Čtení ke kávě: Mé dávné selhání (Dana Šianská)

Mé dávné selhání

19.3.2019 Dana Šianská Bez komentáře

Kočka je podivuhodné zvířátko. Krásné i přítulné, ale bez otrocké oddanosti. Její individualita je hrdá a noblesní.

Podle posledních vědeckých výzkumů je nervová soustava těchto drobných šelem podobná lidské. To znamená, že vnímají i prožívají smutek, bolest a radost.
Možná, že právě tohle nás, lidi, s kočkami spojuje. Možná, že právě tohle je i podvědomý důvod, proč hodně lidí tato zajímavá zvířátka vyhledává jako svého společníka.
Tahle milá šelmička nás tiše vnímá, ale nepodbízí se, většinou se chová pokojně a svou přítomností uhlazuje náš neklid.
Je to bytost milovaná, ale bohužel i pronásledovaná, o čemž svědčí historické záznamy.
Ve středověku byla černá kočka symbolem ďábla a podle toho se k ní společnost chovala. Nejprve byly zabíjeny jen černé kočky, posléze i všechny ostatní. Důsledkem bylo divoké rozmnožení hlodavců, obzvláště krys. Už neměly nepřítele v podobě kočky, a tak do všech koutů Evropy bez problému přenesly blechu krysí, nositelku morové nákazy. Výsledkem byla strašlivá epidemie, která vyhladila mnoho vesnic i měst.
Ani dnes, navzdory naší bohaté civilizaci, to kočky žijící na ulici nemají lehké. Milují teplo a vlídnou lidskou společnost. To ale venkovní svět nenabízí, a tak přežívají, jak se dá!
V zimě hledají úkryt před sněhem i mrazem a stává se, že vlezou do míst, která vypadají bezpečně. Bohužel mnohdy z takového prostoru už není úniku a zvířátka během několika dnů umírají. Některé kočičky se do takového dobrodružství nepouštějí a hledají úkryt v houštinách kolem sídlišť. Ráno se z nich derou celé promrzlé, aby si někde sehnali trochu potravy na další trýznivý den svého života.
Osud těchto zvířat většinu lidí nezajímá. Nikomu z nich to nelze vyčítat, vždyť my lidé si často neuvědomujeme ani potřeby našich nejbližších, natož zvířat na ulici. Lhostejnost k osudu volně se potulujících koček ještě neznamená, že se jedná o špatné lidi, kteří by kočkám ubližovali. Spíše jde jen o lidi, kteří mají svých starostí a zájmů natolik, že z hlavy vytěsňují vše, co by je ještě víc zatěžovalo.
Musím se přiznat, že jsem k těmto nevšímavým lidem kdysi také patřila. V mém šťastném dětství nechyběli psi. Kočiček jsem si nevšímala, prostě mě nijak nezaujaly. Můj osud ale nechtěl, aby to tak zůstalo!
Jednoho dne, bylo mi kolem dvaceti, se na cestě přede mnou objevilo malé osamělé kotě. Zoufale naříkalo a navzdory mému nezájmu a odhánění stále běželo za mnou. Po chvilce jsem zastavila a kotě ke mně udýchaně doběhlo, zvedlo hlavičku a prosebně se na mě zadívalo. Jeho pohled v mém srdci zažehl plamínek soucitu a já si to vyzáblé kotě odnesla domů. Dostalo jméno Hvězdička. Okamžitě si na něj zvyklo a po každém zavolání přiběhlo jako poslušný pejsek. Láskyplně ke mně přitom vzhlíželo a vůbec ho nenapadlo, že bych mohla udělat něco, co by jeho nově nabytou jistotu ohrozilo.
Asi po necelém roce společného soužití jsem jako vedoucí odjela na letní dětský tábor a zůstala tam celý měsíc.
O Hvězdičku se tehdy starali mí rodiče. Jenže ona prý začala být divoká, skákala ze skříně na skříň a projevovala přitom velkou nespokojenost. Dnes už chápu, že se cítila opuštěná a bezradná. Tehdy mi to bohužel nedošlo!
Když jsem se vrátila, tatínek mi sdělil, že kočičku prozatímně nechal u nějaké starší paní na vesnici.
Nejela jsem pro ni hned, nejprve jsem řešila aktuální osobní problémy. Čas mezitím neúprosně utíkal. Když jsem se konečně rozhodla, že pro ni dojedu, paní mi sdělila, už jezdit nemusím, že má kočička zahynula pod koly auta.
Tahle zpráva mě prudce zasáhla. Měla jsem pocit, jako by mi někdo šípem prostřelil srdce. Najednou jsem si uvědomila svou bezcitnost ke zvířátku, které bylo ke mně citově připoutáno a důvěřovalo mi. Najednou jsem byla schopná vnímat jeho zoufalství a osamělost. Jenže to už mu nepomohlo, bylo pozdě!
Kdykoli si od té doby vzpomenu na Hvězdičku, bolí mě srdce. Má tehdejší mladická nezodpovědnost mě ani po dlouhých letech nepřestává pronásledovat. To, co jsem tehdy nezvládla, se usadilo v mém svědomí, které mi často můj černý skutek vyčítá.
Člověk v životě dělá chyby. Tak to prostě je. Když je ale udělá, měl by své kroky vést tak, aby stejnou chybu neopakoval.
A přesně tohle jsem si dala do programu svého života. Dnes mám doma tři kočičky a už nedovolím, aby kvůli mně přišly o svou jistotu. Můj domov je i jejich domovem. Jsou ke mně připoutané a dobrovolně je nikdy neopustím.
Má vnímavost k utrpení druhých se díky mému dávnému selhání rozšířila i na ty kočičky, co žijí venku. S dalšími nadšenci jim dennodenně pomáhám. Vyměňujeme kočičkám vodu, nosíme jim jídlo a tím zároveň chráníme i ptáčky, aby se ve velkém nestali potravou malých vyhladovělých šelmiček.
Když najdeme zraněné zvířátko, pokud je to ještě možné, zajistíme ošetření. Neustále pátráme po nových zájemcích o adopci toulavých kočiček. Je to náročný běh na dlouhou trať, běh s nejistým výsledkem, o němž nepochybuji, že je správný!
A jsem zároveň přesvědčená i o tom, že jednou každý, stejně jako já, ve svém životě zažije něco, co v něm probudí nezbytný soucit se zvířátky. Možná to ale nebude jen soucit se zvířátky, ale soucit, který zahrne vše živé!

Dana Šianská

Autorka začala vydávat knihy až po šedesátce. Patří mezi ty, kteří ve starším věku nerezignují, ale naopak využívají volného času k realizaci svého talentu a snů. V nakladatelství Krigl vyšly dvě její knihy: Zakázané prázdniny (2013) – recenze – a Tonička a pirát Jedno Oko (2014) – recenze. V roce 2014 roku byla tak laskavá a poskytla nám rozhovor. Její krédo je: „Dokud dýcháme, je naší povinností na sobě pracovat a vyvíjet se!“ V roce 2016 vyšla kniha Dobrodružství začíná pod hvězdami (recenze) v nakladatelství Fragment. A její nejnovější kniha Kletba prince Fabrise (naše recenze) vyšla v listopadu 2018 v nakladatelství Albatros.