Čtení ke kávě: Čisté plameny krbu (Štěpán Neuwirth)

Čisté plameny krbu

6.11.2018 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Vracel se z revíru v náladě, která odpovídala podmračenému ránu pozdního léta. Zvěř nepotkal, pouze nad bývalou hájenkou na Sviním potoce se chvíli pobavil pozorováním veverky, která plenila lískový keř pod dohledem žárlivého ořešníka.

Toulal se místy, která se už ani v tom nejmenším nepodobala jeho vzpomínkám na dobu před třiceti lety. Kraví hora, vrcholové paseky Poháru, Nedobytná, Koukalova cesta… Však jeho nohy (byly také o třicet let starší) mu dávaly najevo, že by je měl trošku více šetřit. Snažil se jim ulehčit, opíral se o pirštok, na který přenášel část váhy těla. Hlaveň kulovnice posunul níže, tak aby si mohl o zbraň opřít předloktí. Začal pomalu stoupat k Mísečkám, k místu častých setkání se zvěří. Kdysi se orientoval podle mohutného smrku-semenáče, jehož spodní větve spočívaly na lesní prsti. Už tu nebyl, stejně jako okolní stráně byly vyrubané a zbavené mohutných smrkových velikánů. Místo nich haldy, kupy větví, spoušť a pustota, která bude desítky let čekat na nový les…

… Vybavil si velmi vzdálené ráno, kdy zasedl pod smrkem v krytu jeho bohatých, jehličím a pryskyřicí vonících větví. Rosné ráno, svěží ráno, ráno plné naděje. Tušení ho nezklamalo. V houštině vpravo zalámalo, větve praskaly, od polí zřejmě táhla tlupa vysoké. Jedna po druhé vystupovaly laně z krytu; vedoucí kus dlouze jistil – nejprve vysoko zvednutou hlavou, pak laň začala nabírat pachy z travnatého pokryvu lesní cesty. První opatrný krok, druhý, třetí… Začal počítat kusy vysoké. Sedm laní a tři kolouši. Znovu lámání a o pár kroků blíže k myslivci vytáhli na cestu jeleni. Mladíci. Dva šesteráčci a zřejmě čtyřletý osmerák. Ale co to? Kus šel po třech. Pravý zadní běh se mu pod kolenním kloubem houpal na kůži, z níž trčela bílá štěpina kosti. Myslivec přitáhl kolena, opřel o ně lokty a zamířil zraněnému osmerákovi na krk. Rána zahučela, jelen se zlomil v ohni, celá tlupa prchala do svahu někam k vrcholku Poháru…

… Zamířil středem zpustošené paseky k Němcovým loukám. Stará kazatelna byla opravená, ale nelákala ho, aby na ni zasedl. Proč také? Dříve se na loukách pastvilo srnčí, někdy navečer tudy táhla vysoká k polím. Měsíční noci – jak je miloval! – mu mnohokrát přivedly před ústí kulovnice divočáky. Na velké kusy nestřílel, bachyním ukrádal ze selat. To pak bylo na pohárské chatě veselo!
Na chvíli se zastavil u žebříku kazatelny, pušku opřel o trámek podsady, sundal klobouk a kapesníkem otřel opocené čelo. Marně hledal za blízkou lesní cestou mohutný buk. I na ten měl hezké, milé vzpomínky. Jednak kolem buku vždycky nacházel pár hřibů a z nich si k večeři připravil vonící smaženici. Sedával pod bukem, záda opřená o jeho kmen a vnímal velebnost Jeseníků – ten klid, který mnohdy utišil zmatek v jeho nitru, uhladil myšlenky na nedobré události, jež se děly v rodném městě. K buku pak vodil svého syna, když ten povyrostl, dospěl v jinocha a začal studovat zemědělskou střední školu v Krnově. Brával ho o víkendech na chatu, aby kluk také vyčistil hlavu a pookřál na čerstvém vzduchu…

… Většinou každé ráno putovali k Vojtovu prameni na Gajeru, aby si v něm omyli tvář a napili se svěží vody. Od pramene stoupali k Vojtálové kazatelně a od ní šoulali dál a dál, až třeba do pasek nad Heřmanovicemi. Co zvěře viděli! Setkání s tlupami vysoké bylo dalším osvěžením; lovili v těchto partiích málokdy, ale pak v jedné pasece našoulali starého srnce zpátečníka a táta dovolil synovi, aby si poprvé opravdově zamířil na zvěř a – ulovil. Kluk má dodnes svou první trofej na čestném místě ve svém pokoji. Těch trofejí už tam má mnohem víc, ale první srnec je vždycky p r v n í srnec!

… Povzdechl si, nasadil klobouk a sáhl po kulovnici. K chatě zbývalo posledních pár set kroků. Mírný svah, louka, cesta, chodníček k přechodu přes potok. Byla to vlastně objemná roura, která sloužila jako propustek, a pod ní nevelká prohlubeň, v níž se voda udržela i v nejparnějším létě. Z té lovci čerpali, aby si mohli uvařit polévku nebo kafe. Zavonělo mu v představách tak vábně, že se nemohl dočkat chvíle, až postaví v malé kuchyňce konvici na propanbutanový vařič. Dveře chaty sténavě zavrzaly, zevnitř na něho dýchl chlad nevětrané místnůstky, ale to už byl v malé světničce za kuchyňkou: stůl, pár křesílek, rohová pohovka a naproti okénka – krb. Pověsil kulovnici na věšák, na ústí zavěsil klobouk. Pak přitáhl jedno křesílko ke krbu; byla v něm připravena hromádka suchých větví promísených s březovou kůrou. Škrtl sirkou a nepatrný plamínek se uchytil na smotku kůry, olízl ji a hladově ji hltal a rychle sílil. Větve zapraskaly, v místnosti se rozjasnilo, krb ožil. Opatrně přiložil pár smrkových štěpin, a když ty vzplály, začal přikládat větší buková polena.
Vstal, přešel do rohu, kde na dalším věšáčku měl batoh; sáhl dovnitř a vytáhl šrůtek uzeného špeku a kus chleba. Špek napíchl na zašpičatělou bukovou větev – bylo jich u krbu přichystáno dost i pro případné hosty – a začal vonící lahůdku opatrně protáčet nad plameny. Z kuchyňky se ozvalo syčení a bublání; stáhl opečený špek z prutu a položil na krajíc chleba. Do pořádného plechového hrnku nasypal hrst mleté kávy a zalil vařící vodou. Obě vůně – kávy i špeku – se promísily a probudily v myslivci hlad; docela prostou, obyčejnou chuť k jídlu. Takovou jakou dostávají dřevaři, když položí a odvětví pár kmenů…

… Pohárská chata, chata hostitelka celých generací jesenických lovců. Skromná, ale útulná, navždy spojená se jménem Luboše Musálka, technika jindřichovského polesí, který z boudy pro nářadí vykouzlil perličku tohoto malebného zákoutí. Jak chatku lovci postupně zabydlovali, zkrášlovali ji vším možným: preparovanou hlavou kňoura, parůžky srnců a nakonec místní jindřichovský umělec vytvořil bakchantský obraz plnokrevných žneček v pasece obdivovaných fousatými fořty. „Nu, bývalas mým domovem často – zjara, v létě, v čase říjících jelenů a sněhem bohatých zim.“ Zavzpomínal na své začátky, kdy se mu dostalo pozvání k první návštěvě revíru. Trvalo však téměř pět let, než se stal hodný jména LOVEC JELENŮ. Tenkrát za ním přišel na chatu sám Luboš. Vstoupil, celý obalený sněhem, dostal hrnek horké kávy a velkou štamprli slivovice. Vypil a pokynul: „Dneska jdeme za tvým jelenem. Vím o jednom, snad ti ho sám patron myslivců dopřeje. Fořtovo požehnání máme, teď ještě abys vydržel tu štreku, která nás čeká.“
Byla to skutečně hromská dřina, než se půlmetrovým sněhem vyploužili k vrcholovým houštinám rozdělených úzkými pásky mýtin. Tam poprvé zažil, jak točící se vítr dokáže zmást i zkušeného paroháče, aby se zvednul ze zálehu v teplém smrčí a vydal se vstříc svému osudu. Stále měl před očima majestátní zvíře, jak kluše sněhovou peřinou napříč průsekem. Táhl s jelenem, kříž puškohledu na jeho komoře – a pak stiskl spoušť. Třesk rány se rozlehl snad celými Jeseníky. Tři dny potom slavil se všemi lesníky z polesí…

… V chatičce se rozlévalo příjemné teplo, polena praskala, vůně kouře bukového dřeva doslova hladila myslivcovy smysly. Pomalu vychutnával poslední sousto, pak vstal z křesílka, zul šněrovací boty a vyměnil je za pohodlné pantofle. Z batohu vytáhl ohmatanou knihu a lehl si na pohovku hlavou k oknu, aby dobře viděl. Ta kniha – Tomečkův Stříbrný lipan – byla jeho stálou společnicí už dlouhou řádku let. I teď, když ji namátkou otevřel v místech, kde autor popisuje horskou bouřku, mu přeběhlo kolem páteře mrazení. Nikdy o tom nemluvil, ale věděl, že s dobrou knihou lze snít i zapomenout na lidská trápení. Vžíval se do příběhů fabulovaných autorem a snažil se s ním v myšlenkách navázat kontakt, aby mu co nejlépe porozuměl. Ty příběhy zrály desítky let a ještě další desítky let budou promlouvat k těm, kdo se nebrání poznání, kdo chtějí vstřebávat poselství ukrytá v řádcích. Mnohé se už změnilo, mnohé se ještě bude měnit. Příroda je lidským drancováním drásána, její bohatost a krása mizí před očima. Kdyby pan Tomeček dnes zavítal do míst, kde v potoce žili lipani a pstruzi a kam v době tření vytahovaly veliké hlavatky, zřejmě by trpěl, možná by i skrytě zaplakal…

… S knihou na hrudi usnul. A zdálo se mu, že do chatky přicházejí kamarádi, parta lovců z Poháru. Jeden po druhém přisedali ke krbu, usazovali se kolem stolu a tiše, aby spícího neprobudili, nalévali z demižonu do pohárků víno. Drobný Jozífek, lesník, který do Jeseníků přivandroval odněkud z Krkonoš, byl jeho učitelem a rádcem. Dívali se spolu do plamenů a on tichým hlasem vyprávěl příběhy zvěře i lidí. Ostatní poslouchali, pomalu upíjeli vínko a někdo v kuchyňce připravoval nějakou dobrotu. V tom nádherném rozpoložení a pocitu štěstí, že je znovu mezi kamarády, mu snění přerušilo rázné bouchání na dveře chatky.
„No jo, spát jsi sem nepřišel. To jsi mohl zůstat doma, tady nás čeká večerní posezení na Baranové kazatelně. Od časů, kdy tam Zdeněk sedával, už z nás jen málokdo na kazatelnu zavítá…“ Halasný hlas jeho hostitele ho probral do skutečnosti. Protřel oči, omluvně se usmál a stiskl podávanou ruku. „Zvěř jsi neviděl? Inu, už to není, co bývalo, ale ještě tady nějaká vysoká žije a stavy srnčího se pomalu zvedají také…“

… Večer se ani na Baranové kazatelně zvěře nedočkal. Seděli s hostitelem skoro do půlnoci a pak se vraceli cestou pod hvězdami – bylo jich plno a krásně zářily do tiché noci – na chatku. V krbu bylo ještě pár žhavých uhlíků, stačilo přiložit březovou kůru, aby se znovu rozhořel oheň. Oba si přitáhli křesílka blíže a mlčky koukali do plamenů. Stravovaly dříví, které rostlo desítky let, a jemu bylo trošinku teskně, trošinku vzpomínkově, jak si uvědomoval pomíjení a nestálost všeho. V záři těch čistých plamenů hledal odpověď na to, jak žil a co prožil. A pojednou se cítil hodně, ale opravdu hodně moc bohatým. Pravda, to bohatství netížilo, protože bylo uloženo v jeho hlavě, ve všech těch příbězích, které s přáteli zažil. Z krbu dýchalo příjemné teplo – a ještě něco: Snad naděje a víra v sílu přírody. Ta nakonec vždycky zvítězí, bude to ONA a ne lidé, kdo vynese větší trumfy.
S touto myšlenkou ulehl na lůžko v podkroví chatky a usínaje se těšil na ráno. Vydá se do Černého dolu a pak na Vítkovu kazatelnu. Potká-li cestou vysokou, pokochá se pohledem a nechá ji v pokoji odejít, protože dozrál k poznání, že skromnost a pokora ho vedou po cestě, kudy kráčí naděje…

Štěpán Neuwirth

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů, Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu, Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní, Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice. Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt – a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.