Do Kodaně jsem se vypravil samozřejmě za Malou mořskou vílou. Na cestu jsem se vydal se svým andělem. Kdo to neví, tak jde o sestřičku, kterou jsem potkal u smrtelného lože svého otce a zcela nečekaně ji pozval na kávu. Což zcela nečekaně přijala. Doufám, že mne již neopustí. Je to můj anděl strážný, který na sebe vzal podobu krásné ženy. Velice ho miluji. Jsem sobec a on, tedy ona je přece jenom moje. Budu ji v tomto článku nazývat Andělka. Je trochu stydlivá.
Jako dopravní prostředek jsem vybral letadlo. Je to rychlé a cenově dostupné. Přes hodinku a jste na místě. Tedy v Kodani. Nenapadlo mne, že se andělé bojí létání. Na mé pokusy o rozptýlení Andělka nereagovala, ruku mou držeti odmítla. Svírala křečovitě svou malou madonku pro štěstí. Po dosednutí na kodaňskou plochu mi sdělila, že již půlku strachu má za sebou a může se mi tak plně věnovat až do zpátečního startu letadla. Nutno konstatovat, že své předsevzetí splnila.
Kodaň je velká asi jako Praha. Leží na úplné rovině a je naplněna historickými památkami a nejenom Dány. Ti se přepravují hustou sítí autobusů, které často řídí ženy. Jedna muslimka seděla za volantem v tradičním šátku. Zajímalo by mne, zda by ji nechali řídit v burce.  Především se zde však jezdí na kolech. K tomu účelu je vyhrazený pás hned vedle silnice. Cyklisté mají přednost před chodci. Toho si za chvíli všimnete. Chodci jsou tu na tom úplně nejhůře. K chůzi mají určeny pouze úzké chodníčky mezi silnicí pro auta a těch širokých pro kola. Výhoda je, že na vás cyklisté útočí pouze zezadu a zleva. To v Amsterdamu ze všech stran a v daleko větším počtu.
Říká se, že když lidé chtějí, vždy se nějak domluví. S Dány to neplatí. Ne snad, že by nechtěli, ale nemohou. Psaná dánština je plná písmenek nám zcela neznámých. Jsou všelijak přeškrtaná a vůbec ozdobená nějakými cancoury, které jsou našim čárkám a háčkům dost vzdáleny. Mluvená dánština je pak pro Slovany nesrozumitelná a pro mé ucho zcela neposlouchatelná. V autobusu sice hlásí každou stanici, ale to pouze reproduktor vydá zvuk podobný dávení. Když se na ulici někoho na něco zeptáte, nemá ani potuchy, co po něm chcete, a obvykle vás pošle úplně někam jinam. Tak se běháním po Kodani docela unavíte. Dále vás překvapí zjištění, že v metru vedou dvě linky deseti stanicemi po jedné koleji a mají i stejná nástupiště. Najednou se však rozdělí a vy se místo na letišti ocitnete v nějakém Valby.
Andělka obdivuje krásné věci. Krásný se ji zdá třeba stromek s červenými bobulkami, okénko v malebném domku, větrný mlýn, potůček bublající ve stráni, opravna pozounů, lodě v přístavu, vlaky na nádražích, prostě zcela vše. Chce to vše samozřejmě zdokumentovat. Po chvíli jsem ji dal fotoaparát, ať si fotí dle libosti. Ráno před odjezdem jsem si chtěl fotky prohlédnout a zjistil jsem, že tam nejsou. Zřejmě jsem je neúmyslně všechny vymazal. Až později jsem našel ve foťáku vysunutou paměťovou kartu a fotky se znovu objevily. Nemusíme tedy vše absolvovat znovu. Malou mořskou vílu jsme viděli pouze zezadu. A to z paluby výletní lodi hodinové plavby po místních kanálech. Ona nám to asi odpustí. Asi jenom litovala, že jsem si k andělovi na cestu nepřibral i českého vodníka. On by totiž nejel, nechutná mu mořská voda.
Na závěr ještě dvě malé a milé vzpomínky. Andělka mluví plynně španělsky a německy, já docela obstojně pouze česky, tak zbyla komunikace na ni. První, s kým to zkusila, byl recepční hotelu. Byl snědý a z Venezuely, španělsky uměl stejně dobře. Tak jsme se dozvěděli spoustu cenných informací. Ani já jsem však nezůstal úplně mimo mísu. Byl jsem večer vyslán na recepci hotelu zakoupit nějakou bagetku. Měli vystaveny pouze sendviče s popisy v dánštině. Koukal jsem na ně a na mne druhá recepční. Mladá slečna. Zamumlal jsem si pro sebe, co si tu má chudák Čech asi tak vybrat. Odpověděla mi, že ten se šunkou. Holka byla z Moravy a tady studovala, byla v hotelu na brigádě. A pak že se v cizině nedomluvím. Andělka si tak mohla pochutnat a v letadle při dosedu na Letišti Václava Havla zcela nečekaně jako jediný z pasažérů zařvat: „Jupí!“

Daniel Čechura

Daniel Čechura je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009