Čtení ke kávě: Jak se máte? (Hana Militká)

Jak se máte?

9.4.2019 Hana Militká Bez komentáře

Dobře. Máme co jíst. Máme teplo a teplou vodu. Neprší na nás.
Mám auťák, pc, mobil, bezva ohoz.
Máme opravdové přátele? Máme se rádi? Máme čas na své lásky?
Nebo nás pohltí mašinérie vydělávání a utrácení peněz?

„Jak se máte, pane Padevěte?“ ptá se mladá dívka Ivana souseda, který stojí ve dveřích svého bytu.
„Mám se dobře,“ odpoví muž.
„Opravdu?“ diví se rozpačitě slečna.
„Vážně. Překvapuje vás to?“
„Ano. Skutečně si myslíte, že se máte dobře?“
„Jistě. Usmívá se na mne mladá dívka, co víc si můžu přát?“
„Nevím. Myslím si, že jste měl velmi těžký život.“
„Proč?“
„Protože jste se narodil za totality. Tenkrát nebylo nikomu dobře.“
„Vidím, že máte přehled. Víte co? Nechcete jít ke mně na kafíčko? Koupil jsem i makový štrůdl. Mám ho moc rád.“
Koukla na hodinky: „Možná bych na chvilku mohla.“
„Nechci vás zdržovat, ale tak pěkně jsme si začali povídat… Nemám moc návštěv.“
Za chvíli popíjeli kávu a pochutnávali si na závinu.
„Vy si tedy myslíte, že jsem měl těžký život?“
„Určitě, za totality jste nemohli cestovat.“
„Ale mohli, sice jen po lido demo, ale cestovali jsme.“
„Myslíte po východním bloku?“
„Po střední Evropě. Sice ne po celé, ale němčina se hodila. Dneska se nikdo bez angličtiny nedomluví pomalu ani na Slovensku.“
„Nejezdili jste k moři.“
„Ale ano, na Rujánu k Baltu.“
„Je tam děsná zima.“
„Tenkrát nám to nepřišlo. Možná jsme byli otužilejší než dnešní mládež.“
„Mám ráda teplíčko při koupání.“
„Směli jsme i do Jugošky,“ usmívá se pán nad krásnými vzpomínkami.
„Vážně?“
„Samozřejmě ne všichni. Museli jsme požádat ctěnou vrchnost, jestli nám dají devizový příslib.“
„K čemu to bylo dobré?“
„Banka nám pak vyměnila pár drobných. Stejně jsme si museli sehnat dináry někde na černo. Bylo to dobrodružství.“
„Aha, co kdyby vás chytli?“
„Oni nás moc nechytali.“
„Tak proč celé to divadlo s příslibem?“
„Rozhodovali, kdo je hodný a podporuje svou komunistickou vlast a kdo ne. Kdejaká domovnice se vyjadřovala k našemu charakteru. Měli to vymakané. Uliční výbor vás nedoporučil k výjezdu na dovolenou do zahraničí, protože jste nechtěla v domě umývat schody a správcovou zdravíte jen potichu.“
„To musela být hrůza.“
„Nebyla. Pokud se vám nikam jezdit nechtělo, klidně jste si mohla dovolit nepozdravit ji vůbec a pak si užívat svého hrdinství v hospodě s přáteli.“
„Nechápu. Jaké hrdinství?“
„Daly se očekávat nějaké perzekuce. Bylo to napínavé.“
„Co třeba nastalo?“
„Tys nepozdravil naši zasloužilou soudružku, která se obětuje pro druhé v uličním výboru, my nedovolíme, aby tvé dítě studovalo.“
„Přece nemůžete riskovat budoucnost dítěte kvůli schválnosti.“
„Jo, kdyby to bylo tak jednoduché…“
„Přece existuje právo na vzdělání!“
„Ano, máte pravdu, slečno Ivanko. Zeptejte se Máni ze čtvrtého, jak studovala. Nedovolili jí ani střední školu. Musela se vyučit kuchařkou a to ještě díky tomu, že měla strejdu. Nevím už, jak byl vlivný, asi moc ne, ale jemu vděčila za to, že se nemusela vyučit obráběčkou kovů.“
„To je přece nesmysl, ne?“
„Jo, vypadá to tak.“
„Říkám od začátku, že jste měl těžký život.“
„Tak hrozné to zase nebylo!“
„Jakto?“
„Byli jsme mladí. Zamilovaní. Plní nadějí a iluzí.“
„Vážně?“
„Určitě. Netrápili jsme se tím, že nesmíme jet na západ. Věděli jsme, že je to marné. Tam mohlo jen pár vyvolených.“
„Ale proč?“
„Co kdyby lidi zjistili, že kapitalismus má něco do sebe? Žilo se tam líp, než tady. Hlavně materiálně.“
„No vidíte, že to stálo za houby.“
„Ale když si uvědomíte, že se může stát hrozná věc, kdy člověk najednou bude mít hodnotu svého konta, asi není něco v pořádku, že?“
„Jak to myslíte?“
„Pokud lidské vlastnosti, jako je spolehlivost, férovost, poctivost, ztrácejí význam a lidi začínají obdivovat majetek, který dotyčný nabral kdoví kde, ale hlavně ne poctivě v mezích zákona, začíná být něco shnilého ve státě Dánském.“
„Proč v Dánském?“
„To je citát, slečno, z Hamleta.“
„Aha. Historie mě nebaví.“
„Tady se nejedná až tak o historii jako o kulturu. Základní kameny lidského umění.“
„Hm, mám radši seriál o Čirůvkových. Pořád se tam hádají. Minule dcera tak seřvala tátu, to byste koukal.“
„Obdivujete ji? Taky byste chtěla seřvat rodiče?“
„Ne, možná někdy… trošku…“
„Copak tak hrozného udělali?“
„Nechtějí mi koupit auto. Prý se o mne bojí. Spíš si myslím, že litují peněz. Mají nacpané konto, ani by nepoznali, že pustili půl miliónu.“
„Kam byste chtěla jezdit?“
„Normálka, na nákupy, na projížďku a tak…“
„Chápu vaše rozladění. Ještě studujete, že?“
„Ano, novinařinu. Je to otrava. Pořád vyzvídat a něco psát.“
„Co by vás bavilo?“
„Radši bych šla někam pařit…“
„Aha. A čím byste si v budoucnu chtěla vydělávat?“
„Proč vydělávat? Zdědím prachy po našich. Nemusím nic dělat.“
„Hm, ale rodiče jsou ještě mladí, budou tady léta, aspoň se to dá předpokládat.“
„To je všechno tou chemií. Dneska se prodlužuje život až přehnaně.“
„Co budete dělat, když vaši čtyřicetiletí rodiče tu budou ještě třicet let nebo déle?“
„To myslíte vážně?“
„Samozřejmě.“
„Dám je do důchoďáku. To musí každý pochopit,“ odsekla naštvaně.
„Aha, je mi jich líto. Z čeho budete žít?“
„No přece z jejich prachů. Budu jim platit pobyt v nóbl domově.“
„Hm, to je smutné.“
„Proč?“
„Máte je ráda?“
„Každý má rád své rodiče,“ řekla cynicky.
„Proč jim chcete vzít jejich peníze, které si naspořili ze své práce?“
„Tam je potřebovat nebudou.“
„A co budete dělat, než budou mít důchodový věk?“
„No, asi se budu muset bohatě vdát, pokud mi táta nebude vyplácet slušné kapesné.“
„Musíte vybírat dobře, aby nebyl manžel lakomec. Bude vás držet ve zlaté kleci a nedá vám peníze do ruky. Dneska se to stává často. S majetkem u lidí roste pocit důležitosti a jejich touha po moci se projevuje manipulací s jejich nejbližšími.“
„Takového hajzlíka si nevezmu.“
„Jen jestli ho včas prokouknete.“
„Bez starosti.“
„Svěříte mi váš největší životní zážitek?“
„Když se táta praštil přes kapsu a jeli jsme na Bora Bora.“
„Jaké to tam bylo?“
„Nic moc. Přišla bouře a všude po plážích byl bordel. Nikdo se moc neměl k tomu, aby to co nejrychleji uklidili, když tam mají bohatou klientelu.“
„Hm, to můj největší zážitek z mládí je poněkud jiný.“
„Jaký?“
„Koupil jsem své dívce kytičku fialek.“
„Co je na tom?“
„Ona se ke mně přitiskla a políbila mě.“
„Vážně? A za co?“
„Věděla, že jsem dal poslední drobné za fialky pro ni.“
„To je smutné, že její frajer neměl prachy.“
„Ona to viděla jinak. Její nápadník dal všechno, co měl, aby jí koupil kytičku. Ona k ní přivoněla, krásně se usmála a dala mi úžasný polibek.“
„Co na něm bylo tak úžasného?“
„Bylo to moje první políbení v životě.“
„A kolik vám bylo?“
„Šestnáct.“
„Já se líbala už v první třídě. Nic moc to nebylo.“
„Vidíte, sama jste si odpověděla. Měl jsem krásný život plný silných vzpomínek.“
„Vy hledáte obrovské věci tam, kde nejsou,“ odfrkla.
„Možná jevy nevidíte, přestože jsou obrovské. Máte oči zalepené penězi a spoustou nesmyslného harampádí, ale city u vás asi nemají místo.“
„Zatím jsem nezažila nic, co by stálo za řeč.“
„Možná jste vše jen špatně vyhodnotila. Dáváte přednost nepodstatným cetkám. Třeba se jednou ohlédnete za svým životem a neuvidíte nic.“
„A co bych jako měla vidět?“
„Vemte si třeba naše dnešní povídání. Co si z něho odnesete?“
„Dali jsme si kávu. Štrůdl nic moc. Chvilka nezávazného povídání.“
„Pro mne začalo naše setkání vaším krásným úsměvem. Nestává se každý den, že by se na mne mladé dívky smály.“
„To chápu.“
„Pak jste přijala mé pozvání. Je to pro mne zážitek. Nemívám moc návštěv.“
„Aha.“
„Pěkně jsme si popovídali.“
„Hm.“
„A ještě mám naději, že se vám náš rozhovor rozleží v hlavě a přece jen si z něj něco odnesete.“
„No…“
„To všechno dohromady činí z našeho dnešního setkání krásný den.“
„Vážně? To jsem nečekala.“
„Vidíte, taky proto se mám dobře, jak jsem vám řekl na začátku. Umím si vážit důležitých momentů.“
Dívka se loučila celá zadumaná. Něco ji dráždilo, netušila co.
„Možná se zamyslí,“ usmál se pro sebe Padevět.

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Povídky z povětří vyšly v roce 2013, druhá tištěná kniha, detektivní román Záhadný šepot v roce 2015, i další detektivka Pronikavý smích roku 2016, detektivka Vražedný lov roku 2017.
Povídky z povětří byly vydány jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1 nazvaný Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů.
Druhý příběh detektivního románu Kapitán Bartoš zasahuje 2 nazvaný Ledový žár se objevil v březnu 2017 a téhož roku v květnu detektivní román Kapitán Bartoš zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé – první díl Čas nedoběhneš.
V říjnu roku 2017 se objevuje čtvrtý detektivní román Kapitán Bartoš zasahuje 4 s podtitulem Jednou mezi půlnocí.
V prosinci 2017 vychází pokračování série 13 povídek Pro Klub Knihomolů 2. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů. Předmluvu vytvořila šéfredaktorka Alena Badinová.
Koncem ledna 2018 vychází elektronicky detektivní román ze série Případy kpt. Váchala 3 nazvaný Vzrušený šepot. Tváří obálky je herečka a modelka Nikol Nejedlíková, foto Ariana Bernard. Předmluvu vytvořil herec Pavel Zedníček. Tištěná kniha byla vydaná zjara roku 2015 pod názvem Záhadný šepot.
Druhý detektivní román ze série Velké případy kpt. Černé 2 nazvaný Nemilosrdná vášeň je netypický.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí. Tváří obálky je Nikola Nejedlíková, foto Roman Albrecht.
Vzápětí vychází další detektivka Případy kpt. Váchala 2 – Pronikavý smích.
Následuje napínavá detektivka I Blázni chtějí žít II.
Poté spatřila světlo elektronického světa napínavá detektivka Případy kpt. Váchala 3 – Vražedný lov. Tváří obálky je herečka a modelka Nikol Nejedlíková, portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant.
V létě 2018 vychází Kapitán Bartoš zasahuje 5 – Láska nade vše.
V září se objevila kniha 13 povídek pro Klub knihomolů 3 – tentokrát s lehkým erotickým zabarvením.
Překvapivě se objevuje v říjnu 2018 Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny.
Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala – Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Dvě detektivky, které vyšly původně elektronicky, se objevily i v tištěné verzi v nakladatelství Martina Koláčka E-knihy jedou. Jedná se o detektivní příběhy jedné řady: Velké případy kpt. Černé 1 – Čas nedoběhneš, Velké případy kpt. Černé 2 – Nemilosrdná vášeň.