Kde jste vzala inspiraci pro napsání knihy Začarovaná třída?

V prvé řadě jsem chtěla napsat veselou knížku. Šlo mi o to, aby hlavní hrdinové byly děti z kočovné kouzelnické rodiny. Děti z kočovných rodin neustále mění prostředí, musí si zvykat na nový třídní kolektiv, učitele a především učivo.

Jednou jsem jela vlakem, ve kterém cestovala i romská rodina asi s pěti dětmi. Tak vychované a slušné děti jsem snad nikdy neviděla. Jejich chování dokonce donutilo i „bílé“ děti, aby se takříkajíc zklidnily a po vlaku nelítaly jak splašené.  V tu chvíli jsem věděla, že děti v mém příběhu budou z romské rodiny.

Jde tedy o to, abyste dětem ukázala, že i Romové jsou stejní jako my a je třeba je tak i brát?

Mým přáním bylo, aby z knihy vyplynulo, že každý jsme v něčem nejlepší, a že je třeba přijít na to v čem. K tomu nabádám i děti při svých besedách. Říkám jim, že musí zkoušet nejrůznější činnosti, a tak přijít na to, co jim skutečně jde a co je baví. V čem může být jejich přínos. Na barvě pleti přitom nezáleží.

Použila jste i v jiné své knize hlavní postavu, která by byla nucena sžít se s „odlišným“ kolektivem a čelit tak xenofobii?

Napsala jsem knihu Panenka z ebenového dřeva. Je o dívce, která s rodiči odjede do střední Afriky, kde je nucena chodit do školy plné francouzsky mluvících dětí a učitelů a kolem ní jsou skoro jen samí malí černoušci. Ale o nějakou rasovou záležitost se v příběhu nejedná. Problém odlišnosti řeším spíš v knize Kluk a pes, tam jde však o zdravotní handicap kluka ze třídy.

V Začarované třídě mě zaujal rozhovor jednoho tatínka s paní učitelkou, kdy se tatínek velice podivuje nad tím, že jeho syn chodí do čtvrté třídy, když si doposud myslel, že je ve třetí. Vinu dává své rodině s odůvodněním, že se mu doma nikdy nic neřekne. Berete inspiraci z vašeho života?

Z mého života to není. Je to však naprosto autentická situace ze života mého kamaráda, který přišel na třídní schůzky svého syna do ročníku, který navštěvoval už rok předtím.

Jak jste dokázala, že kniha se stala populární nejen u nás, ale i v Srbsku a ve Francii?

Osobně na tom moc velkou zásluhu nemám. Zahraniční nakladatelé nebo překladatelé si ji jednoduše našli sami. V těchto dnech vychází i na Slovensku a na knižním veletrhu Svět knihy budu nejspíš podepisovat smlouvu se Slovinskem.

Jak jste přišla k ilustracím ke své knize?

Když kniha vycházela poprvé, pana Palmeho jsem snad ještě neznala. Jednoho dne mi přišla na e-mail ilustrace chameleona Vlastíka a mně to strašně zlepšilo náladu. Později jsem si obrázek přilepila k počítači a vždy, když jsem měla špatnou náladu, chameleon mi ji zvedl. Většina obrázků se však musela pro nové vydání nakonec překreslit, některé jsou původní a jiné zcela nové. Musela to být i pro Jaromíra F. Palmeho zajímavá práce, když se po deseti letech vrátil ke stejnému rukopisu.

Jaké knihy píšete nejraději?

To se nedá říct jednoznačně. Ráda píšu pro děti, především psaní 1. čtení mě baví. Text musí vypadat úplně jinak, než když dětem předčítáte. Jednoduchá slova, krátké věty. Ale ráda to střídám. Když chvilku píšu první čtení, tak pak si odskočím k rukopisu pro dospívající, ke knihám o narkomanech, pak zase třeba zvířátkách a pak ke knihám zabývajících se osudy a dílem slavných spisovatelů.

Kterou knihu máte nejraději?

Opět nelze jednoznačně odpovědět. Každou knihu píšu s velkou radostí a do každé dávám kus svého života. Pokud bychom však hovořili o nejúspěšnější knize, pak je to asi jednoznačně Začarovaná třída, která získala nejvíc cen. Byla oceněna Zlatou stuhou, nominovaná na cenu Magnesia Litera, je zapsána na Čestnou listinu IBBY, kam se zapisují každé dva roky nejúspěšnější knihy z celého světa. Taktéž je uvedená v registru knih bojující za rasovou snášenlivost. Dost mě však zamrzelo rozhodnutí bývalého ministra školství Josefa Dobeše, který ukázku ze Začarované třídy v čítankách pro základní školy odsoudil a chtěl, aby čítanky byly staženy nebo aby se alespoň s ukázkou nepracovalo.

Jaké další knihy v dohledné době chystáte?

Mou zatím poslední knihou je Natálčin andulák, která vypráví o dívce, jež si přeje mobilní telefon, protože u dospělých ve svém okolí vidí, že neustále s někým mluví právě přes telefon, a tak na ni nikdo nemá čas. Myslí si, že kdyby telefon měla, nebude se cítit sama. V příběhu k ní mobil přiletí na okno v podobě ptáčka. Jednou jsem totiž četla článek o tom, že ptáci ve městech ztrácí schopnost „zpívat“ dle své přirozenosti a místo toho napodobují zvuky, které kolem sebe slyší nejčastěji. Tedy také vyzvánění mobilního telefonu. Tímto příběhem chci upozornit na rodiče, kteří se dětem dostatečně nevěnují a raději posadí své potomky před televizi.

Kdy a kde vás čtenáři mohou v nejbližších dnech zastihnout?

Budu na veletrhu Svět knihy v sobotu i v neděli. Kdo bude chtít, jistě si mě tam najde.

Mockrát děkuji Ivoně Březinové za čas, který mi věnovala, abychom si mohly v příjemném prostředí knihkupectví a vinotéky Fantazie pohovořit o jejích knihách minulých, současných i budoucích.

Foto: archiv autorky