Přinášíme vám ukázku z knihy Největší dobrodružství,
kterou vydalo nakladatelství Formal Group.

Je tady

Dnes je velmi zvláštní den, mezi námi se objevil kluk s velkou chutí do života.
Zatím nemá své jméno ani tělo a nikdo o něm neví.
Objevil se náhle a nečekaně, když si o něm maminka s tatínkem povídali.
Byl to pro něj zcela nový pocit.
Ještě před nějakou chvílí prostě neexistoval, a když člověk neexistuje, tak se mu docela blbě žije.
„To ví přeci každý,“ řekl si hlasitě a ještě chvilku přemýšlel, jestli vůbec chce být. Bylo to ale docela jednoduché rozhodování, protože každý je přeci na světě rád.
„Tak už jsem se rozhodl, chci se stát opravdovým klukem,“ řekl nahlas a rozhodně.
Když to dořekl, slyšel, jak se maminka s tatínkem směje, protože jim tím udělal opravdovou radost.
„Dostaneš kopačky,“ slyšel tatínka.
„Nebo baletní sukýnku,“ povídá maminka.
„Na co baletní sukýnku? Já chci být opravdovým klukem,“ říká kluk a ťuká si na čelo. Pak si ale všiml, že zatím ještě žádné čelo nemá, ani jak si do něj ťukat. Tak s tím raději přestal, protože ťukat si na čelo, když ho ještě nemáte, to se zkrátka nedělá.
Jak můžou poznat, že jsem kluk, když zatím ještě nemám ani čelo? Než poznají, co jsem zač, tak to ještě bude trvat. A taky jo. Opravdový kluk by měl mít nejen čelo, ale i další důležité věci. Například pořádný kluk by měl mít jméno a taky představu, čím bude, až bude dospělý.
Nic z toho zatím ještě neměl, a tak se tím trochu trápil.
Usídlil se v něm ale neodbytný pocit, že přeci problémy, které mají řešení, dokáže vyřešit. Proto se nemá cenu trápit s problémy, které vyřešit nejde. Takhle malí lidé přeci žádná jména ještě nemají, a už vůbec není jasné, čím budou, až vyrostou, tak se s tím přestal trápit.
Musím se dostat k mamince a tatínkovi, ale nemůžu se jim ukázat takhle bez čela, rukou a tak. Co by tomu řekli?
„Musíš teď hodně jíst,“ slyšel, jak říká tatínek.
„Má pravdu ten táta,“ přiznal si nerad. Už to tak bývá, že i tátové mívají občas pravdu.
„Jestli se mám dostat k mámě a tátovi, musím hodně jíst, abych se jim líbil,“ hecoval se. Všiml si, že jídlo je úplně všude kolem něj, a tak se rozhodl k rodičům projíst. Ten nápad se mu tak zalíbil, že se hned pustil do díla.

Divoké dny

Zpočátku se mu zdálo, že to půjde rychle a hladce, protože když se trochu najedl, hned byl dvakrát větší.
To bude hračka, jásal a jedl dál.
No jo, jenže pak byl zas dvakrát větší a zas a zas a zas. Jak se tak zvětšoval, nebylo mu z toho vůbec dobře, protože když se člověk nají tak, že je pak dvakrát větší, není mu z toho dvakrát dobře.
Malý kluk by se neměl tahle přejídat, ale teď to zkrátka nešlo jinak.
Ještě chvíli jedl, ale potom si musel odpočinout, protože mu bylo hrozně špatně. Když je někomu opravdu blbě, udělá se z toho blbě i všem kolem. A přesně to se i stalo; mamince se udělalo tak zle, až zvracela. Cítil, že si o ně tatínek dělá starosti.
„To bude dobrý,“ konejšil ji, i když ani jemu nebylo zrovna kdoví jak.
„Já to zvládnu,“ slyšel, jak říká maminka, ale měl pocit, že je jí opravdu nanic.
Jak jedl, ani si nevšiml, že se dostal do pozoruhodného světa, který se neustále mění a krouží. Šimralo ho sice v břiše, ale zároveň ho to bavilo. Rozhodně to bylo lepší, než když ještě nebyl. To byla opravdu nuda. Během dalších otáček si jen tak
dumal. Kroužení a kroucení pokračovalo až do večera. Když už si myslel, že to snad nikdy neskončí, všechno se konečně uklidnilo a pak se nestačil divit.
„Je jich plno,“ vydechl. Dostal se do světa roztodivných tvorů. Všichni se kolem něj lehce vznášeli. Někteří byli kulatí a krásně světélkovali, jiní stále měnili tvar jako kapka inkoustu. Další byli protáhlí, s mnoha nožkami, že se nedaly ani spočítat. Když pluli kolem, lechtali ho po celém těle, až ho to celého rozechvívalo. Celý ten svět najednou cítil v sobě a snažil se mu rozumět.
Všichni ti tvorové se tvářili stejně neutrálně, a to mu nešlo do nukleusu, tedy vlastně do hlavy. Přece musí být mezi nimi nějaké rozdíly! Začal je tedy zkoumat. Nejdříve to vypadalo, že se poznají podle vzhledu. Ti krásní nemůžou být zlí. Když vtom se před ním objevil takový krásný modrofialový tvor se čtyřmi ocásky a žral takové škaredé zelené kulové tvorečky. Bude to tedy jinak. Poskočil z panožky na panožku a pravil:
„Ti, kteří mají někoho rádi, nemůžou být přeci špatní.“
Jenže vzápětí se kolem něho vyskytly jisté měňavky, tuším bahenní. Chvíli se objímaly a laškovaly spolu. Dalo by se říct vážný vztah, jistě už ne platonický. Když byly v nejlepším, tak si jedna ukousla z druhé a pak na oplátku ta druhá z té první. Jak se tak láskou ožíraly, musel konstatovat, že na první pohled se jen těžko pozná, co je kdo vlastně zač. Když se ty měňavky láskou docela sežraly a už z nich nezbylo vůbec nic, pravil:
„Tak takhle asi vypadá dokonalá láska.“
A měl pravdu, protože jak známo, v běžné lásce se tvorové také snaží o splynutí, zraňují se a milují, snad se jim to i daří, ale nikdy ne tak, aby z nich nezbylo vůbec nic. Ještě chvíli marně přemýšlel, kdo byl vlastně ten hodný a kdo zlý.
Nakonec došel k závěru, že zřejmě jediný spolehlivý způsob, jak se naučit poznávat ostatní, je naučit se poznávat sám sebe. Udržet harmonii v tomto podivném světě znamená: udržet si harmonii sám v sobě.
A tak se jen tak vznášel, užíval si tenhle nový svět a snažil se poznat sám sebe. Všechno bylo nové a všechno bylo poprvé. Přemýšlel o sobě, kde se tu vlastně vzal a kam je unášen. Svět byl plný jakýchsi vrtulek, šešulek a koulí s bičíky. Tak se chvíli vozil na vrtulce, zpátky zase naopak na šešulce, velmi se tím bavil a užíval si to. Navíc se při té zábavě skamarádil s jistým tvorem, který si říkal krásnoočko, protože měl mnoho krásných očí, a k tomu jeden dlouhý bičík. No prostě od pohledu typ, který neměl problém se seznámit. Povídali si dlouho o všem možném, až z toho dostali žízeň. Krásnoočko tedy zavelel a vpluli do jednoho podniku mezi řasami, který si říkal „U nálevníka“.
Když dorazili na místo, už tam seděli v hloučkách dírkokožci s trubénkami a vesele si popíjeli.
„Těch se neboj, ti jsou neškodní a natvrdlí,“ znalecky poznamenal krásnoočko, „ale pozor, támhle v koutě sedí měňavka střevní, ta je prevít,“ dodal a raději si trochu poodsedli. Všude bylo rušno, živo a pořád se kolem nich někdo hemžil. Klukovi to ale nevadilo, protože měl co pít a byl úplně ponořený do vyprávění krásnoočka o životě ve vodním nálevu. Když byl zrovna v nejlepším, objevily se nějaké slizovky a hlenky a všechno zkazily. Klukovi připadaly nechutné, zvláště když se po nich začaly plazit. Krásnoočko si chvíli užíval jejich přízeň, ale pak sebevědomě prohlásil:
„Mladé pružné tělo bez názoru nehledám,“ a odstrčil je. To je tak rozčílilo, že slizovky začaly být obzvláště slizké a hlenovky obzvláště hlenovité, a tak se raději vytratili ven.
Našli si klidné místo a jen tak rozjímali.
„Svět je plný barevných povah, jen ty slizovky jsou šedivě slizké,“ říká krásnoočko.
Klukovi se tam chtělo zůstat napořád, ale tušil, že to nepůjde, a pak poprvé v životě usnul. (str. 9–13)

—————————–

David Adámek

David Adámek je absolventem Katedry kybernetiky a příležitostný herec. Věnuje se psaní všeho druhu, maluje a sportuje. Přečtěte si také náš článek o knize Největší dobrodružství.

Informace byly čerpány z autorových stránek.

Nakladatelství Formal Group sídlí v Praze a funguje necelý rok a půl. Vydává veškerou beletrii, hodnotí texty beletristické i poezii a umožňuje vydání děl začínajících autorů. Dosud vydalo např. knihy Dvojitá ozvěna, Štěně jménem Mikeš, Milenci v roce 2042 ad.

Související knihy

Adámek, David

Formal Group, 2019