Přinášíme vám ukázku z knihy Zázrak svaté Winifredy,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Jednoho krásného jasného rána na začátku máje, kdy vlastně začal případ s gwytherinskými ostatky, byl bratr Cadfael vzhůru dávno před jitřní mší a už před rozedněním přepichoval sazeničky zelí, mysle přitom na zrození, růst a plodnost, vůbec ne na hroby, relikviáře a násilnou smrt, ať už svatých, hříšníků, nebo obyčejných chybujících lidí, jako byl on sám. Netrápilo ho nic než nutnost vrátit se dovnitř na mši a následující půlhodinku shromáždění kapituly, která se ještě může o deset minut protáhnout. Bylo mu líto času, který by raději věnoval tady venku zelenině, ale povinnosti se vyhnout nemohl. Vybral si konec konců život v klášteře dobrovolně, takže si nemohl stěžovat na ty části, které ho tolik netěšily. Vcelku byl spokojen, jako právě teď, když se narovnal a rozhlédl se kolem sebe.
Jestlipak mají v celém království lepší benediktinskou zahradu, říkal si, tak plnou bylin ať už na kořenění masa, nebo na léčení. Hlavní sady a pole opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury ležely na severní straně silnice, mimo zdi kláštera, ale zde v ohrazené zahradě, blízko opatských rybníků a potoka, který poháněl opatský mlýn, vládl nerušeně bratr Cadfael. Zvláště si zakládal na své bylinkové zahradě, kterou pěstoval už patnáct let a v níž šlechtil i exotické rostliny, dovezené z dobrodružných cest mládí, kdy se dostal až do Benátek, na Kypr a do Svaté země. Bratr Cadfael totiž přijal řeholní život teprve k stáru, jako když otlučená bitevní loď konečně zamíří do klidného přístavu. Dobře věděl, že za prvních let si na něj novicové a laičtí služebníci ukazovali a s úctou si šeptali: „Vidíš toho bratra, co pracuje tamhle v zahradě? Toho pořízka, co se kolíbá jako námořník? To bys neřek, že byl v mládí u křižáků? Byl s Godfreyem z Bouillonu v Antiochii, odkud vyhnali Saracény. A když jeruzalémský král vládl celému pobřeží Svaté země, stal se Cadfael na moři kapitánem a deset let bojoval s korzáry! To by člověk nevěřil, co?“
Bratru Cadfaelovi samotnému nepřipadalo na jeho pestrém životě nic divného, nic z něho nezapomněl a ničeho nelitoval. Neviděl žádný rozpor v tom, že kdysi měl potěšení z boje a dobrodružství, a nyní je nachází v životě v ústraní. Nepohrdl, pravda, kořením čtveráctví, když bylo k mání, stejně jako měl rád kořeněné pokrmy; přece však byl jako loď zakotvená v přístavu. Také si o něm asi ti mladíci myslí, když po něm tak pokukují, že musel ve svém dřívějším životě jistě potkat mnoho žen a kdovíjak se k nim choval, a jaký tedy je on mnich?
S těmi ženami měli pravdu. Kromě Richildis, kterou po deseti letech přirozeně omrzelo čekat, až se vrátí, a vdala se za poctivého svobodného sedláka s dobrými vyhlídkami v hrabství a bez nejmenšího úmyslu utéci jí taky do války, byly tu i jiné dámy z různých zemí, s nimiž si mile užil, aniž by se to někoho z nich dotklo. Byla tu Bianca, jež nabírala vodu u studně v Benátkách, řecká veslařka Arianna, Mariam, saracénská vdova, která prodávala koření a ovoce v Antiochii a jíž na chvíli nahradil ztraceného muže. Setkání lehká a vážná, a z žádného nepovstala zlá vůle. Považoval to za uspokojivý výsledek. Tyto zážitky přispívaly k harmonické rovnováze, s níž přijímal klidný, kontemplativní život, a dodávaly mu trpělivost s pros­ tými klášterníky, kteří na sebe vzali benediktinské roucho jako životní cíl, zatímco pro něj to byl včasný odchod do penze. Když už jste zažili kdeco, pěstovat klášterní zahradu s bylinami je věc nesmírně uspokojující. Nedovedl si představit, že by se byl mohl spokojit s touto nehybností, kdyby předtím nezažil nic jiného.
Za chvilku si bude muset umýt ruce a připravit se na mši. Užil té chvíle, aby se prošel kolem svého bledě kvetoucího voňavého královstvíčka, kde bratr Jan a bratr Columbanus, dva mladíci, kteří nosili tonzuru sotva rok, pilně pleli a rovnali okraje záhonů. Lesklé a plstnaté, olejnaté a chlupaté listí předvádělo všechny odstíny zeleně. Kvítky byly většinou malé a nenápadné, šeříkové, modravé a žlutavé, skoro neviditelné v jemných lomených barvách, protože na nich nezáleželo; měly jen opatřit potřebné semeno. Routa, šalvěj, rozmarýna, hvozdík, kamejka, zázvor, máta, tymián, orlíček, dobromysl, saturejka, hořčice, všemožné byliny tu rostly, fenykl, řebříček, bazalka a kopr, petržel, kerblík a majoránka. Naučil všechny své pomocníky užívat i ty nejméně známé a vysvětlil jim také, jak mohou být nebezpečné, neboť dobrodiní bylin je v jejich správném množství a přehnat dávkování může být horší než sama nemoc. Malé růstem, skromného zbarvení, přikrčené a bázlivé, jeho bylinky na sebe upozorňovaly jenom vůní, kterou šířily, když na ně zasvitlo slunce. Ale za jejich ustrašenými šiky povstávaly rostliny větší a nápadnější, záhon pivoněk pěstovaných pro jejich kořenná semena a vznešené rozvíjející se máky s bledými listy, zatím ukazující jen trochu z bílých nebo purpurových okvětních plátků v pevném zavinutí. Dorůstaly velikosti menšího muže a pocházely z východního Středomoří, odkud Cadfael přinesl kdysi semínka jejich předků, a pak je pěstoval a křížil ve vlastní zahrádce, než je zasadil zde, zdokonalené jako lék na bolest, hlavní nepřítelkyni lidí. Na bolest a nedostatek spánku, který je nejlepším lékem proti bolesti.
Oba mladíci s podkasanými hábity se právě narovnali a oprašovali si ruce, protože i oni věděli, kolik je hodin. Bratr Columbanus by za nic nezanedbal sebemenší ze svých povinností, ani by nepřipustil, aby to udělal některý z jeho bratří. Pěkný, urostlý, rovný mladík to byl, s kulatou velkolepou normanskou hlavou, neboť pocházel z velkolepé normanské šlech­ tické rodiny. Byl mladším synem, jenž byl poslán do kláštera, aby tu udělal kariéru, protože půda se na něj nedostala. Měl rovné tuhé světlé vlasy a velké modré oči a jeho skromné chování a bledost zakrývaly, jakou má svalnatou postavu. Nebyl příjemným společníkem, bratr Columbanus, protože přes své skvělé tělo byl velice citlivý a už několikrát projevil sklon k duchovním krizím, záchvatům svědomí a apokalyptickým vizím, jaké by v jeho pevné lebce nikdo nehledal. Ale takoví mladí idealisté časem ze svých zmatků vyrostou. Bratr Cadfael s ním už pracoval několik měsíců a doufal pro něj v to nejlepší. Columbanus měl dobrou vůli, energii a až příliš velkou snahu zalíbit se. Možná že se cítil být zavázán svému šlechtickému domu a bál se, aby mu neudělal hanbu. Nemůžete být vznešené normanské krve, a nevynikat přitom! Bratr Cadfael měl pro tyto oběti rodových zákonů pochopení. Sám pocházel ze staré velšské rodiny, která si však o sobě nemyslela bůhvíco, a snášel tedy bratra Columbana trpělivě a léčil filozoficky jeho občasné úlety. Šťáva pohanských máků ho nejednou uklidnila, když upadl do nábožného blouznění.
To s jeho druhem naštěstí takové problémy nebyly. Bratr Jan byl prostý a praktický jako jeho jméno, hranatý mladý muž s ohrnutým nosem a nepoddajnými zrzavými kudrnami kolem tonzury. Měl pořád hlad, a hlavní jeho zájem na rostlinách v zahradě spočíval v tom, jestli jsou k jídlu. Na podzim se jistě nějak vloudí do sadů. Zatím se spokojil s tím, že pomáhal bratru Cadfaelovi sklízet raný salát a čekal, až dozrají jahody. Byl to hezký, veselý dobrák, který jako by zabloudil do klášterního života jakousi náhodou a stále ještě nepochopil, že je na nepravém místě. Bratr Cadfael v něm vytušil čtveráctví podobné vlastnímu, které se ještě ve světě nemohlo rozvinout, a s jistotou čekal, že tento rudohlavý ptáček jednou uletí. Zatím si Jan hledal zábavu, kde to jen šlo, a nacházel ji občas na nečekaných místech.
„Musím si pospíšit,“ řekl, když si spustil kutnu a vesele si oprášil na zadku ruce. „Tenhle týden předčítám.“ Je to tak, vzpomněl si Cadfael, a věděl, že ať mu najdou v refektáři sebenudnější pasáže a sebebezvýznamnější svaté, jež má při kapitulním čtení oslavit, Jan jim dodá zajímavosti a dramatu z vlastních zásob. I kdybyste ho nechali číst o popravě svatého Jana Křtitele, bude se klášter otřásat v základech.
„Předčítání je na oslavu Boha a svatých, bratře,“ připomněl mu Columbanus s láskyplnou výčitkou a poněkud vtíravou pokorou, „ne pro tvou vlastní slávu!“ Což ukazovalo, jak málo o tom ví, nebo jak je falešný – jedno či druhé.

—————————

Přečtěte si celou ukázku.

—————————

Ellis Peters

Ellis Peters, vlastním jménem Edith Mary Pargeter (1913–1995), byla anglická spisovatelka velšského původu, jejíž tvorba zahrnuje zejména válečnou, historickou a detektivní prózu. Rovněž byla úzce spjata s českou a slovenskou kulturou, zamilovala si Prahu a coby bohemistka přeložila do angličtiny řadu knih uznávaných autorů, jako byli Jan Neruda či Bohumil Hrabal. Do světové literatury se zapsala zejména trilogií Nebeský strom, dále dvacetidílnou sérií historických detektivek s bratrem Cadfaelem (např. Pouť nenávisti či Havran v předklášteří) , která se odehrává ve dvanáctém století za občanské války v Anglii, a také případy inspektora Felse a jeho syna, jež tvoří třináct svazků. Prakticky celý život – s několika výjimkami, jako byl například krátký pobyt v Praze – prožila v rodném kraji, jímž bylo hrabství Shropshire. Zde také zemřela ve věku dvaaosmdesáti let.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Petersová, Ellis

Mystery Press, 2019