Doručená pošta: 1 nový e-mail
Rozklikla jsem ho. Nebylo to zrovna rozvláčné počtení:
„Stýská se mi.“
Cože? To je teda čtverák! Víc jak měsíc o sobě nedá vědět. A teď vyplodí sáhodlouze květnaté a cituplné vyznání: „Stýská se mi“…
Co je to za móresy? A co mu na to jako mám odpovědět?
Co? Přece systémovou hlášku!
Chvilku trvalo, než jsem ji sesmolila. I tak působila nepříliš důvěryhodným dojmem:
„System administrator message: Vaše zpráva bohužel nebyla doručena. Adresát totiž neexistuje nebo zemřel nebo Vám odmítá/nehodlá/nemůže odpovědět. Nejspíš proto, že Vás má plné zuby.“
Buch, a máš to.

Neodepsal. Rovnou zavolal.
Nechala jsem to asi patnáctkrát zatutat… a pak hovor vytípla. Chááá!
Zkusil to znovu.
No pojď sem! Já to teda vezmu, ale tenhle pokec si za rámeček nedáš!
„Tak tobě se stýská…“
„Promiň.“
„Co ti mám prominout?“
„Že jsem se tak dlouho neozval.“
„To není tvoje vina. Máš to v povaze. Nedá se to změnit.“
„Ale ne.“
„Ale jo.“
„Ale ne. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Právě se mnou mluvíš.“
„Jo, ale tyhle věci nejde kvákat do telefonu. Chtěl bych tě vidět.“
„Pošlu ti fotku.“
„Nech toho.“
„Hergot, a co čekáš? Že ti samou blažeností hupsnu do náruče?“

Buď, jak buď, nakonec mě ukecal. V sobotu jsem k němu zajela na kafe.
Blábolil omluvně. Téměř zkroušeně.
„Tak jednak jsem byl na brigádě. U kámoše, co má penzion v Alpách. Říkal jsem ti o tom.“
„Jo, to jsi říkal. No, mohl jsi mě pozvat, ať tam za tebou přijedu.“
„To by nemělo smysl. Makal jsem dvanáct hodin denně.“
„Dobře, byl jsi v Alpách. No, a pak? Co bylo?“
Upřeně pozoroval uhlák, jako by to byl kdovíjak fantastický umělecký předmět.
„Dostal jsem strach.“
I ty hrdino!
„A z čeho?“
„Ze sebe. O sebe. Že nedokážu existovat v pořádném vztahu. Že budu ubližovat tobě i sobě. Že se do toho moc zamotám. A zničí mě to.“
Tyhle tisíckrát omleté stupidní cancy nudí i pavouky v rohu cimry.
Ale fajn, odpovím mu stejnou mincí.
„Já to mám podobně. Ale mám-li někoho ráda, tak mi to za to riziko stojí.“
„Jo. Asi jsem jiný než ty. Nebo určitě. Prostě o všem moc přemýšlím.“
„Jo, to jste vy chlapi. Potíž tkví v tom, že zpravidla přemýšlíte jenom sekundárním mozkem.“
„My máme nějaký sekundární mozek?“
„No bodejť. V gatích.“
„Ale prdlajs. Tak dobře, řeknu, jak to je: připadalo mi to až moc krásné… a to mě začalo děsit…“
Jo, tak to jsme dva. Miluju tě, ty volečku. A drtí mě to.
„Poslední i předposlední avantýra,“ pokračoval, „dopadla blbě. A příšerně mě to sejmulo. Nechci to zažít znova.“
„Ani já. Čili kopačky? Definitivně?“
Usmál se tím svým bezelstným ksichtem.
A já byla zase vedle.
Vypěstovala jsem si závislost na velkém malém klukovi. Můžu si gratulovat.
„Ne. Nechci tě ztratit. Zkusil jsem to… a sama víš, jak to dopadlo.“
„Jo. Svá trýznivá niterná muka jsi vetknul do neobyčejně výmluvné e-mailové zprávy stýská se mi.“
„Asi tak nějak.“
Může se na něj člověk zlobit?

Šli jsme se projít. A domluvili pravidla hry:

1. zatím žádný závazný vztah,
2. budeme-li chtít být spolu, budeme spolu… a jinak existujeme svobodně, každý ve svém soukromém vesmíru,
3. dokud platí body 1 a 2, nezatahujeme do toho rodinu.

„Pejsáčku můj, ale uvědomuješ si, že mi tím dáváš nemlich tu samou volnost, jakou nárokuješ sám pro sebe?“
„Naprosto.“
„Jinými slovy, naskytne-li se mi alternativní eventualita, mám plné právo jít za svým nezkaleným štěstím.“
„To beru.“
Já taky. S takovým scénářem se dokážu srovnat.
Rozumem.
Dokážu-li to i srdcem, toť otázka.

V neděli byl Den matek.
Opovrhuji amerikanismy, ovšem tenhle je docela fajn. A v naší rodině ho držíme. Aspoň jednou za rok se mohu opájet iluzí, že mám syna, kterému na mně záleží.
Vmetla jsem mámě kytku a Tomáš vmetl kytku mně. Ani na vteřinu jsem nepochybovala, že mu ji koupila babička. Jeho by to nenapadlo.
Je to jen chlap.
Při té příležitosti mi vytanula vzpomínka stará dva nebo tři roky.
Dostali tehdy za úkol napsat hezkou bajku – jako dárek ke Dni matek.
Dodnes ji mám schovanou. Tady je:

O laňce a mišce
(baika)
Šla jednou laňka lesem potkala miš. Dobrí den řekla laňka. Dobrí den řekla miš. Mněla jsem k objedu sír řekla miška. A ty? Já jsem mněla seno. Fuj řekla miš. Ble to je hnus řekla laňka. A rozešli se. A nigdy se nepotkaly.

Miláček Tomíček.
Sluníčko mého života.

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborník povídek Zítra už bylo.
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Související knihy

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Raichl, Jiří

Tofana, 2018