Knihu Na okraji od autorky Liny Bengtsdotterové
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Auto nechali stát u stanice a ten kousek k motelu šli městečkem pěšky. Dají si pozdní večeři a potom  si dopřejí několik hodin spánku.
„Co to děláš?“ podivil se Anders, když se Charlie zastavila a sundala si boty.
„Chci jít bosky,“ odvětila. „Jako malá jsem tak chodila pořád, dokonce i do školy. Dalo by se říct, že jsem chodila bosá a s hlavou odkrytou.“
„Už ti začínám trochu rozumět,“ řekl Anders. „Máš ráda psy, chodila jsi bosá…“
„Ale v duši věčný máj,“ dodala Charlie.
Když vstoupili do restaurace motelu, přišel je přivítat Erik. Mával na ně klíčem, který vzápětí předal Charlie.
„Dobré zprávy,“ oznámil. „Uvolnil se nám pokoj, takže už nemusíte bydlet spolu.“
Charlie si všimla úlevy, která se Andersovi rozlila po tváři.
Rozhodli se, že si přestěhují věci a potom se potkají dole v restauraci.
„To jsem rád, že se to vyřešilo a nebudu se muset rozvádět,“ poznamenal Anders, když šli po schodech. „Myslím, že Maria něco tušila.“
„Žárlivci vždycky něco tuší.“
„Maria není žárlivá. Je jenom trochu… starostlivá.“
Charlie se zasmála a prohlásila, že tak se to dá taky říct.
V novém pokoji mrskla taškou na postel. Nacházel se v patře nad svatebním apartmá a na zdech tady nevisely žádné biblické citáty o lásce. Postavila se k oknu a rozhlédla se po loukách, lesích  a vodě až ke kostelu. Kde jsi? pomyslela si. Kam jsi nám zmizela, Annabelle?
Ví to někdo?
Tok jejích myšlenek přerušilo zazvonění telefonu.
„Je to policie?“ Hlas na druhém konci se třásl pláčem.
„To jsem já,“ odpověděla Charlie.
„Tady Sara. Potřebuju s váma mluvit.“
„Kde jsi?“
„Malej Rhodos. Teda… koupaliště v…“
„Já vím, kde to je,“ přerušila ji Charlie. „Už jedu.“
Zavolala Andersovi a řekla mu, že si musí ještě něco zařídit, můžou se potkat v restauraci až za hodinu?
„Do té doby umřu hlady,“ namítl Anders. „Co budeš dělat?“
„Jedu za tou holkou, co jsem ji včera vezla domů. Za Sarou Larssonovou.“
„Proč?“
„Protože se mnou chce mluvit.“
„Pojedu s tebou.“
„To není potřeba.“
„Nemůžeš k takovým případům jezdit sama.“
„Jedu na schůzku se smutnou puberťačkou,“ prohlásila Charlie. „Nechci být zlá, ale myslím, že to půjde snadněji, když s ní budu sama.“
Malý Rhodos bylo koupaliště několik kilometrů za vesnicí. S plážemi na opravdovém Rhodosu nemělo  nic moc společného. Možná ho tak kdysi někdo pojmenoval v žertu. Charlie přejela pohledem po převlékárnách, molu, houpačkách i venkovním posezení. Sara nikde nebyla. Spatřila ji, až když zvedla  pohled ke skokanské věži stojící opodál. Dívka seděla na úplně nejvyšším stupínku. Charlie si pospíšila  k věži a vyběhla po schodech na vrchol. Sara ji určitě slyšela, ale když k ní Charlie přišla, neohlédla se.
„Saro?“ oslovila ji Charlie zezadu. „Jsi v pořádku?“
Sara zavrtěla hlavou.
„Můžu se posadit?“
Sara přikývla a posunula se, aby Charlie měla místo.
„Pamatuju si to tady o moc vyšší,“ poznamenala Charlie.
„Jak jako pamatujete?“ pohlédla na ni Sara.
„Bydlela jsem tady. Ale potom jsem se odstěhovala. Když mi bylo čtrnáct.“
„Já se taky odstěhuju,“ prohlásila Sara. „Celá tahle díra může… může jít do hajzlu.“
„Stalo se něco konkrétního?“
„Jo, stalo, ale jestli vám to řeknu, budu mít ze života peklo.“
„Ale i tak mi to chceš říct,“ podotkla Charlie.
„Jo. Říkám si, že horší už to snad ani být nemůže. Ze života mám peklo už teď.“
Charlie se zadívala dolů na vodu. Drobné víry pod nimi značily, že se právě spustil proud. Chtěla říct Saře něco povzbudivého. Něco o tom, že život přináší mnohá překvapení, a ne všechna jsou
špatná. Chtěla jí říct, že určitě přijde pomoc, že se všechno zlepší, ale nedokázala se k tomu přimět.
„Můžu si zapálit?“ zeptala se Sara.
„Proč bys nemohla?“
„Je mi třináct,“ připomněla jí Sara. „Nesmím si kupovat cigarety.“
„To je pravda,“ přitakala Charlie, „ale zapálit si přece nezákonné není, ne?“
Sara se usmála. „Vy nejste jako ostatní. Jste… hustá.“
Vytáhla z kabelky krabičku cigaret. „Ručně balené,“ vysvětlila, když si všimla Charliina pohledu.  „Není to nic jiného, jestli vás to napadlo.“ Podala jednu Charlie.
Chvíli mlčky kouřily.
„Otevřeli stavidla,“ poznamenala Sara. Zadívala se na vodu. „Když tam skočíte, stáhne vás to dolů. A o něco dál je propast. Tam můžete zmizet a už nikdy se neobjevíte.“
„Co jsi mi chtěla říct?“ vybídla ji Charlie. „O čem jsi mi to chtěla povědět?“
Sara se zhluboka nadechla. „Ten večer,“ pravila, „ten večer, kdy Annabelle zmizela, jsme neměli jenom alkohol. Měli jsme i další věci. Asi proto si nedokážeme na nic vzpomenout, většina z nás totiž byla úplně sjetá. Svante nám řekl, že to policii nesmíme říct. Řekl, že jinak všichni moc
špatně dopadneme, že tátu vyhodí z práce. Táta pracuje u něj v továrně na překližku a úplně by ho zničilo, kdyby ho zase vyhodil. Když se to stalo posledně…“ Sara vytáhla další cigaretu a zapálila si.
„Tehdy jsem se bála, že se vážně uchlastá.“
„Posledně?“ podivila se Charlie. „Oni ho vyhodili víckrát?“
Sara odpověděla, že ho vyhazují pořád. Podala Charlie další cigaretu a pověděla jí, kolikrát už jejího tátu vyhodili. Pracuje v té hnusné továrně už od jejího narození, a přesto s ním neuzavřou trvalý pracovní poměr. Hrají v tom roli ty stroje, které mají přijít, továrník si netroufne dělníky
zaměstnávat.
„Stroje,“ ušklíbla se Charlie. „O těch strojích se mluvilo, už když jsem byla ve tvém věku. Moje  máma tam pracovala. Ať je to, jak chce, Svante nemůže tvého tátu jen tak vyhodit, to víš, ne?“
Sara odpověděla, že ví, ale stejně se z nějakého důvodu bojí.
„Ten večer se stalo něco příšernýho,“ odhodila žhnoucí nedopalek do vody. „Já… já jsem si to dokonce i natočila.“
„Co?“ otočila se k ní Charlie.
„Podívejte se sama.“ Sara vytáhla mobil a ťukla na přehrávání. „Není to zrovna vysoká kvalita,  však vidíte, jak je ten obraz roztřesený. Dokonce jsem zapomněla, že jsem to video natočila. Všimla  jsem si ho, až když jsem si dneska prohlížela fotky, a došlo mi, co jsem to vlastně natočila. Ale myslím,  že si toho naštěstí nikdo nevšiml.“ Podala telefon Charlie. „Podívejte se na to sama. Já na to už  nemám žaludek.“

Toho dne

Máma odešla na nákupy, a tak Annabelle mohla klidně otevřít její skříň a vzít si ty modré šaty. Měla je  na sobě tehdy, když s Ním jela na Zlatostroh. Seděla na přídi s rukou ponořenou ve vodě a vykládala mu o tom, že jezero je bezedné. On se zasmál a odvětil, že to není pravda, že všechno má někde nějaké dno.
Potom vytáhli člun na ostrov a on rozložil na suchou trávu pod borovicemi deku. Vzal s sebou  sušenky a víno. Po první skleničce prohlásil, že se chce vykoupat.
Namítla, že s sebou nemá plavky.
A on odvětil, že plavky jsou úplně zbytečné, vždyť už ji přece viděl. Poznal ji.
Když se vysvlékla, uvědomila si, že je poprvé nahá před mužem v plném denním světle.
Vždycky se osahávali na tmavých toaletách, pod přikrývkou… bylo to úplně jiné než tohle. On se také  vysvlékl. Dlouhou chvíli tam jen tak stáli, jak je pánbůh stvořil, a jeden druhého si prohlíželi.
„Kdo tam bude první?“ zaječela a rozběhla se k jezeru. On ji doběhl a oba zároveň zmizeli pod  hladinou ledové vody.
„Přestaň na mě tak zírat,“ řekla, když vylezli na břeh.
„Přestaň si sama. Ty na mě zíráš úplně stejně. Jak je ti?“ dodal potom. „Jsi v pohodě?“
„Je mi zima, je mi šílená zima.“
„Zahřeju tě,“ nabídl se a vzal ji za ruku. „Pojď sem.“
„Co to se mnou děláš?“ zašeptala Annabelle. Ležela na dece, zima ji najednou přešla. „Co to děláš?“ zeptala se znovu a obrátila pohled ke kymácejícím se smrkům nad sebou.
„Chceš, abych přestal?“ zeptal se.
Zavrtěla tehdy hlavou, popadla ho za vlasy a zaprosila, aby nepřestával. „Pokračuj.“

——————–

Můžete si prolistovat další ukázku.

——————–

O autorce

Lina Bengtsdotterová vyrůstala ve švédském městě Gullspang. Vyučuje švédštinu a psychologii. V různých novinách a časopisech po celé Skandinávii jí vyšla řada povídek. Žila ve Velké Británii a v Itálii. V roce 2017 debutovala krimi románem Annabelle (česky Na okraji) s vyšetřovatelkou Charlie Lagerovou, kterým zaujala čtenáře i kritiku ve Švédsku i v zahraničí. Prodalo se jej přes 70 000 výtisků a získala za něj ocenění za nejlepší debut na festivalu švédské krimi Crimetime Specsavers Award 2017. Druhý díl z této série vychází ve Švédsku na podzim 2018. Nyní žije blízko Stockholmu se svými třemi dětmi.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Bengtsdotterová, Lina

Cosmopolis, 2018