Čtení ke kávě: Cesta domů, 2. část (Mirek Vostrý)

Cesta domů, 2. část

28.5.2019 Mirek Vostrý Bez komentáře

Pokračování povídky o takové obyčejné cestě domů a o prodavači Markovi. Co když tahle jeho cesta domů na Štědrý den nebude tak úplně obyčejná? Vždyť jsou Vánoce!

Přečtěte si 1. část.

Sotva Marek dokouřil, objevil se Karel s dodávkou. Začali nakládat materiál do auta.
„Co tady ten kapr?“ zajímal se Karel.
Marek kapra vylovil a strčil do igelitky. „Ten je pro mě.“
Vypustili káď a naložili zbytek věcí. „Nemám tě někam hodit?“ nabízel se Karel.
„Ale ne, dík. Pudu pěšky. Taková vánoční procházka mi udělá dobře.“
Karel pokrčil rameny a odjel.
Marek si hodil na záda batoh, ze země sebral igelitku s kaprem a zamířil k domovu. Vzal to oklikou kolem rybníka, co je kousek za sídlištěm.
Na mrňavé pláži hned u hráze si sedl na bobek a otevřel igelitku. Kapr na něj valil oči, otvíral tlamu a nic neříkal.
„No jasně,“ posteskl si Marek, „teď, když bych si s někým chtěl pokecat, tak mlčíš. Tak mazej do tý vody, než si to rozmysli“
Šplouchlo to, na hladině se udělaly kruhy a po kaprovi ani památky.
Marek se zvedl. „Tak teda šťastný a veselý,“ zavolal směrem k rybníku. „Aspoň pro tebe,“ dodal tiše.
Cesta do Markovy garsonky vedla kolem nákupního centra. Vzhledem k tomu, že bylo brzké odpoledne, znamenalo to prodrat se davy lidí dychtivých po nákupech na poslední chvíli. Lidí ženoucích se dovnitř, lidí, co spěchají domů obtěžkáni taškami, štrůdly aut čekajících na místo v podzemním parkovišti a stejně odpornými štrůdly, které se táhly ven. Měl bych to radši obejít velikým obloukem, nebo se mi udělá špatně, přemýšlel Marek. A to je to poslední, co teď potřebuju. Blbý Vánoce!
Aniž věděl proč, přistihl se, že míří přímo k nákupnímu centru a celému tomu šílenství. Procházel zrovna parkovištěm plným drahých esúvéček (k čemu tady ve městě ti magoři potřebujou teréňáky, každej nejmíň za dva melouny?) když mu najednou někdo zastoupil cestu.
„Neměl byste třicet sedum korun? Potřebuju se dostat do Pardubic a nemám na vlak. Sou Vánoce, udělejte dobrej skutek.“
Chlápek v nechutně olezlém kabátě, s vytahaným kulichem na hlavě a s děravou igelitkou, o jejímž obsahu je lepší nic nevědět. Marek ho tady čas od času vídal. Vožrala, co somruje na levné krabicové víno. To víš, že jo, do Pardubic za sedmatřicet kaček. Za ty se dostaneš leda za město, ty blbe, pomyslel si Marek.
„Krabičáka potřebujete, žádnej lupen na vlak.“ Chtěl chlápka obejít a rychle zmizet, jenže pak se zamyslel. „Říkal ste Vánoce? Dobrej skutek? A tak teda jo. Helejte, já sem dneska vydělal vosumnácet kaček. Nechám si z toho dvě kila, to mi stačí. Pudem támhle do hospody, dáme si do nosu, a co nám zbyde, je vaše. Oukej?“
Chlapík na Marka civěl jako na zjevení. O Vánocích se asi fakt dějou zázraky, nebo tomu člověku hráblo. Nejspíš obojí.
Byla to docela slušná restaurace, žádný sídlištní pajzl. Číšník se na podivnou dvojici díval podezíravě. Kdoví jestli mají na útratu. S určitými pochybnostmi jim přinesl svíčkovou (pro Marka), hovězí stejk s grilovanou zeleninou (pro jeho hosta) a dvě láhve kabernetu, pozdní sběr (ne najednou, tu druhou, až když se první vypila) a jen doufal, že to pro něj neznamená vánoční dobrý skutek. Pořádně nákladný.
Marek s bezdomovcem strávili u stolu příjemné dvě hodiny. Během hovoru zjistili, že jsou na tom oba podobně, až na to, že Marek má kde bydlet a je schopný si sehnat nějakou práci. Oba ale byli beznadějně sami a oba svorně nadávali na Vánoce; jak všichni předstírají, že jsou šťastní a že Vánoce znamenají pohodu, klid a radost.
Když Marek zaplatil, nechal si dvoustovku a zbytek, víc než šest set korun, podal svému hostu.
„Takhle královsky jsem se nepoměl, ani nepamatuju,“ prohlásil bezdomovec, když odcházeli. „Vono na těch Vánocích snad vopravdu něco bude. Ať vám to pánbu voplatí, když já nemám jak.“ A zmizel.
Jo, ten určitě, pomyslel si Marek. Ten přidává akorát těm, co už ňáký štěstí mají. Na druhou stranu ale… Markovi bylo najednou dobře. Udělat někomu radost je docela fajn, i když všechno ostatní je na draka.
Ještě přes dvě ulice a je doma, už aby tam byl. Z hospody sice vyšel příjemně rozehřátý, teď už mu ale vlhká zima začínala zalézat za krk.
Měl to domů už jen pár set metrů, když vtom… Ale to snad ne – nebylo toho dneska už dost? – zabědoval. Opodál procházela skupinka kluků, nepochybně posilněných notnou dávkou etanolu, a když spatřili Marka, zvesela k němu zamířili.
Ten nejodvážnější se ujal slova: „Tebe nám posílá sám Santa Klaus, nebo snad dědek Mráz? No, to je skoro jedno. Že ty máš pro nás ten… dáreček? Vánoční.“
Na útěk nebylo ani pomyšlení. Po dopoledním rumu a sedmičce vína v hospodě by Marek nepředběhl ani ospalou želvu.
„Tak jo, jsou Vánoce, šťastný a nejspíš i veselý,“ vypravil ze sebe bez sebemenší známky odhodlání. „Co chcete?“
„Všechno, hi hi,“ oznámil vůdce bandy a ostatní přikyvovali: „Jo, všechno, to bude nejlepší, hi hi hi.“
Marek si ze zad sundal batoh a vytáhl láhev od rumu, kterou bůhvíproč nevyhodil. „Prázdná, vidíte?“
„Prachy!“
„No, tak to si moc neužijete,“ mínil Marek, když z peněženky lovil dvoustovku.
„Ukaž, dej to sem!“
Marek mu podal peněženku.
„To mě podržte,“ obrátil se vůdce k ostatní mládeži, „von tam fakt nic nemá. Zasraný dvě stovky, to by mě nenapadlo.“
Vrátil prázdnou peněženku Markovi a nechal ho jít.
Vánoce, nejkrásnější čas v roce, trpce zhodnotil Marek. Tak si to užijte, hajzlové, já to bez těch peněz přežiju. Ještě, že je nenapadlo vzít mi telefon, pomyslel si. I když… k čemu mi je? Nikdo mě neshání a ani já nemám komu volat.
Cestou domů Marek míjel kostel, takovou pěknou novogotickou stavbu. Aniž by se o to nějak přičinil, nohy mu samy zamířily ke vchodu. Prostorem se linuly tiché tóny varhan. To asi regenschori trénuje na půlnoční. Marek si sedl do zadní lavice a poslouchal.
„Tak to vidíš,“ řekl, aniž by pořádně věděl komu, „tys vyhlásil Vánoce jako svátky klidu, míru a radosti, ale uznej, z čeho já bych asi tak měl mít radost. Ňák se ti to nepovedlo. Je to všechno naprd a já jsem bez koruny a sám.“
Ježíš, který visel na stěně na kříži, neodpověděl.
„Jasně, ty nikdy nic neřekneš. Tak se měj.“
Marek se zvedl. Když procházel dveřmi kostela, zapípal mu telefon. Esemeska.
Cože? Od Haničky? Ta nezavolala ani nenapsala dobrých pět let.
Tati, ceka tady na tebe pekna porce kapra se salatem. Nechces, aby to vystydlo, ze ne? Tesime se na tebe.
Tak to mě podrž!
Marek si zprávu pro jistotu chtěl přečíst znova, ale přes zvlhlé oči se mu rozmazávala. Jako ve snu se vrátil do kostela, potřeboval si sednout.
No jo, vždyť on říkal jenom jedno. Podíval se na Ježíše a vysvětlil mu nahlas: „Není přece žádná zlatá rybka, že jo. Takže jen jedno, ale zato pořádný.“
Markovi se zdálo, že se Ježíš tváří jako někdo, kdo ví mnohem víc než on.

Mirek Vostrý

Autora baví psát příběhy dobrodružné, tajemné, s překvapivým závěrem, ale hlavně s postavami, kterých by si mohl vážit, kdyby se s nimi setkal. Možná zpočátku nebudete vědět proč, ale budou vám něčím sympatické. Třeba tím, že úplně obyčejný člověk udělá něco neobyčejného.
Jeho cílem je, aby se čtenář pobavil, ale i zamyslel nad věcmi, které mají přesah z příběhů do skutečného života.
Narozen v roce 1968, otec tří dětí a manžel jedné ženy, toho času, vlastně už dlouho, bankovní úředník. Rád cestuje po Česku, na Podkarpatské Rusi i jinde, kreslí a fotografuje. Zajímá ho spousta věcí, například historie nebo příroda. V posledních letech propadl psaní povídek, kterých vydal již tři sbírky.