Po přečtení bestselleru Marcely Mlynářové Důchodkyně nestřílejte a velmi úspěšné knize V padesáti na začátku jsem hned sáhla po její další novince s názvem  Kdo nehřeší, nežije. Je napsána stejným stylem – lehkým, vtipným, s notnou dávkou osobního nadhledu. Vydalo ji nakladatelství Brána v Praze roku 2012.

Hlavní hrdinka nás provází svým životem od dob studií až po dospělost a výchovu potomků. Sama je nespoutaná, nezatížená konvencemi, zkrátka samorost. Rodiče to s ní nemají lehké, nenechá si do života mluvit, a tak se dostává do situací, kdy ji doslova „vytahují z bryndy“. Maminka se ji snaží usměrnit odčerpáváním přebytečné energie v hodinách baletu, otec ji učí chlapeckým dovednostem a vede ji ke sportu. V dospělosti u nich nachází nejednou útočiště ve svém ne příliš povedeném manželském i „porozvodovém“ životě.

Během čtení lze vycítit dobu, ve které se děj knihy odehrává, totiž ve druhé polovině minulého století. Je poznat, že autorka chtěla nastínit své smýšlení o totalitní době, tyto informace jsou tu a tam zařazeny do textu a netýkají se až tak života naší hlavní postavy. Čtenář se proto v knize dočte, že kdo se po ukončení školy zařadil do pracovního poměru, mohl žít v klidu a s jistotou, že setrvá do důchodu. Po dokončení studií tedy do zaměstnání musela, aby unikla pronásledování trestající ruky zákona za příživnictví. Dostala se také do státního podniku, těšila se na oslavu MDŽ, kdy každá zaměstnankyně dostala kytičku a láhev Ludmily, ale hrdinka se nakonec „našla“ ve světě modelingu, v němž setrvala až do konce knihy. Kdo jí hlídal děti, když jezdila předvádět kolekce? Jaký byl její manželský život? Jaká byla její finanční situace? Kde bydlela? Jak naložila v závěru knihy se svým životem? To se dozvíte, pokud sáhnete po knize Kdo nehřeší, nežije. Je napsána tak, jak je pro autorku Marcelu Mlynářovou typické – vtipně a svižně.

Publikace je rozdělena do kapitol a každá z nich je zakončena výstižným rčením. Například kapitola, v níž si začala vztah s ženatým mužem, je uvozena slovy: „Vždy nejvíc chutná zakázané ovoce“. Knihu doprovází pěkné kresby Terezy Budilové.

V porovnání s předchozími, výše zmíněnými tituly, je kniha průměrná. Nicméně ji doporučuji k přečtení a relaxaci. Určitě se při ní také pobavíte a možná si uvědomíte, že nejste sami, kdo dostává „kopance“ od života, a že se smyslem pro humor je lze snáze překonávat. A takovéto knihy jsou u čtenářů vždy oblíbené.

Související knihy

Mlynářová, Marcela

Brána, 2012