Čtení ke kávě: Noční směna (Luboš Polívka)

Noční směna

26.3.2019 Luboš Polívka Bez komentáře

Dřevěná tabulka se sune doprava a za čtverečkovaným dírkováním zřím tvář starce.

„Otče, chci vás o něco požádat,“ pravím k němu.
„Oč mne žádáš?“
„Chci pomoct. Už nevím, co se sebou – jsem nešťastný.“
„Proč jsi nešťastný?“
„Toužím po úspěchu, Otče. Jen po trošce štěstí.“
„Po úspěchu v čem?“
„V práci.“
„Nejsi šťastný v práci? Co tě živí?“
„Jsem jen dělník.“
„Chceš to změnit?“
„Ano.“
„Nenaplňuje tě fyzická práce?“
„Nenaplňuje mě bezmyšlenkovitá práce.“
„Na fyzické práci je něco, co povznáší ducha…“
„Má práce jen ducha i svobodnou mysl zabíjí.“
„To neříkej. Chtěl bys být povýšen?“
„Ne, to ne. Chtěl bych uspět v něčem jiném a nedaří se mi to.“
„V čem?“
„Chci vydat knihu a živit se psaním.“
„Zvláštní… Máš dívku?“
„Ano.“
„Máš dívku, zaměstnání a stejně nejsi šťastný?“
„Tak.“
„Zkoušel jsi psychiatra?“
Chvilku se jeho otázce divím.
„Ano. Cpal mě práškama… Nepomohly, tak jsem je přestal brát.“
„Možná jsi jim měl dát ještě trochu času. Než se ti upraví hladina serotoninu, chvilku to trvá.‘‘
„Ale já nechci být sjetej – chci být šťastnej doopravdy!“
„Buď šťastný, že máš stálý příjem – to dnes spousta lidí nemá.“
Tak trochu v transu vycházím z ordina-, tedy ze zpovědnice, odcházím z kostela a jdu hledat pomoc do místního baru.
Obcházím štamgasty a sedám si k pultu.
„Co to bude?“ ptá se mě barman.
„Svěcenou vodu.“
„Tak to zkuste naproti.“
„Tam teď narážejí sud. A první runda chutná vždycky jako Starý zákon.“
„Židovsky, myslíte?“
„Jo. S chutí obřízky. Dám si pivo a rum.“
Přede mnou se zjevují objednané nápoje.
„Hele, mladej,“ oslovuje mne muž sedící po mé levici, „jestlipak víš, kde se vzali první židovský komici?“
„To nevím,“ přiznávám a nechávám v sobě zmizet rum.
„V lágru.“
„To jako v koncentráku?“ hádám.
„Jo. Nácek dal žiďákovi pistoli k hlavě a řekl mu: ,Teď mě rozesměj, nebo je po tobě!‘ Tak vznikl první židovskej komik.“
„Zajímavá úvaha,“ chlácholím muže.
„Lachen mich!“ řve nahlas muž a hlasitě se směje.
Více si ho nevšímám a hledím si svého piva. Nějakou dobu se nic neděje, jen tak popíjím a přemýšlím o svém údělu dělníka. Měl jsem dnes mít noční směnu, ale vzal jsem si volno. Není mi dobře. Opravdu: Nedávno jsem začal v práci často kolabovat. Lékařská vyšetření nic neobjasnila. Psychiatr si myslí, že je to panická ataka, jen psychický stav, který si způsobuji sám. Napsal mi antidepresiva a více mě neřešil. Možná má pravdu. Ale já chci být šťastný a bez drog. Zvedám se ze stoličky a říkám barmanovi:
„Hned se vrátím.“
Venku už je tma. Kráčím přes ulici ke kostelu. Hledám si místo, aby na mě nebylo vidět. Nakonec si venku za kostelem nacházím místečko pod železným Ježíšem na kříži. Padám pod ním na kolena, ruce nad hlavou, dlaně u sebe, prsty propletené.
„Pane, prosím, nedopusť, aby už více byla moje duše poloautomatizována. Ať už není více mrzačena. Nechci se tam vrátit. Prosím, ať se mi ozve ten vydavatel. Vysvoboď mě. Nechci se tam vrátit. VYSVOBOĎ MĚ!“
Vstávám, utírám si slzy a slanými prsty se dotýkám Ježíšových nohou. Pod černými mraky kráčím zpět do baru.
Antisemita odešel, ale na mém místě někdo sedí. Žena. Sedám si na místo antisemity a objednávám si další pivo. Žena se na mne otáčí – vidím její obličej v koutku oka. Chci ji pozdravit zpříma, ale jak se tak na ni otáčím – něco mi probleskuje hlavou: Odněkud ji znám. Nedávám to znát a říkám:
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Poznala mě, určitě.
Před časem dělala ve stejné fabrice jako já. Líbila se mi. Teď je nějak moc zmalovaná, ale stejně jí to sluší. Zvu jí na panáka… Přijímá.
Seznamujeme se a povídáme si, aniž bychom naznačili, že se známe. Lijeme do sebe pití a mně začíná docházet, jakým řemeslem se teď živí.
„Nebydlíš někde poblíž?“ ptá se mě.
„Vlastně ne. Nedávno jsem se odstěhoval od přítelkyně.“
„Kdy?“
„Dneska.“
„Aha.“
„Ale mám blízko pokoj. V hotelu.“
„Dobře. Potřebovala bych si umýt vlasy.“
„Zaplatíme a půjdem?“
Přikyvuje. Platím za nás za oba. Obcházíme pult a u východu poznávám muže, jehož tvář jsem nemohl nikam zařadit, když jsem kolem něj chodil na toaletu. Celou dobu sedí sám a hraje si s mobilem. Je to její přítel, který také dělal v té proklaté fabrice. Jezdíval jsem s nimi po šichtě autobusem domů.
Odemykám dveře pokoje a nechávám ji, ať vejde první. Vstupuji a zamykám za námi. Jdu k posteli a rozsvěcuji lampičku na nočním stolku.
„Tak já se tedy opláchnu a ty si zatím udělej pohodlí, jo?“
„Jo,“ odpovídám a usmívám se na ni.
Od letmého přecházíme ke vděčnějšímu, až nakonec končíme u dlouhého francouzského polibku. Potřeboval jsem si potvrdit, že se to opravdu bude dít.
Mizí v koupelně a já nacházím lahev vína ve svém batohu. Chystal jsem si ji na pozdější dopití se. Otevírám ji a uvědomuji si, že nemám víno do čeho rozlít. Snad to nebude vadit. Svlékám si košili, zůstávám v triku a sedám si na postel. Déšť bije do okna.
Po pár doušcích červeného, slyším kliku koupelny. Do pokoje vstupuje dlouhé koupelnové světlo, rozšiřuje se… Ve futrech koupelny obdivuji siluetu první ženy, které budu platit za sex. Koupelnové světlo mizí z podlahy.
Stále ještě mokré vlasy jí odhrnuji ze zad. Na lopatkách má vytetovaná rudočerná křídla. Vždy jsem z nich viděl jen kousek, jak tak přede mnou seděla v autobuse, a hádal, co je to vlastně za obrazce. Lehce ji líbám mezi perutě. Křídla se dávají do pohybu, kmitají, vzlétají ke stropu a pak se zase vrací na postel. Dostávám to, na co jsem si v tom autobuse netroufnul ani pomyslet. Náhle cítím touhu: předat jí svou genetickou informaci. Chytám křídla v letu, zastavuji je a stahuji si kondom. S vděkem mé geny přijímá.
Dívám se na lampičku, která teď leží na zemi, a pořád jsem tu – v hotelovém pokoji s prostitutkou: žádné vysvobození se nekoná.
Lehám si na záda a ona odchází do koupelny. Kloktá.
„V pořádku?“ ptám se, když se vrací a začíná se oblékat.
„Jo, jo…“ Ani se na mě nepodívá.
Vstávám, nacházím peněženku v džínách a předávám jí částku, na které jsme se předtím domluvili. Natahuji k ní ruku s bankovkami. Dívá se na ni/na ně a nehýbe se. Tázavě jí pohlížím do očí – jsou smutné. Přechází zrakem z peněz na mě a pak zase zpět. Říká:
„Ne.“
„No tak; já ten sex ani nepotřeboval, ty ty peníze evidentně jo…“
Dávám jí peníze do ruky. Hází je na zem.
„Co se děje?“ nechápu.
„Líbil ses mi.“
Dokončuje oblékání a po tvářích jí stékají slzy. Celou dobu se dívá do země.
„Vždycky ses mi líbil,“ říká nakonec.
Jde ke dveřím, odemyká je, otevírá a odchází bez zavření i rozloučení. Zavírám za ní, oblékám se a znovu nacházím tu lahev.

… pokračování příště…

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.