Čtení ke kávě: Noční směna, pokračování (Luboš Polívka)

Noční směna, pokračování

2.4.2019 Luboš Polívka Bez komentáře

Zmokne, napadá mě při pohledu z temného okna.

Dívám se spíš na svůj odraz na skle: Ne – ani bůh, ani žena, ani alkohol mě nevysvobodí. Dešťové kapky stékají po mé neholené tváři a já pokládám víno na noční stolek, když v tom někdo bouchá na dveře. Otírám si dešťové kapky z tváře a jdu ke dveřím.
„Kdo je?“
Nic. Na dveřích chybí kukátko, a tak se znovu důrazněji ptám:
„Kdo je to?!“
„To jsem já…“
Je to ona – přišla si pro své peníze.
„Aha,“ říkám s mírným nadšením a otevírám dveře.
Bum! – Dveře mne udeřily do nosu a já se po nárazu náhle ocitám na podlaze. Nevidím.
„Tak, ty šmejde! Ty si jako myslíš, že nebudeš platit, co?“
Dostávám kopanec do ledvin.
„Holka ti udělá pomyšlení a ty nezaplatíš?!“
Zablácená podrážka na levé tváři mi tlačí hlavu k zemi. Můj obličej je drcen o podlahu, oči mám plné slz a do úst mi z nosu teče krev; nejsem schopen slova.
„Nech ho! Jsou támhle – támhle na podlaze!“ říká žena, která mne nevysvobodila.
Podrážka se zvedá z mé tváře a já přebírám vládu nad svou hlavou. Bývalý dělnický kolega sbírá peníze ze země a přepočítává si je.
„Je tam všechno. Pojď už, prosím tě,“ říká dívka s rudočernými křídly.
Její chlapec si skládá peníze do peněženky a dívá se na mě povýšeně. Stírám si slzy, bláto a krev z obličeje.
„Takže,“ pravím, „ty teď jako paseš svojí holku, jo?“
Pasák se rychlým pohybem přesouvá zpět ke mně a chystá se k dalšímu nákopu – náhle se zastavuje, pokládá nohu zpět na zem (něco vedle mé postele ho zaujalo). Sedám si, opírám se o postel a pasák mi mizí z dohledu. Já na podlaze nacházím cigarety se zapalovačem – jednu si připaluji. Pasák se mi zjevuje s mým notebookem v náručí. Vyfukuji kouř a říkám:
„Né – na to se, kámo, vyser.“
Směje se mi – jako by věděl jaký význam má pro mne obsah toho notebooku:
Vyhazuje počítač do vzduchu a nechává jej padnout na zem. Kamením. Ten bastard po něm skáče a já si píchám v práci těsně před šestou. Mám prošedivělé vlasy a pořád chodím do té fabriky včas, abych nepřišel o docházkový bonus. Až ve stáří jsem před bezmyšlenkovitou prací vysvobozen polovičním invalidním důchodem…
„Promiň,“ říká prostitutka a odchází se svým pasákem z mého pokoje.
Cigareta spalující má ústa mne vytrhuje z kamenného snu. Zvedám se, po kolenou spěchám k notebooku, otevírám ho – display je prasklý – zapínám ho: jen vrčení a černá obrazovka.
Mé povídky, má novela: mé vysvobození…
Vstávám a v batohu nacházím švýcarský nožík. Vysouvám čepel, schovávám ji v rukávu košile a bez zamknutí pokoje vybíhám na chodbu. Brzdím na recepci a ptám se na „muže a ženu“ slečny za dřevěným pultem. S vyvalenýma očima ukazuje na vchodové dveře.
Ocitám se venku: před hotelem nikdo, auta na parkovišti jsou statická, tichá a skrápěná deštěm, mezi kapkami na tramvajovém ostrůvku…: dvě postavy. Jsou to oni. Povytahuji rukáv košile a kráčím k nim s nejasným cílem:
Vzali mi kus minulosti, vzali mi budoucnost – co vezmu já jim?
Za mými zády se blíží tramvaj – přidávám do kroku. Přebíhám silnici ve chvíli, kdy tramvaj zastavuje na zastávce. Obíhám ji zezadu: nejsou tam – nastoupili. Schovávám čepel nožíku a nastupuji též – do posledních dveří druhého vagónu. Rozhlížím se: jen muž v teplákové soupravě a dvě puberťačky – musí být v prvním vagónu. Na první zastávce vystupuji a čekám. Z mého vagónu vystupují ty dvě puberťačky. Přecházím k posledním dveřím prvního vagónu, z něj nikdo nevystupuje. Ozývá se zvukový signál oznamující zavírání dveří – nastupuji.
Je zde více lidí: vzadu žena a muž s velkou cestovní taškou, nějaká mládež vpředu… oni dva – sedí v pravé řadě sedadel, u prostředních dveří, za sebou (ona vpředu, on za ní). Opírám se vzadu a chytám se madla. Pohlížím na svůj odraz ve skle: ve vlasech a na tváři mám bláto, vlasy mokré, pod nosem stále ještě trochu krve. Vracím se zrakem zpět k cíli a ona se na mě překvapeně dívá!
Pořád se jí líbím?
V okamžiku mě merčí i on – oba vstávají a přesouvají se k nejbližším – prostředním – dveřím. Blíží se zastávka. Pevně se chytám madla a zaujímám postoj (připraven vyrazit). Tramvaj zastavuje, vybíhám k nim (nožík padá k zemi), dveře se otevírají, ona mizí venku, jeho chytám za rukáv. Chytám ho druhou rukou za paži a zapírám se nohou o stěnu. Já v tramvaji, on venku – nohama na chodníku. Přetahujeme se. Zvukový signál, dveře se zavírají. Tramvaj se rozjíždí a já jeho ruku nepouštím. Směji se mu jako on předtím mně. Cítím křupnutí v jeho ruce a slyším jeho tlumený výkřik. Tramvaj zastavuje, dveře se otevírají: pouštím ho. Padá na záda a sténá, ona k němu přibíhá, pláče, zalyká se a já se na ně dívám ve dveřích.
Už se jí tolik nelíbím.
Zvukový signál, dveře se zavírají. Tramvaj se rozjíždí i se mnou na palubě. Na příští zastávce přesedám na protichůdnou tramvaj, směr: cesta zpět na hotel.
Vystupuji, kráčím k hotelu a uvědomuji si, že nemám svůj nožík. Přestalo pršet. Okolí hotelu je klidné, až mrtvé – nikde nikdo: žádný hluk ani sirény, žádní pasáci, žádné šlapky ani žádná policie. V recepci je prázdno. Obezřetně překonávám chodbu. Vstupuji do svého pokoje a zavírám za sebou. Zhasínám světlo lampičky a chvíli jen tak stojím ve tmě – naslouchám hrobovému tichu. Jsem poslední žijící člověk na světě? Ne, nemůžu být. Vytahuji mobil a v seznamu hledám číslo na svého kamaráda – je dost přes počítače. Zvedá to a já se ptám, jak dostat data z rozbitého počítače – rozespale mi říká, že to jde, ale firmy – výrobci – to z pevných disků dostanou za nemalý poplatek. Je to mastná částka – nemám na to. Musím si na to vydělat. Končím hovor, brouzdám seznamem a nacházím číslo svého šéfa, který zrovna slouží noční.
„Cože? Ty jsi chtěl volno na noční a chceš si udělal ranní přesčas?“ diví se do telefonu.
„Jo,“ říkám mu. „Udělám si ranní přesčas, odpoledne se vyspím a večer zas půjdu na noční.“
„A zvládneš to? Nebude ti zas blbě?“
„Ne, ne. Počítejte se mnou,“ ubezpečuji ho.
Končím hovor, svlékám se a jdu si dát sprchu.
Z velkého světla v koupelně a teď i v ložnici mě bolí oči. Potřebuji se víc probrat. Oblékám se, beru si věci do práce a jdu na vzduch. Šinu si to rovnou do nonstop baru naproti, kde si u nerudné číšnice objednávám „silnou“ kávu. Sedím v rohu prázdné putyky a z jukeboxu se line jakási unylá hudba. Myslím na své vysvobození a na to, že už při ranní směně dost možná odpadnu. Číšnice mi přináší kávu a mně se zavírají oči.
Musím to zvládnout!
Upíjím první doušek: nemá to žádnou chuť. Přidávám si do kafe dva cukry a výsledek je stejný. Hodiny na mém mobilu ukazují pět hodin – do práce to mám téměř přes celé město – čas vyrazit. Platím za hrnek kofeinového nápoje, i když v něm půlka zůstala, vstávám a vycházím z baru. Venku mne čeká ospalé denní světlo, jemný déšť, jeden pasák, jedna šlapka, jedna recepční a policie…

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.