Už šest let jsem byl v invalidním důchodu, který mi pracovní úřad změnil na starobní. Částka zůstala stejná. Doma jsem se začínal nudit. Kvůli zdraví jsem začal pravidelně chodit a ušel jsem denně 10 až 15 km. Což je celkem ucházející. Na pomyslné stop cestě kolem světa jsem již dokráčel téměř do poloviny. Jsem tedy na druhé straně zeměkoule a já teď chodím vlastně hlavou dolů. Nu a za dalších 5 let přijdu domů úplně z druhé strany.
Chtělo by to změnu. Co takhle začít zase něco dělat? Zdravotní stav mi to zatím umožňuje. Vrátit se ke své původní profesi zubaře již nemohu. Kvůli transplantaci jater beru léky na snížení imunity, aby mi můj nový orgán dlouho vydržel. Dostal jsem ho darem, potažmo od Boha, ale hlavně díky třicetiletému dárci. To je jediný údaj, který se o transplantátu dozvíte. V mém těle se tedy zabydlel i kus mládí. To zavazuje – pořídil jsem si k novým játrům i novou, mladší přítelkyni. Je moje nejdražší. Tak důchod nestačí. Spojím příjemné s užitečným a začnu pracovat. Co však vlastně mohu dělat? Nejsem ničím vyučen a jediné, co umím, kromě trhání zubů, je řídit auto. Díky své původní profesi jsem nemusel provádět doma žádné opravy či rekonstrukce sám. Na vše jsem vždy našel profesionály z řad mých pacientů. Vedl jsem si ještě jednu kartotéku podle profesí.
Nezbylo mi než vyhledat nějaké inzeráty s pracovními nabídkami. Co by se mi tak mohlo hodit? Strážného ani hlídače bych dělat nechtěl. Moc bych se nehýbal. Budu dělat šoféra. Jako řidič bych byl, díky abstinenci, použitelný kdykoli.
Řídit auto mě baví a neunavuje. Vozit lidi bych však nechtěl. Musel bych se s nimi o něčem bavit. Mám jeden zlozvyk. Místo normální řeči řvu. Léta jsem se staral o svého starého a téměř hluchého otce, a tak se ze mě stal řvoun.
Mám to: hledají kurýra s vlastním vozem. Svoje auto znám celkem dobře a je to spolehlivé vozidlo. Mám ho už 6 let, a když ho dojedu či nabourám, koupím si nové. Na to mi postačí dědictví po otci. Ten zemřel před rokem v devadesáti třech letech. Když jsem se ho optal, zda se mu některá má nová povídka líbí, vždy odpověděl stejně: „Ne“. Pak se chvíli zamyslel a dodal: „Z tebe nikdy spisovatel nebude.“ Měl pravdu. Stal se ze mě šofér.
Pan Vodička v jedné své slavné písni zpívá: „… řidič, ten tvrdej chleba má. Musí znát…“ Tak to je nejpravdivější pravda, která sice v tomto případě, ani ve spojení s láskou, nevítězí. Málo řidičů vám pošle vzdušný polibek a ani z otevřených okének se na vás nelinou milostná slůvka. Většina účastníků dopravního provozu vás zcela očividně nenávidí. Hlavně když jedou za vámi. U českých řidičů je zakořeněný pocit, že musí být všude dřív. V roce 1974 jsem jel otcovým autem značky Wartburg vybaveným dvoutaktním motorem. V koloně mě předjel jeden vůz velmi odvážnou myškou. Po kilometru byly stažené závory. Vystoupil jsem z auta, došel k závodníkovi a řekl mu: „To sis pomoh!“ On se zeptal: „Jel jsi někdy za sebou? Strašně smrdíš!“

Samozřejmě, že jsou tu i ti slušní a ohleduplní, kteří na vás netroubí kvůli každé prkotině a umožní vám zařadit se do zúženého pruhu v rámci pravidla zipu. Je jich naštěstí většina. S ohledem na vzrůstající nehodovost je šílenci za volantem docela slušně dohánějí. Nejvíce mě udivují řidiči, kteří jedou proti vám v jednosměrce, drze troubí a svítí, byť páchají jeden z nejnebezpečnějších dopravních přestupků. Češi dodržují dopravní předpisy po celé Evropské unii. Doma již ne. Zde jsou ve srovnání s okolními státy pokuty zatím poměrně nízké a bohatí arogantní jedinci v silných fárech si je mohou dovolit v klidu zaplatit. Ne tak důchodci. Mně se staly osudné Říčany. Jsem zde proslavený silniční pirát a dostal jsem od říčanského městského úřadu již tři doporučené dopisní obsílky s pokutami za rychlou jízdu změřenou na jejich městských radarech. Je jich tam přímo naseto. Jednou jsem tam jel na padesátce 61, podruhé 59 a potřetí 58. Celkem jsem za poslední dva měsíce zaplatil již 2400 Kč. Město Říčany nepotřebuje dotace z EU. Měly by mu stačit ty ode mě.
Nesmíme též zapomínat na další účastníky dopravního provozu: motocyklisty, cyklisty a chodce. Motorkáři se neřídí žádnými předpisy. Vynořují se vždy zcela nečekaně. Pro drtivou většinu z nich žádné dopravní předpisy neplatí. V kolonách kličkují mezi jednotlivými pruhy a projedou každou skulinou. Nejhorší jsou závodníci na silných strojích. Mihnou se kolem třísetkilometrovou rychlostí. Vy se leknete, a než stačíte vykřiknout sprostou nadávku, jsou v čudu. Pohodáři na kouzelných mašinkách značky Harley Davidson jsou jiná sorta. Zpod helem jim vlají dlouhé vlasy a šátky a kolem vás jenom probrumlají. Cyklisti jsou prostě motorkáři na kolech. Naštěstí nejezdí tak rychle a hlučně. V poslední době se začali množit jezdci na elektrických koloběžkách. Podobají se spíše pohybujícím, a přesto stojícím sochám.
Poslední skupinu, ve městech velmi početnou, tvoří chodci. Nebývají ve večerním šeru a dešti vůbec vidět. Na Moravě, v kraji vína a slivovice, se z některých chodců stávají ležci. To v Praze není, ale jsou zde semafory a chodcům je šumafuk, jaká barvička na nich zrovna svítí. V centru Prahy je chodců požehnaně. Nebezpeční jsou Japonci. Jejich drobné postavy lze snadno přehlédnout, a když je autem rozháníte, ťukají vám na kapotu svými deštníčky.
U přijímacího pohovoru mi vše vysvětlili a podepsal jsem smlouvu. Přijat jsem byl zkusmo. Uvidíme. Ke své práci budu potřebovat auto a chytrý mobil s navigací. Budu převážet zásilky především pro firmy. Od obálek po krabice. Co se mi do auta vejde. Podepsal jsem dodatek o mlčenlivosti, tak vám o tom už nic neřeknu a budu vše jenom psát. Doma jsem si vytiskl kartičku s označením KURÝR a s číslem na mobil a dal ji pod přední sklo auta, aby mě hned neodtáhli, než zásilku na adrese doručím. Šel jsem si koupit tvrdé desky s klipsem na výkazy a propisku.
Momentálně finanční prostředky naléhavě nepotřebuji. Mám něco naspořeno a práci beru jako radost, zábavu, milý zdroj příjmu a inspiraci. K zubařině se vrátit již nemohu. Při ní jsem získával hodně podnětů ke svým povídkám. Na zubařském křesle se přiznáte ke všemu. Na rozdíl od elektrického tu máte přece jenom nějakou šanci přežít.
Šéfem jsem byl poučen, že mám chodit slušně oblečený a rozdávat úsměvy na všechny strany. Zcela zodpovědně se tím řídím. Někdy to dá docela fušku. Vezl jsem třeba chlebíčky z lahůdek na adresu Y paní X. Když jsem tam dorazil, nalezl jsem na této adrese komplex velkokapacitních skladů. Kdepak ty paní hnízdo máš? Do telefonu mi sdělila, že jde o firmu a najdu ji v pavilonu CH4. No, nenajdu, pavilon CH4 tam není. Jak by také ano, když firma je v pavilonu B2. Chlebíčky převzala nerudná osoba a optala se: „Gdě vy byl tak dolgo?“
Když se zásilka doručuje adresátovi, musí se zaznamenat čas převzetí, jméno a podpis příjemce. Ten úplně první se kupodivu jmenoval Zoubek. Většina příjemců je ráda a slušně za dodávku poděkuje. Někdo to bere jako samozřejmost a na kurýra se dívá nadřazeně. Jak by ne! Jde přece o službu – kurýr je prostě sluha a on je pán. Většinou se od pánů neliším barvou pleti, ale pouze akademickým vzděláním. Já ho mám a oni pravděpodobně ne.
Kurýrování mě zatím baví. Pokud zdraví dovolí, chtěl bych u něho ještě pár let setrvat. Nebudu moci zeměkouli pomyslně obcházet, ale klidně ji, se svou milou, za vyježděný peníz třeba celou obeplout.

Daniel Čechura

Daniel Čechura je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009