Poznámka autorky
Příběhy v této knížce se sice zakládají na prožitých událostech, prošly nicméně fiktivním tvůrčím procesem, a proto je veškerá podobnost s žijícími osobami či skutečnými událostmi a situacemi čistě náhodná.

 Kapitola první
Krev není voda

Dávno, dávno je tomu, co jsem se posledně dívala do té milé, mírné tváře, či jsem zlíbala to bílé líce plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky…

Vzhlédla jsem od první stránky Babičky Boženy Němcové, jedné z knížek z mé až přebujelé knihovny, rozhodnutá uložit ji do nebezpečně se rozrůstajícího počtu kartonových krabic.
Suterénní místnost paneláku, kterou jsem si pro svou knihovnu přechodně pronajala, se podivně rozvlnila. Rychle jsem vzhlédla k malému okénku či spíš jen ventilaci u stropu, abych potlačila slzy. Bylo zaprášené a před ním se z rozpraskaného cementu cestičky kolem domu pokoušela růst neduživá, vybledle zelená tráva. Žhnulo sem z něj zářivé slunce pozdního léta.
Rázně jsem zaklapla knihu. Vznesl se z ní lehký obláček jemného prachu a kolem mě zavanul pach nevětrané místnosti.
„Na čtení budeš mít dost času doma!“ upozornil mě sice laskavě, ale poněkud naléhavě můj anglický manžel William.
Tedy on se vlastně jmenoval Paul a William bylo jeho druhé křestní jméno. Ale babička se rozhodla říkat mu William, a tak to nakonec po nějaké době i zůstalo. Nebylo to ostatně nic neobvyklého, řada Angličanů užívá raději druhé či některé další křestní jméno, jehož se jim dostalo do vínku. Doma! Trošku mě bodlo u srdce.
Já totiž měla teď domovy dva – jeden tady, v Praze, kde jsem prožila valnou část života, a ten druhý, nový, v Anglii, kam jsem se provdala. Do půdy starého českého domova jsem byla vrostlá pevnými kořeny našeho rodu, generacemi českých předků, kteří se po krátkých pobytech v cizině pokaždé do Čech vraceli. K tomu novému, anglickému domovu, který dosud představovala spíš řada podnájmů, mne poutala láska k Williamovi.
Potkali jsme se až později v životě, oba poznamenáni ne zrovna nejlepšími zkušenostmi z partnerského soužití. O to víc jsme si vážili vztahu, který nás spojoval s intenzitou, v jakou jsme se po předchozích životních peripetiích ani neodvažovali doufat. Spojovala nás nadto láska ke knížkám, a nejen proto, že jsme oba působili v nakladatelské profesi, i když William se nyní věnoval spíš práci a přednáškám na univerzitě.
William, to bylo moje alter ego, moje spřízněná duše či soulmate, jak se v A nglii říká. Hranice mezi našimi osobnostmi jako by se vytratily a já někdy mívala pocit, že myslíme stejně nebo že mi William přinejmenším čte myšlenky, protože jsme často v týž okamžik současně vyslovili stejnou větu či názor.
Pohlédla jsem směrem k němu, dosud svírajíc klasické dílo české literatury pevně v ruce.
„Já ji tu nemůžu nechat, Williame,“ řekla jsem tiše, ale rozhodně. „Babičku Marii myslím.“
William se na mne vítězoslavně usmál a laskavé hnědé oči mu za brýlemi vesele zajiskřily. „Říkal jsem si to!“ odpověděl mi radostně. „Ten dům, co jsem pro nás koupil, má totiž na konci zahrady takový hezký domek pro hosty, kousek od té tvé kanceláře. K nemovitosti sice nepatří, ale prodají nám ho za pakatel. Babička Mary v něm může bydlet, pokud ovšem bude chtít!“
Odložila jsem knihu, rozběhla jsem se k němu a vděčně ho objala. V době, kdy jsem odjela do Prahy sbalit poslední zbývající věci a zčásti je odvézt, zčásti uložit ve sklepě u babičky Marie, se mu podařilo sehnat dům, po jakém jsme dlouho toužili a jaký jsme dosud marně hledali – kousek od Oxfordu, a přesto na venkově. Koupě se však musela uskutečnit téměř okamžitě a my jsme se po výměně řady hektických e-mailů a po bezpočtu hodinových telefonátů rozhodli, že to bereme, a on tu nemovitost koupil beze mne. Nemohla jsem se dočkat, až náš nový domov uvidím.
Chtěla jsem mu teď říci Děkuju, ale hrdlo se mi nějak podivně stáhlo, hlas mne nadobro zradil a já ze sebe vydala pouze nedůstojný, i když tlumený vzlyk. Jenže člověk míní, Pán Bůh mění, jak říkávala babička, a já ten plánovaný vážný rozhovor o jejím přesídlení do malé anglické vísky Hinston musela na nějakou dobu z nejrůznějších důvodů odložit.
Mnohé se mezitím změnilo – z Hinstonu, kam jsme se nastěhovali, se stal Kingston, protože se víska spojila s několika okolními samotami nesoucími hromadný název King’s Abbey, z čehož vzniklo kompromisem jméno Kingston.

Knihu moje anglická babička vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Související knihy

Parkánová-Whitton, Hana

Mladá fronta, 2012