Počátkem února 2019 přineslo nakladatelství XYZ knihu Jiřího Kučery Bílí baroni. Jedná se již o druhé vydání publikace, jež poprvé spatřila světlo literárního světa v roce 2011.

Anotace Bílých baronů slibuje zasvěcený vhled do přípravy lékařů v prostředí socialistické armády. Sám název pak přímo evokuje vazbu na dnes již klasickou knihu Miloslava Švandrlíka Černí baroni, jež se poprvé objevila před koncem šedesátých let (a pochopitelně na dlouhou dobu z oficiální scény zmizela). Miloslav Švandrlík nakonec přihodil dalších čtrnáct pokračování, byť přímo armádních už z nich mnoho nebylo. Jiří Kučera v roce 2014 přidal prozatím druhou knihu Bílých baronů s překvapivě prostým názvem Bílí baroni II. Je mezi oběma formami „baronů“ skutečně nějaká vazba? Pojďme to zjistit.

Podtitul druhého vydání se od svého předchůdce drobně liší. Posuďte sami: původní „Ani bílý plášť nezakryje zelené mozky“ nahradila novější formulace „Bílé pláště v zajetí zelených mozků“. Proč? Poslední použitá věta je rozhodně o dost výstižnější. Anotace také tvrdí, že autor sám popisovaným prostředím prošel. Ano, nejen vyprávění v první osobě, ale i velice realistické detaily, které „kdo neprožil, nepochopí“ více než evokují pocit, že hrdina Bílých baronů nebude mít ke svému tvůrci daleko.

Bílí baroni ale nejsou pokračováním těch Černých. Nejenom že je od sebe dělí skoro půlka století, ale i prostředí se liší. Čtenáře nečeká sonda do pracovně technických praporů (PTP). Místo toho mohou poodkrýt tajemství studia vojenských lékařů. Přes obě zmíněné odlišnosti se ale setkáváme s celou řadou situací, dialogů i narážek, které se za několik desítek let změnit nestačily. Mizivá inteligence posílená silným sebevědomím u představitelů na všech úrovních velitelského řetězce na jedné straně a rezignace u těch, jimž mozek navzdory všem snahám jej vypnout stále slouží, na straně druhé. Ano, i taková byla socialistická armáda, jak si ji mnozí z nás pamatují. Schválně zdůrazňuji oba póly – v armádě nesloužili samozřejmě jen hlupáci. Jen projevy těch méně obdařených byly viditelnější než těch z opačné strany inteligenčního spektra.

Bílí baroni rozhodně jsou knihou vzbuzující emoce. Záleží ovšem na míře ponoření se do textu. Máme tu poměrně zajímavou situaci, se kterou se nesetkáme u každé knihy. Tento titul můžeme klidně považovat „jen“ za prostou satiru a humoristický román, nebo můžeme nahlédnout i pod povrch a objevit tam celý nový samostatný svět ve světě. Zajímavá je stylistická, stejně jako obsahová stránka, které spolu často zdánlivě svádějí nesmiřitelný boj. V jednu chvíli text plný vulgarismů, vzápětí pak formulace, za které by se nemusel stydět žádný ze světových klasiků. Přestože nejsem příznivcem hrubých výrazů, v prostředí Bílých baronů je jejich použití obhajitelné. Konec konců, sám jsem se k nim uchýlil, když jsem stál ve stejné situaci – a pochopil jsem, že prostředí tehdejší armády je využívalo spíš jako slang, či dokonce nářečí, nikoli jako projev chlapáctví. Nemohu si odpustit ještě jednou vypíchnout naprosto fascinující autorovu schopnost vytěžit z češtiny maximum. V jedné větě dokáže použít formulaci hodnou bezdomovce a vzápětí ji korunovat slovní vazbou jako z odborné literatury. A co je podstatné, působí to naprosto přirozeně. Příslovečný klobouk dolů. Obsahově ve čtenáři musí nutně převládnout pocit, že studium vojenské medicíny je jen pro otrlé alkoholiky. Množství popsaného (a pravděpodobně i doopravdy zkonzumovaného) alkoholu je pro mne osobně nepředstavitelné. Jsem si naprosto jistý, že bych tento objem neměl šanci přežít. Čím dále v ději, tím větší znepokojení ve mně narůstalo. Vážně jsou lékaři takovými konzumenty legálních návykových látek? Skvělé momenty nabízejí popisy v tehdejší době naprosto běžných absurdit – od líčení politických pracovníků, přes kontakty s kontrašpionáží, až třeba ke svéráznému přístupu ke studentům z afrického kontinentu.

Bílé barony doplnil několika ilustracemi Petr Urban. Začtete-li se do knihy, musí vám blesknout hlavou: kdo jiný? Urbanův specificky pověstný humor s obsahem knihy dokonale souzní. A tak hlavní pocity, jež čtenáře po přečtení a prolistování oněch téměř pěti set stran napadnou, mohou vypadat i takto: hrome (nebo jiný výraz dle čtenářovy povahy), jak to, že jsem už na konci? A kde jsou ještě nějaké další obrázky?

Ano, Bílí baroni člověka chytnou. Kdo popisované prostředí poznal, chápe. Kdo ne, zůstává fascinován, co všechno bylo možné. Doufejme, že dalších třicet až čtyřicet let od popisované doby je situace už naprosto odlišná. Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo by mi na tuto otázku dokázal zasvěceně odpovědět, budu moc rád za reakci v komentářích. Děkuji předem.

Nejste-li již dávno majiteli druhého dílu Bílých baronů, můžete buď zapátrat po knihkupectvích, nebo doufat, že i reedice Bílých baronů II. se na pultech objeví brzy. Já se určitě přesně podle vlastní rady hodlám zařídit.

Související knihy

Kučera, Jiří

XYZ, 2019