Čtení ke kávě: Cesta domů (Mirek Vostrý)

Cesta domů, 1. část

21.5.2019 Mirek Vostrý Bez komentáře

Život je plný překvapení a některé z nich nám může změnit život. Třeba taková obyčejná cesta domů. Co když bude neobyčejná? Prodavač vánočních kaprů Marek na ni zcela určitě nezapomene. Tahle milá povídka vás pohladí a snad i přiměje k zamyšlení.

Marek si loknul, dnes už nejmíň podesáté. „No, pěkně jsem se ti podíval na zoubek,“ svěřil se skoro prázdné láhvi rumu, než ji zastrčil zpátky do batohu, který měl pod pultem.
Dneska není nijak zvlášť zima, vsadil bych se, že ani nemrzne, uvažoval, jenže když tu člověk od rána přešlapuje a ráchá se v ledový vodě, tak mu prostě není dvakrát teplo.
Pohlédl na oblohu zataženou nízkými šedými mraky a pro jistotu vytáhl rum a loknul ještě jednou. A tak už to dopijeme, rozhodl se, když zhodnotil, že v láhvi zbývá stěží na poctivého panáka. „Takovejhle trošek si přece nebudeme sušit na horší časy, ne? Tak vidíš,“ prohlásil. Láhev neprotestovala a mlčení odjakživa znamená souhlas.
Navíc žádný horší časy už nebudou, pokračoval Marek v úvahách. Teda budou, to je jasný, ale dneska už ne. Za chvíli se totiž končí a jde se do tepla. Jarda s Tomem, co tady vedle prodávali stromky, už uklízejí a pro mě už Karel taky brzo přijede. Tak asi… zmrzlou rukou vytáhl telefon a měl co dělat, aby ho neupustil, tak asi za čtvrt hoďky, dvacet minut nejdýl.
Marek byl na stánku sám. Mladýho poslal domů už v poledne, že to tady doklepe bez něj, v kádi stejně zbývali jenom dva kapři. Mladej je totiž študák a ještě ho čeká cesta vlakem domů – kde že to vlastně bydlí? No, to je fuk.
První z těch dvou kaprů se prodal chvíli po tom, co mladej odešel. Takový menší zavalitý pán, těsně před důchodem, ohodnotil zákazníka Marek. Na hlavě měl klobouk, co pamatoval lepší časy, a díval se na Marka skrz brýle, které byly moderní v době, kdy Marek cvrnkal s klukama kuličky.
„Ňákýho menšího, nejvejš půldruhýho kila, bych potřeboval. Máte?“ zeptal se pán s nadějí v hlase.
Marek mu věnoval shovívavý pohled: „Milej pane, akvarijní rybky chce každej, takže ty sou už několik dní vyprodaný. To, co mi zbylo, sou dva parádní naháči, jeden má tak čtyři kila a ten druhej eště víc. Jesli chcete něco malýho, zaběhněte támhle do sámošky, možná tam eště budou mít takový ty půlky zatavený v igelitu.“
„Nikdy, kamaráde,“ prohlásil pán odhodlaně. „S tím by mě žena vyhodila a já bych jí to ani nemoh mít za zlý. To se radši plácnu přes kapsu a vemu si jednu z těch vašich velryb. Budeme to sice jíst až do Novýho roku, ale aspoň to bude ryba a ne smrdutá blátivá hmota. Heleďte, jsou opravdu z Třeboně?“ zeptal se, když mu zrak zabloudil na ceduli nad pultem.
„Ale kdepak,“ přiznal Marek. „Ty ryby, co byly snad vod Třeboně, sme doprodali předevčírem. Lidi sou letos jak utržený ze řetězu, nakupujou, jako by zejtra měla vypuknout válka. Ty, co tu mám dneska, nám přivezli narychlo odněkud ze severu. Vod Stráže pod Ralskem, myslím.“
„Ono to je vlastně jedno,“ prohlásil pán. „Vytáhněte mi teda toho menšího, jo?“
Marek zalovil v kádi a vyklopil kapra na váhu. Ta se zastavila na třech kilech devadesáti deka.
„Vidíte, jakej mám vodhad,“ pochválil se. „Hádám správně, že ho chcete klepnout?“
„Jo, to budete hodnej,“ souhlasil pán, „největší, co jsem kdy zabil, byla masařka. Kapra bych vraždit nechtěl.“
Plesk! a kapr se přestal hýbat. „Uříznout hlavu, vykuchat, rozpůlit?“ vysypal Marek na zákazníka celé menu svých služeb. „Vnitřnosti si necháte na polívku?“
„Všechno, co jste říkal, bych prosil.“
„Ták, tady to je,“ podával Marek pánovi igelitku s budoucí štědrovečerní večeří a pravděpodobně i božíhodovým obědem, večeří atakdále. „Štyrysta štyrycet kaček to bude, pane. Ale že ste to vy a když je dneska ten Štědrej den, tak to zavokrouhlíme na štyry kila.“
„S takovým vydáním jsem teda nepočítal,“ pohlédl pán zaraženě do peněženky. „Ale i tak děkuju. A hezký Vánoce!“ Vzal igelitku a odešel na zastávku tramvaje.
Jo, to tak, hezký Vánoce, pomyslel si Marek. Hnusný jako vždycky. Zas budu sám čumět na ňákou blbou pohádku, kde všechno nakonec dobře dopadne. Nebudu! rozhodl se. Telku nezapnu a radši si otevřu dalšího ruma. Kde ten Karel ksakru je? Vlastně má eště něco přes deset minut, tak klid. Hlavně, aby si už někdo přišel pro toho posledního zmetka.
Marek přešel ke kádi, kde už nějakou dobu byla jen voda, a začal ji vypouštět do kanálu. V druhé kádi spokojeně plaval kapr a čekal na svého zákazníka.
„Už se ti to taky krátí, co?“ pronesl Marek směrem ke kaprovi. „Hádal bych, že ty máš Vánoce v lásce asi tak jako já. Nevíš, viď? Protože tohle sou tvoje první. A taky poslední. Jenomže ty na tom seš líp. Za chvilku tě lohnu paličkou a nebudeš vo žádnejch Vánocích vědět. A eště někomu večír na talíři uděláš radost. Nechceš si to se mnou vyměnit?“
Kapr na Markův monolog nereagoval.
Poslední zákazník stále nepřicházel, a to se už blížila doba, kdy se měl objevit Karel. Jarda s Tomem měli sklizeno a chystali se nastoupit do dodávky.
„Hej, Tome, Jardo!“ zavolal Marek. „Mám tu posledního chlapáka, nechcete si ho vzít? Udělám vám cenu.“
Kluci ale zavrtěli hlavou. Kapra už doma mají, nejspíš je touhle dobou naporcovaný a obalený a pro dalšího nemají použití.
Marek si sedl na stoličku a zapálil si cigaretu. „Tak co s tebou, kámo?“
„No, já bych možná jeden nápad měl,“ ozvalo se.
Marek sebou cukl. Že by konečně ten poslední zákazník? Jenže před pultem nikdo nestál. Už blbnu, pomyslel si a potáhl z cigarety.
„Říkám, jeden nápad by tu byl. Hola, tady dole!“
Marek vyfoukl kouř a podíval se tam, odkud přicházel ten hlas. Kapr se vznášel těsně pod hladinou a tlama mu vykukovala z vody.
„No konečně,“ řekl s úlevou, že ten chlap je míň natvrdlý, než vypadá. „Když mě pustíš, myslím jako do ňáký rozumný vody, nejlíp do rybníka, tak ti splním přání. Nejsem zlatá rybka, tak bude jenom jedno. Co ty na to?“
Fakt blbnu, zhodnotil Marek. To bude ten rumajzl, i když… byla ho jenom jedna flaška.
„Jedno přání. Jakýkoliv,“ přemlouval kapr.
„To víš,“ řekl mu Marek, „zrovna tobě tady budu vylejvat duši. Určitě ti budu vykládat, že bych taky chtěl mít ňáký štěstí. Aspoň jednou. A chtěl bych nebejt sám. Žena se se mnou rozvedla, jak dlouho že už to je? A děti, ty už sou skoro dospělý, tak ty se se mnou taky nechtějí vídat. Ani vo těch debilních Vánocích, chápeš?“
Kapr na to neřekl nic.
„Mlčíš, co? Na tohle je tvůj rybí mozeček krátkej. Ale abys neřek, protože kdo má poslouchat rybu, co mluví, tak já tě teda vemu a vodnesu do rybníka. Hned, jak to tady s Karlem sbalíme. Budu na tobě sice tratit skoro pět stovek, ale čert to vem, přišel sem už v životě vo víc. Sou Vánoce, tak si je užiješ aspoň ty, blbečku.“

… pokračování příště…

Mirek Vostrý

Autora baví psát příběhy dobrodružné, tajemné, s překvapivým závěrem, ale hlavně s postavami, kterých by si mohl vážit, kdyby se s nimi setkal. Možná zpočátku nebudete vědět proč, ale budou vám něčím sympatické. Třeba tím, že úplně obyčejný člověk udělá něco neobyčejného.
Jeho cílem je, aby se čtenář pobavil, ale i zamyslel nad věcmi, které mají přesah z příběhů do skutečného života.
Narozen v roce 1968, otec tří dětí a manžel jedné ženy, toho času, vlastně už dlouho, bankovní úředník. Rád cestuje po Česku, na Podkarpatské Rusi i jinde, kreslí a fotografuje. Zajímá ho spousta věcí, například historie nebo příroda. V posledních letech propadl psaní povídek, kterých vydal již tři sbírky.