Předsíní se nese solidní prd

polivka_predsin
Pokus o první sex na jednu noc v podání opilého, dělnického losera. Metanolová-hrdinská story nehrdinského hrdiny všedního dne.

A to jsem si původně chtěl zajít jenom na dvě piva! Jsou čtyři hodiny ráno, odpoledne mně čeká šichta ve fabrice a mám v sobě galony piv a kdovíkolik kořalek.
„Vážně si už další nedáš?“ ptá se mě barman.
„Vážně! Musím jít spát! Zejtra nadejcham tak tři promile!“
„Srágoro.“
„Tak nám nalej ještě jednoho panáka, než půjdu,“ pronáším, ale raději si při těch slovech oblékám bundu.
Já, barman a Karin (žena, se kterou jsem se tu během svého více jak čtyřhodinového pobytu dal do nevázaného hovoru) do sebe házíme velké rumy.
Platím, loučím se a společně s mou novou kamarádkou odcházím z hospody. Prý máme s Karin skoro stejnou cestu, a tak svůj vláčný krok synchronizuji s jejím ještě vláčnějším (měla slušně naváto, už když jsem do té knajpy přišel) a gentlemansky ji doprovázím.
„Tak jsme tady,“ říká mi.
„Fajn…“ otáčím se na ni, chtě se rychle rozloučit, když tu náhle…
Střih! Singularita v magnetickém poli či co – pohltila začátek následující scény a já se náhle a bez návaznosti ocitám v těsném objetí se svou společnicí. Pevně zaklesnuti do sebe si ze svých těl vzájemně vysáváme metanolové výpary (pochopitelně že ústy).
„Můžu tě pozvat k sobě domů?“ ptá se mě Karin po tom, co mým ústům ušetřila návštěvu zubního hygienika.
„Nemůžu. Musím odpoledne do práce. A navíc jsem teď ve stavu, kdy bych u tebe tak maximálně přespal.“
Karin se smutně dívá kamsi na zem, olizuje si horní ret.
„A můžu tě teda pozvat aspoň na to… přespání?“
Pátrám v paměti, kdy se mi naposledy dostalo takové nabídky: cestuji do minulosti – napřed pár týdnů dozadu, potom pár měsíců, pár let… – Ano, nestalo se to snad nikdy, a tak říkám:
„Dobře.“
Karin se usmívá, přesto všechno se zdá být velmi soustředěná a loví z kapsy klíče.
„A nebude tam někdo, komu bych mohl vadit?“
„Možná spolubydlící. Ale tomu to vadit určitě nebude.“
„Fajn.“
Dveře se otevírají a já vcházím do domu, kde se odehraje můj první sex na jednu noc.
Předsíní se nese solidní prd. Ne, můj ne. Dělám, že jsem si ničeho nevšiml a celou tu lež podporuji dalším jazykolamem (líbáním pochopitelně). Žádám Karin o sklenici vody, a tak mě vede do své kuchyně.
„Pěkné,“ chválím místnost.
Zavodňuji se, když v tom můj zrak spočívá na lednici, respektive na digitálním ukazateli toho spotřebiče: 04:16.
„Sakra, už bych měl vážně zalehnout.“
„Takže se přesuneme do ložnice?“ spíše nadhazuje, než by se tázala Karin, a je oblečená jen v dlouhém triku.
Jak to udělala?
Trošku si prohmatávám její od džín osvobozený zadek a nechávám se vést do oné místnosti. Ve záři skromného světla lampičky se svlékám do spodků. Říkám si – a kurva, to jsou ty, co trochu barví! Snad si nebude myslet, že jsem si ho týden nemyl?!
Bůh sexu tomu tak chce a po něčem, co by se dalo nazvat předehrou, mi můj močový měchýř radí, ať si před akcí trochu ulevím. Zastavuji veškeré dění a říkám:
„Jen si ještě skočím na malou.“
„Já nikam nepůjdu.“
Příslibovým polibkem a účelnou cestou levého prostředníku (který dosáhl svého cíle) si paušalizuji tuto ženu pro blízkou budoucnost a odcházím na záchod.
Přefiltrované pivo a něco málo té zavlažovací vody ze mě odchází a hle: tyhle spodky vlastně nešpiní! Pro jistotu hlavního aktéra následující scény ještě u umyvadla umývám mýdlem, oplachuji vodou, přičichávám k levému prostředníku a to, co cítím, shledávám velmi příjemným. Vycházím z koupelny a všímám si, že světlo lampičky zhaslo. Slepeckým stylem se dostávám do ložnice. Karin
spí. A to velice hlasitě! Tím, že jsem se sem dostal slepecky, jsem myslel, že jsem šel vlastně jen po zvuku.
Zkouším hlasitě zakašlat. Pravidelné, vše pohlcující chrápání je mi odpovědí.
Ulehám vedle ženštiny a zkouším s ní trochu zatřást. Pomáhá to: Karin mne registruje, přesouvá se blíže ke mně, její pravá ruka spočívá v mých spoďárech, kde se odehrávají tři zkušené pravidelné hmaty, hlava spočívá na mé pleci… A pak veškerý její pohyb ustává.
Celou dobu nepřestala chrápat! – uvědomuju si.
Existuje něco jako sex v náměsíčnosti? – ptám se Freuda. Ale Freud nikde.
Po pár minutách přemítání nad sexem s někým v bezvědomí s Karin manipuluji tak, abych její hlavu dostal ze své plece a nohu z mých stehen. Ve spánku ji to nijak nevyrušilo.
Zvažuji útěk domů, ale příslib sexu po vyspání mne motivuje zůstat.
Už jsem spací místnost za svůj život sdílel s hodně opilými muži, s muži tlustými, astmatickými, s chlapy se spánkovým syndromem sbíječky…, ale nikdo ještě nechrápal jako Karin!
Po dvaceti minutách zírání do potemnělého pokoje, při čemž se mi dvakrát zjevil Michelangelův Poslední soud, dostávám spásný nápad: natahuji se přes okraj postele, na zemi nahmatávám své kalhoty a z kapsy vytahuji (po hmatu) značně použitý papírový kapesník. Trhám jeho nepoužité části, zpracovávám je do dvou malých kuliček a ty si strkám hluboko do uší.
Chrápání je ztlumeno na polovinu.
Dosažený poloklid, únava a alkohol – konečně spojují své síly. Usínám.
Kolik je asi hodin? – napadá mě při pohledu a své nafouklé břicho osvětlené denním světlem.
Nedokážu odhadnout, jestli jsem spal pět hodin, nebo pět minut. Vstávám a chvilku pobíhám po bytě, hledaje jakýkoli ukazatel času. Nemám u sebe mobil a nikde nevidím nástěnné hodiny a nic. Až po pár minutách mi díky žízni hlavou probleskuje display na lednici. Jdu do kuchyně. 10:04 – trochu jsem tedy spal – ale cítím se snad ještě opilejší a unavenější než před ulehnutím vedle hlasité Karin. Karin! Nakukuji do ložnice a – spí, klidně a tiše. Vyndávám si své nouzové ucpávky uší a smyslový dojem z té ženy je stejný.
Napadá mě: Bylo by to znásilnění, kdybych se teď o něco pokusil? To ona mě přece sbalila, dotáhla sem a (téměř) svedla.
A pak mě napadá: Žije vůbec?
K nekrofilii se raději neuchyluji a po zkontrolování jejích životních funkcí se oblékám a odcházím.
Dveře včera naštěstí nezamkla – byla příliš zaskočena tím svým prdem. Při zavření si všímám jmenovky na dveřích: Karin a Petr Riefenstahlovi.
Takže ten spolubydlící, který (naštěstí!) nebyl doma, byl Kariin manžel?
Cestou domů přemýšlím, co bych asi provedl takovému ožralému, vlasatému individuu (jako jsem já), kdybych ho načapal byť jen spát vedle své ženy v naší manželské posteli…
Doma si lezu do své mlado-mládenecké postele a před odpolední šichtou aspoň odpočívám. Usnout mi nejde, bolí mě hlava a stále mnou pulsuje alkohol.
Co teď? Mám jít do práce? Když si mě někdo všimne a dá mi dýchnout… Promile, vyhazov, paragraf… Mám to riskovat? Ale dneska se fasují stravenky! – Když nastává onen čas, čistím si zuby, oblékám se a prostě to riskuju.

polivka_predsin2


Luboš Polívka

foto: Marcela Kuchárová

foto: Marcela Kuchárová

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeLék pro sebevrahy
e-kniha

Polívka, Luboš

Backstage Books

zobrazit info o knizeDetektiv

Polívka, Luboš

Alfa-Omega, 2016

zobrazit info o knizeSvět podle Goata
e-kniha

Polívka, Luboš

Martin Koláček - E-knihy jedou

Napsat komentář