Knihu Nebe, peklo, ráj od autora Julia Cortázara
vydalo nakladatelství Dokořán.

Tak se začali toulat po pohádkovém městě Paříži a dávali se vést znameními noci, pouštěli se nazdařbůh, vedeni náhodnou větou clocharda nebo osvětlenou mansardou na konci tmavé ulice, zastavovali se na tichých náměstíčkách a líbali se na lavičkách nebo si prohlíželi skákací panáky nebe, peklo, ráj, ty dětské obřady s oblázkem a skákáním po jedné noze až do nebe. Bosorka mu vyprávěla o svých přítelkyních z Montevidea, o svém dětství, o jakémsi Ledesmovi a o svém otci. Oliveira ji znuděně poslouchal a litoval trochu, že se o to nedokáže zajímat. Montevideo znamenalo totéž jako Buenos Aires a on potřeboval spíš prohloubit tu nejistou trhlinu, která ho od něj dělila (co teď asi dělá Traveler, ten velký tulák, do jakých velkolepých malérů se stačil dostat od jeho odjezdu? A co Gekrepten, chuděra jedna hloupá, a kavárny ve středu města), nevrle ji poslouchal a větvičkou si přitom kreslil něco do štěrku; Bosorka mu zatím vysvětlovala, proč Chempe a Graciela byla dobrá děvčata a jak ji mrzelo, že ji Luciana nevyprovodila k lodi. Luciana byla snob a to ona nemohla u nikoho vystát.
„Čemu říkáš snob?“ zeptal se Oliveira s určitým zájmem.
„Hm,“ řekla Bosorka a sklonila hlavu, jako když cítí, že teď plácne nějakou hloupost, „já jela třetí třídou, ale kdybych jela druhou, byla by mě Luciana asi šla vyprovodit.“
„To je nejlepší definice, jakou jsem kdy slyšel,“ prohlásil Oliveira.
„A navíc jsem s sebou měla Rocamadoura,“ řekla Bosorka.
Tak se Oliveira dozvěděl o existenci Rocamadoura, který se v Montevideu jmenoval docela skromně Carlos Francisco. Bosorka zřejmě neměla chuť pouštět se do přílišných podrobností o jeho příchodu na svět, až na to, že tenkrát odmítla potrat a teď toho začínala litovat.
„Ale v jádře toho nelituju, jenom nevím, jak budu žít. U madame Irène je to drahé a musím chodit na hodiny zpěvu, to všecko stojí spoustu peněz.“
Sama dost dobře nevěděla, proč přijela do Paříže, a Oliveira si postupně uvědomoval, že při troše zmatku v jízdenkách, vízech a cestovních kancelářích se mohla ocitnout stejně dobře v Singapuru jako v Kapském Městě; záleželo jí jedině na tom, aby se dostala z Montevidea a postavila se tomu, čemu skromně říkala „život“. Velkou výhodou Paříže bylo to, že uměla dost dobře francouzsky (more Pitman) a že tu člověk mohl uvidět nejlepší obrazy a nejlepší filmy, Kultur v její nejdokonalejší podobě. Oliveiru ta představa dojímala (i když Rocamadour ho dost nemile zaskočil, sám nevěděl proč) a myslel přitom na své skvělé buenosaireské přítelkyně, které vzdor všem svým metafyzickým tužbám po poznání planety nebyly s to pustit se dál než do Mar del Plata. A tahle usmrkaná žába si sedne do třetí třídy, ještě ke všemu s dítětem na ruce, a bez jediné pětky v kapse se vypraví do Paříže studovat zpěv. A to nebylo všecko; už teď ho učila, jak se má dívat a vidět, i když o tom sama neměla tušení. Všímal si, jak se najednou zastavila a nahlížela do průjezdu, kde nebylo vidět vůbec nic, jen někde úplně vzadu jakýsi nazelenalý třpyt a záře, vklouzla kradmo dovnitř, aby ji neviděla domovnice, a prošla na prostorný dvůr, kde jednou byla stará socha, podruhé zas obruba studny porostlá břečťanem, a někdy tam nebylo vůbec nic, jen ohlazená dlažba z kočičích hlav, měděnka na zdech, vývěsní štít hodináře a nějaký stařík, sedící v chládku kdesi v koutě, a kocouři, věčně a nevyhnutelně, čičí, kocourkové, mňau, mňau, kitten, kat, chat, cat, gatto, šedí a bílí a černí a mourovatí, vládcové času a vyhřátých dlaždiček, ti všichni bez výjimky byli Bosorčini přátelé, uměla je šimrat na břiše a rozprávěla s nimi napůl ztřeštěnou a napůl tajemnou řečí, domlouvala si s nimi schůzky a dávala jim rady a napomenutí. Při procházkách s ní Oliveira nevycházel z údivu; nemělo však smysl rozčilovat se proto, že Bosorka převrhne málem každou sklenici piva nebo vystrčí nohu zpod stolu právě včas, aby o ni číšník zakopl a začal nadávat. Byl šťasten, i když ho věčně vyvádělo z míry, že Bosorka nic nedělá tak, jak se patří, úplně přehlédne stovky a desítky na účtu, a zato zůstane jako u vytržení nad nepatrnou trojkou na konci; nebo zůstane stát uprostřed ulice (černý renault zabrzdil dva metry před ní, řidič vystrčil hlavu a sakroval s pikardským přízvukem), stojí tam jakoby nic a dívá se na vzdálený Pantheon, který zprostřed ulice samozřejmě vypadá mnohem lépe než z chodníku, a tak podobně.
Perica a Ronalda už Oliveira znal. Bosorka ho představila Etiennovi a ten je seznámil s Gregoroviem; tak se po večerech rodil v Saint-Germain-des-Prés Hadí klub. Bosorku všichni okamžitě přijímali jako něco přirozeného a neodvratného, i když je rozčilovalo, že jí musejí vysvětlovat málem všecko, o čem je řeč, nebo že je s to rozházet po místnosti čtvrt kila hranolků, poněvadž prostě nedovede zacházet s vidličkou, hranolky obvykle skončily lidem u vedlejšího stolu ve vlasech a oni se jim museli omlouvat nebo říkat Bosorce, že je nemožná. Bosorka do jejich skupiny nikdy nezapadla; Oliveira si uvědomoval, že se raději setkává s každým členem Klubu zvlášť, jde radši po ulici s Etiennem nebo s Babs a vtahuje je do svého světa, aniž o to usiluje, ale vtahuje je tam, poněvadž stejně čekali jen na to, až nechají za sebou navyklé dráhy autobusů a dějin, a proto všichni nakonec byli svým způsobem Bosorce vděční, i když ji při sebemenší příležitosti zahrnovali urážkami. Etienne, obvykle sebejistý jako pes nebo poštovní schránka, vždycky zesinal, když si Bosorka stoupla před jeho nejnovější obraz a pověděla mu svoje, a dokonce i Perico Romero blahosklonně připouštěl, že na ženskou má Bosorka něco do sebe. Tak se toulali po Paříži celé týdny a měsíce (počítat dny přicházelo Oliveirovi zatěžko, byl šťastný, a tudíž bez budoucnosti) a dívali se kolem sebe, nechávali věcem jejich přirozený průběh, milovali se a svářili se, zády ke všem zprávám v novinách, rodinným povinnostem a každému daňovému či mravnímu břemeni.
Ťuk, ťuk.
„Probuďme se,“ říkával Oliveira čas od času.
„A proč?“ odpovídala mu Bosorka a dívala se z Pont Neuf na péniches. „Tuk, ťuk, máš v hlavě ptáčka. Ťuk, ťuk, celou dobu ti tam klove, chce, abys mu dal nazobat argentinského zrní. Ťuk, ťuk.“
„No dobře,“ zabručel Oliveira. „Nepleť si mě s Rocamadourem. Nakonec začneme mluvit glyglicky s kupcem nebo s domovnicí, a bude z toho malér, jak se patří. Vidíš toho chlapa, jak jde tam za tou černoškou?“
„Tu znám, dělá v jedné kavárně v rue de Provence. Chudák šlápl vedle, ona je na ženské.“
„Na tebe to taky zkoušela?“
„No ovšem. Ale pak jsme se spřátelily, dala jsem jí svou růž a ona mi dala knížečku od nějakého Retefa, ne… počkej, Retifa…“
„Ano, už vím. Opravdu ses s ní nevyspala? Pro ženu jako ty to musí být něco zvláštního.“
„Tys už se vyspal s chlapem, Horacio?“
„Samozřejmě. Abych věděl, jaké to je, chápej.“
Bosorka se na něj nedůvěřivě podívala; měla dojem, že se jí posmívá, že to všecko říká jen ze vzteku kvůli tomu ptáčkovi v hlavě, ťuk, ťuk, ptáčkovi, který po něm chce argentinské zrní. Přitiskla se proto k němu, k velkému překvapení manželského páru, který se právě procházel po ulici Saint-Sulpice, a začala ho se smíchem cuchat, Oliveira ji musel chytit za ruce a pak se rozesmáli oba, manželé si je prohlíželi, muž si nakonec dodal odvahy a maličko se pousmál, žena však byla jejich chováním příliš pobouřena.
„Máš pravdu,“ uznal Oliveira nakonec. „Já jsem prostě nevyléčitelný případ. Mluvit o probuzení, když se člověku konečně dobře spí.“
Zastavili se u výlohy a četli si názvy knih. Bosorka si prohlížela jejich barvy a tvar a vyptávala se ho. Musel jí vysvětlovat, kdo to byl Flaubert, kdy žil Théophile Gautier, jak to bylo s Raymondem Radiguetem a Montesquieu že to a to. Bosorka poslouchala a kreslila přitom prstem na skle. »Máš v hlavě ptáčka, chce, abys mu dal nazobat argentinského zrní,« myslel si Oliveira, jak poslouchal sám sebe. »Bože, bože, já chudák.«
„Copak nechápeš, že takhle se nic nenaučíš?“ ptával se nakonec. „Myslíš, že ke vzdělání přijdeš na ulici? To není možné, miláčku, to si rovnou předplať Readet’s Digest.“
„Ale ne, takové svinstvo.“
Máš v hlavě ptáčka, říkal si Oliveira. On, a ne Bosorka. Co však má v hlavě ona? Vzduch nebo těsto, něco pramálo vnímavého. Hlava u Bosorky nebylo to nejdůležitější.
»Zavře oči a zasáhne cíl,« myslil si Oliveira. »Jako když se střílí z luku podle zenového systému. Ale zasáhne cíl právě proto, že o žádném takovém systému neví. Zato já… Ťuk, ťuk. Takhle to s námi je.«
Když se Bosorka ptala na takové věci jako zenovou filozofii (v Klubu se to mohlo stát, věčně mluvili o stesku po domově, o učeních dostatečně dalekých, aby je považovali za světoborná, o rubu každé mince, vždycky o odvrácené straně Měsíce), Gregorovius se snažil vysvětlit jí základy metafyziky; Oliveira zatím usrkával svůj Pernod a pobaveně je sledoval. Chtít Bosorce něco vysvětlovat byla pošetilost. Fauconnier měl pravdu; pro lidi jako ona záhady začínaly právě vysvětlením. Bosorka poslouchala něco o imanenci a transcendenci a široce přitom otvírala své nádherné oči; Gregorovius se do nich díval a všecka metafyzika mu zamrzala na rtech. Nakonec byla přesvědčena, že pochopila, co je to zen, a unaveně si oddechla. Jediný Oliveira si uvědomoval, že Bosorka každou chvíli nahlíží na ony velké terasy mimo čas, které všichni ostatní dialekticky hledají.
„Žádné hloupé údaje se neuč,“ radíval jí. „Proč by sis nasazovala brýle, když je nepotřebuješ.“
Bosorka tomu tak docela nevěřila. Bezmezně obdivovala Oliveiru a Etienna, kteří dokázali tři hodiny bez ustání debatovat. Kolem těch dvou byl jakýsi křídový kruh a ona do něho chtěla vkročit, chtěla pochopit, proč má princip neurčitosti v literatuře takový význam a proč Morelli, o kterém tak často mluvili a obdivovali se mu, chce ze své knihy udělat křišťálovou kouli, v níž by se makro- a mikrokosmos spojily v jedinou zničující vidinu.
„To ti nemůžu vysvětlit,“ říkával Etienne. „To je stavebnice Meccano číslo 7, a ty ještě nejsi ani u čísla 2.“
Bosorka se smutně zatvářila, zvedla z okraje chodníku spadlý list a chvilku si s ním povídala, přejížděla si jím po dlani, pokládala ho na líc i na rub, hladila ho, a nakonec z něho stáhla tkáň a obnažila tak žilky; na dlani se jí chvěl křehký zelený přízrak. Etienne jí ho prudce vytrhl a podržel ho proti světlu. Kvůli takovým věcem ji obdivovali a styděli se trochu, že na ni předtím byli hrubí; Bosorka toho hned využila a řekla si o další půllitr a pokud možno ještě o hranolky.

——————-

Přečtěte si další ukázku.

——————-

O autorovi

Julio Cortázar (1914–1984), prozaik, esejista a publicista, byl jedním z tvůrců moderní argentinské literatury. Narodil se v Bruselu argentinským rodičům, s nimiž se v roce 1919 vrátil zpět do Argentiny. Studoval v Buenos Aires a od roku 1944 vyučoval francouzskou literaturu na univerzitě v Mendoze. V roce 1951, v reakci na vojenský režim Juana Peróna, natrvalo přesídlil do Paříže, kde získal místo překladatele při UNESCO. Do španělštiny přeložil díla takových autorů, jako byli E. A. Poe, D. Defoe nebo M. Yourcenarová. Navzdory celosvětové proslulosti i uznání nezískal Cortázar (na rozdíl od svého současníka J. L. Borgese) za svého života žádné literární ocenění. Svou první úspěšnou knihu, soubor fantastických povídek Bestiář (Bestiario, 1951), vydal ještě před odchodem z Argentiny, ale tvorbě povídek se věnoval celý život (rozsáhlý český výbor vyšel pod názvem Změna osvětlení). Popularitu a zájem čtenářů i literární kritiky mu zajistil experimentální román Nebe, peklo, ráj (Rayuela) z roku 1963. Autorův smysl pro hru s jazykem, humor a literární mystifikaci prokázaly vedle sbírky básní Běsná a sábně (Pameos y meopas, 1971) i další knihy, např. Cesta kolem dne v osmdesáti světech (Viaje al día en ochenta mundos, 1967) či Jistý Lukáš (Un tal Lucas, 1979).

Zdroj informací: nakladatelství Dokořán

Nakladatelství Dokořán vzniklo v roce 2001 a dosud vydalo více než 600 titulů, z nichž asi 1/3 tvoří překlady z angličtiny, francouzštiny, němčiny, holandštiny, čínštiny, italštiny, polštiny a ruštiny. Od počátku se zaměřuje na populárně-naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do kvalitní beletrie a poezie. Snaží se vydávat tituly nejen zajímavé, ale i profesionálně vyrobené.

Související knihy

Cortázar, Julio

Dokořán, 2019