Snad každý někdy slyšel o Janě Eyrové, proslulém románu z pera britské spisovatelky Charlotte Brontëové. O čem že vypráví? Chudá sirota Jana začíná nový život jako vychovatelka v Thornfield Hall, kde poznává zachmuřeného, ale okouzlujícího pana Rochestera. A vezme si ho! Nebo ne?

Tři úspěšné autorky usoudily, že by příběh měl mít jiný vývoj. Brody Ashtonová (napsala Everneath a Diplomatic Immunity), Cynthia Handová (Nadpozemská a Kdybychom se neviděli) a Jodi Meadowsová (Incarnate a Orphan Queen) společně stvořily trilogii s názvem The Lady Janies (v češtině Janičky). Trojice knih se věnuje osudům tří významných Jan z historie: lady Janě Greyové (Má lady Jane), Janě Eyrové (Má chudinka Jane) a hrdince Divokého západu Calamity Jane (My Calamity Jane).

Vzhledem k tomu, že autorky prokládají historické události nadpřirozenými bytostmi, fantasy motivy a vtipnými hláškami, můžeme si vychutnat pořádnou dávku legrace, magie i romantiky. Druhý díl ze série s podtitulem Má chudinka Jane vydalo nakladatelství Fragment 18. dubna 2019.

V tomto nebývalém dobrodružství je všechno jinak, než se zdá. Jistý gentleman skrývá víc než jen jednoho kostlivce ve skříni. Chudinka Jana touží po lásce a vyšetřovatel Alexandr Blackwood přemisťuje duchy nepříliš zdvořilým způsobem. Je alespoň začínající spisovatelka Charlotte Brontëová normální?

Anotace je poněkud skromná, ale naštěstí si autorky připravily (stejně jako v Mé lady Jane) stručný úvod, ve kterém nás seznamují se základními fakty a okolnostmi. A pak už nás bez pardonu posílají do zamotaného příběhu romanticky založené, ale nepříliš krásné Jany. Dívka pobývá společně s kamarádkou Charlotte a neživou přítelkyní Helenou v lowoodské škole, kde se všechny tři příšerně nudí. Až do dne, kdy je záhadně zavražděn nenáviděný správce. Jeho duch, stejně jako další místní nebožtíci, přiláká pozornost legendární Společnosti pro přemisťování vzpurných duchů. Když její nejlepší agent, pan Alexandr Blackwood, zjistí, že slečna Eyrová také vidí duchy, rozhodne se dívku naverbovat do služeb společnosti. Jana o tuto čest nestojí, kdežto Charlotte Brontëová vidí za nečekanou příležitostí příslib úžasného dobrodružství. Zatímco se pokouší vetřít do Alexandrovy přízně, Jana odjíždí do Thornfield Hall, aby tam pracovala jako guvernantka. Dostává se do domu tajemného a nevyzpytatelného pana Rochestera, jehož chmurnému kouzlu okamžitě podléhá.

Autorky si bohužel ani tentokrát neodpustily otravné poznámky a vstupování do děje. Stejně jako u Mé lady Jane zasahují do příběhu, kdykoli touží něco zdůraznit nebo obhájit. Jejich rádoby vtipný styl obhajování však není ani tak přesvědčivý jako spíše rušivý a nadbytečný. Vzrušující scény by byly podstatně napínavější, kdyby je neprovázely svými komentáři a názory. Větší vadu na kráse však u knížky nenajdeme. Nepočítáme-li mnohé překlepy, opakující se chybné použití tvaru „mně“ nebo dvojí užívání Janina jména. Už v předchozí knize se místo počeštěného „Jana“ tu a tam objevovalo anglické „Jane“, což kazí požitek z četby. Je to nicméně drobnost, kterou můžeme jinak čtivému, vtipnému a originálnímu příběhu prominout.

Z postav jsou obzvláště sympatičtí vyšetřovatel Alexandr a nadšená spisovatelka Charlotte. Sice se trošku hašteří, ale hlavně se skvěle doplňují a tvoří tým, kterému je radost držet palce na cestě za odhalením tajemství a spiknutí.

„Pane Blackwoode!“ volala. „Alexandře!“
Pan Blackwood okamžitě vyběhl ze zadního pokoje. „Charlotte – chci říct, slečno Brontëová! Jste v pořádku? Děje se něco?“ Přejel ji pohledem od hlavy k patě, hledal, kde je zraněná. „Co se stalo?“
„Našla jsem…“ Neměla po těch schodech pádit tak rychle. A ještě v korzetu. Ohnula se v pase a chvíli se soustředila jen na svoje dýchání. Pak se narovnala. „Našla jsem pana…“ Zvedla si brýle k očím, aby viděla jeho výraz.
„Ach bože,“ vyjekla, „vy nejste oblečený.“
Naštěstí na sobě měl kalhoty, chvála nebesům. Ale Charlotte ho zjevně vyrušila uprostřed holení – na tváři měl pořád zbytky holicí pěny. Vlasy se mu vlhce leskly a kapala mu z nich voda na holá ramena. Holá ramena. Protože na sobě neměl košili. Což v předviktoriánských dobách znamenalo, že byl v podstatě nahý.
Panu Blackwoodovi se rozhořely tváře. „Slečno Brontëová.“
Charlotte cítila, jak se i jí žene do tváří červeň. „Božínku.“ Rychle ruku s brýlemi spustila. „Asi jsem měla zaklepat.“ (str. 254–255)

Příběhu rozhodně nechybí napětí, ačkoli občas působí zmateně – neřkuli jako přitažený za vlasy. Ale cokoli by mohlo čtenáře zarazit nebo zklamat předvídatelností, hravě vyváží právě vztah Alexandra a Charlotte. A nesmíme zapomínat na svérázného ducha Janiny přítelkyně Heleny, který knížce dodává šmrnc.

Ti, kdo si zamilovali knihu Má lady Jane, budou jistě nadšeni i z její následovnice, přestože na vrcholu žebříčku oblíbenosti se patrně nadále udrží lady Jane. Možná ji na trůnu vystřídá třetí pokračování, které se teprve připravuje. Nechme se překvapit.

Související knihy

Ashtonová, Brodi - Handová, Cynthia - Meadowsová, Jodi

Fragment, 2019