Britskou autorku Sarah Perry jsme vám již představili. Její román Nestvůra z Essexu získal řadu nadšených ohlasů a nominací na prestižní ocenění. Relativně krátce po jeho vydání nakladatelství Argo uvedlo také druhý autorčin román, Po mně potopa. Jedná se o její knižní prvotinu, v originálu vydanou již v roce 2014. Český překlad připravil Rani Tolimat.

Hlavním hrdinou románu je osamělý muž jménem John Cole. John se jednoho vyprahlého letního odpoledne rozhodne, že zavře svůj londýnský obchod s knihami a vydá se návštívit k bratra. Možná vlivem vysokých teplot, snad příčinou aktuálního duševního a fyzického rozpoložení, se však do cíle nedostane. Necelou hodinu za Londýnem musí zastavit a odpočinout si. Cesta jej zavede k osaměle stojícímu domu mezi lesy a loukami, kde jej uvítají velmi zvláštní hostitelé coby očekávaného hosta. John, vyvedený z míry a znavený cestou, se nechá odvést do připraveného pokoje, aby se mohl prospat, a později své zážitky začne zapisovat do nalezeného deníku.

V popsaném úvodu můžeme sledovat patrnou podobnost s Nestvůrou z Essexu, která začíná odchodem ovdovělé Cory Seabornové na venkov. Příznivci se proto možná zaradují, avšak zde veškerá dějová analogie končí. Po prvotním šokujícím uvítání John zjišťuje, že patrně došlo k omylu. Od nesourodé party lidí, která působí dojmem, jako kdyby tam každý jedinec skončil úplně náhodně, se mu však z nějakého důvodu nechce. Tedy ne hned…

Dělám si poznámky, co všechno jsem Vaším jménem řekl a udělal. Neděste se – nespáchal jsem nic hrozného, ačkoli jsem dělal věci, které jsem dělat neměl, a naopak nedělal, co jsem dělat měl. (str. 67)

Po Johnově nečekaném uvítání jsem napjatě otáčela stránku za stránkou a čekala, kdy nastane nějaký dramatický zvrat, z přítomných se vyklube zfanatizovaná sekta, překupníci drog, uctívači magických rituálů… a nedočkala se. Ačkoliv je příběh zasazen do rozmezí pouhého jediného týdne, na čtenáře to působí spíše dojmem, jako by to byl rok. Samotné kapitoly jsou přitom rozepsány do jednotlivých dnů. Střídá se v nich vyprávění v první osobě, kde John popisuje události prostřednictvím svých deníkových zápisů, a ve třetí osobě, jež umožňuje lepší retrospektivní návrat do minulosti zbylých charakterů. Ačkoliv tento mechanismus chápu, provedení vnímám jako zcela nešťastné. V některých případech zkrátka neexistuje jediný důvod ke střídání úhlů pohledu, zvlášť když je součástí scény i John. V samotných zmíněných retrospektivách bych to chápala, ale toto pojetí na mě působilo spíše rušivě a zmatečně.

Vyzdvihla bych ale rozmanitost charakterů. Setkáváme se – kromě Johna – s celkem pěti osobami: mladými dvojčaty Alexem a Clarou, jejich přítelkyní Evou, bývalým věřícím Elijahem, podmračeným Walkerem a s Hester, majitelkou domu. Jak se tam tito lidé ocitli a co je spojuje, nám autorka poměrně dlouhou dobu tají. Vlivem vzájemných interakcí ale můžeme jejich osudy postupně rozšifrovat a poskládat z nich ucelený obraz. V Nestvůře z Essexu v mých očích autorka velmi zazářila zejména díky bravurnímu vykreslení osobností vystupujících postav. Ani v případě svého debutu svůj „podpis“ jednoznačně nezapřela, i když od doby jeho prvního vydání ušla poměrně velký kus cesty.

Když jsem přestal pozorovat skleník a vrátil jsem se do pokoje, popadl jsem sešit a začal do něj psát její jméno, na okraje a na prázdné strany vzadu, a pokaždé, když to jméno vidím, se usmívám, ačkoli sám nevím, jak to dokážu navzdory ostudě, že mě přistihli, a srdce mě bolí jako sval, který už dlouho nikdo nepoužíval… (str. 166)

V hodnocení příběhu jako celku a jeho přínosu čtenářově duši jsem, přiznávám se, zcela bezradná. Je patrné, aspoň tedy myslím, že v mnoha případech se autorka zaměřovala zejména na čtení mezi řádky. Nechtěla vystavět velké a okázalé drama, ale poukazovala spíše na maličkosti, gesta, pohledy, vlastní boj jednotlivce, který každý prožíval uvnitř, sám se sebou. Ne vždy jsem však byla zcela schopná dešifrovat ono poselství mezi řádky a chápat daná jednání, díky čemuž byl zážitek z četby místy dost omezen. Nejcitelněji takto zapůsobil závěr, jehož gradace mi přišla zbytečná až umělá a doteď nechápu, jaký to mělo mít význam.

Nestvůře z Essexu se tato kniha kvalitativně nemůže rovnat (ačkoliv oproti ní obsahuje podstatně méně pravopisných chyb a překlepů – což je rozhodně plus!). Své světlé stránky ale má. Přirovnala bych ji ke sklenici kvalitního vína – nutné upíjet po malých doušcích, s rozvahou a chuť se nakonec rozvine. Potom už záleží na každém zvlášť, jaký v něm zanechá dozvuk.

Související knihy

Perryová, Sarah

Argo, 2018