Tohle je Jirka, slíbil jsem mu, že ho s váma seznámím, zajímá se o metro. Vlastně co já vím, tak o něm ví snad všechno. I když určitě ne tolik, co vy,“ dodal. „A to je právě to, proč je tady.“
Všichni čtyři se trochu zvědavě a trochu ostražitě podívali na Jirku. Ta holka si ho prohlédla mnohem podrobněji, než mu bylo příjemné.
„Ahoj, já sem Jirka,“ prohlásil Jirka a hned si pomyslel, že tohle představení postrádá jakoukoli originalitu.
„To sme se dovtípili,“ odtušil kluk, který se neobtěžoval představit.
„Můžem si přisednout?“ vložil se do toho Standa, který chtěl po nepovedeném úvodu zachránit situaci.
Kluk se podíval na ostatní, a když holka – představila se jako Denisa – přikývla a zbývající kluci pokrčili rameny, souhlasil i on.
Stůl byl pro čtyři, tak si Standa s Jirkou museli židle ukrást odjinud.
Po seznámení následoval test ze znalosti pražského metra. Tahle parta si jen tak někoho k tělu nepřipustí, vždyť co kdyby to byl týpek, co chce jen vyzvídat a pak si někde pustí pusu na špacír? Jirka ale obstál a oni se uvolnili. Zřejmě ho to opravdu zajímá. Konečně přišla řeč na to, kvůli čemu Jirka přišel.
„Jasně že za plnýho provozu, jinak by to nemělo tu šťávu. Procházet tunely, když nic nejezdí, to je vo ničem, proč bysme to dělali?“
Jak vyprávěli o svých průzkumných cestách, oči jim zářily, a ze všech nejvíc Denise. Jirka se v jejích očích, zvýrazněných neuvěřitelně dlouhými řasami, začal beznadějně utápět.
„První s tím nápadem přišel Zí. Von je v tomhle oboru něco jako legenda,“ vysvětlil Pavel, ten, co zpočátku vypadal nejvíc nedůvěřivě.
„Jak že se menuje?“ musel se Jirka zeptat. Nejspíš se přeslechl.
„Říká se mu Zí,“potvrdila Denisa, „to je místo Zeus. Zeus se totiž blbě skloňuje. Říká se mu tak, protože je prostě boží.“
Taky bych chtěl bejt boží, nemohl se té myšlence ubránit Jirka, jenomže já jsem nikdy nebyl. Jak ale civěl na Denisu, bylo mu jasné, že odteď prostě boží být musí. První už nebude, ale může být aspoň dobrý. V tom, v čem Denisa vidí hrdinství.
„Prošel nejenom spojku mezi áčkem a céčkem, takže z Míráku na Ípák. Ale taky nejdelší tunel z Holešovic na Kobylisy. Pořádně hrdinskej kousek, to sme my eště nedokázali,“ zasnila se Denisa. „V poslední době vo něm nebylo slyšet, nejspíš má v merku něco fakt velkýho. Zí je totiž nepřekonatelnej, chápeš?“
Jirka pochopil. Musí dokázat to, co Zí, nebo ještě víc, pak si ho snad Denisa všimne jinak než jako nýmanda, co má metro jako koníček, ale skutek utek. Jo, jasně. Denisa bude první holka, na kterou udělá dojem a bude ji zajímat. A snad i něco víc.
„Vemete mě s sebou?“ vypadlo z Jirky trochu dychtivěji, než měl v úmyslu.

… pokračování příště…

Mirek Vostrý

Autora baví psát příběhy dobrodružné, tajemné, s překvapivým závěrem, ale hlavně s postavami, kterých by si mohl vážit, kdyby se s nimi setkal. Možná zpočátku nebudete vědět proč, ale budou vám něčím sympatické. Třeba tím, že úplně obyčejný člověk udělá něco neobyčejného.
Jeho cílem je, aby se čtenář pobavil, ale i zamyslel nad věcmi, které mají přesah z příběhů do skutečného života.
Narozen v roce 1968, otec tří dětí a manžel jedné ženy, toho času, vlastně už dlouho, bankovní úředník. Rád cestuje po Česku, na Podkarpatské Rusi i jinde, kreslí a fotografuje. Zajímá ho spousta věcí, například historie nebo příroda. V posledních letech propadl psaní povídek, kterých vydal již tři sbírky.