„Dovolte mi, abych vás přivítal na představení knihy 1918 Rozpad Rakouska-Uherska a zrod Československa,“

těmito slovy zahajuje dne 23. října 2018 v kavárně knihkupectví Academia redaktor Filip Outrata prezentaci příspěvku nakladatelství Vyšehrad k stému výročí založení republiky.

„Především mi pak dovolte přivítat vzácné hosty, autora publikace profesora Jana Rychlíka, její recenzenty profesora Roberta Kvačka a docenta Dušana Kováče a zejména pak Jeho Excelenci Latchezara Petkova, velvyslance Bulharské republiky.“

Publikaci představuje takto:

Jedním z přínosů vydaného díla je ten, že zrození Československa zasazuje do širšího kontextu, který během oslav uniká. Tehdy šlo také o vznik nástupnických států, nejen Československa.“

Poté Filip Outrata předává slovo recenzentům, nejprve profesoru Robertu Kvačkovi.

vpravo v popředí Jeho Excelence Latchezar Petkov, velvyslanec Bulharské republiky, za ním zleva Dušan Kováč a Robert Kvaček

„Když jsem rukopis četl, přijímal jsem ho se stále hlubším povděkem, dějinný státotvorný proces je popsán v souvislostech, které ho nesly,“ počíná svůj příspěvek profesor Kvaček. A pokračuje: „Mám obavy, že se oslavy mění inflačním způsobem. Hodně akcí zůstává na povrchu. Knížka na povrchu nezůstane. Přežije smršť oslavných akcí, zůstane zde i pro další generace.“

Následně pan profesor zařazuje publikaci do rámce historiografie zabývající se tematikou geopolitických změn po první světové válce a „obrazoborecky“ konstatuje, že kniha „někomu zbourá legendu ‚My jsme rozbili Rakousko‘. Takovou moc ani TGM ani Edvard Beneš ani Češi neměli. Jejich příspěvek byl podivuhodný, ale ne rozhodující.“ Autorovi monografie přiznává nejen velkou odbornou erudici: „Hodně toho ví, rozumí počátku i konci této etapy“, ale také radost z tvůrčí práce: „Ještě jedna přednost tuto knihu ozdobuje, a to je schopnost psát. Baví ho to.“ A s úsměvem a sebereflexí dodává:

„Ještě ho to baví, což je předmět mé závisti. Psaní recenze jsem stále odkládal, vyhledával činnosti, jako vyprat si, umýt nádobí… Ale pak jsem ji psát začal a psal jsem ji rád.“

prof. Robert Kvaček

Druhým recenzentem díla, reprezentujícím podle Filipa Outraty „druhou, slovenskou část nově vzniklé republiky“, je docent Dušan Kováč. Svůj příspěvek počíná zpochybněním Outratových slov:

„Nevím, jestli jsem kompetentní tuto část zastupovat. Nerad na sebe beru úlohu reprezentanta Slovenska.“

Pak se již věnuje knize samotné:

„Rukopis jsem četl pomalu a s potěšením. Pro historika jsou tam věci známé, jinak by ‚bola kniha čudná, lebo čudný historik‘, zároveň je v ní řada věcí nových.“

Také docent Kováč konfrontuje Rychlíkovo dílo s dosavadní historiografií. V ní rozpoznává dva typy prací: jednak ty, které pojednávají o konci, rozpadu, katastrofě habsburské monarchie, a jednak zaměřující se na zrod, zrození nového státního útvaru. Rychlíkovi se v jeho díle podařilo vytvořit syntézu těchto dvou pohledů, což je posun v historiografické literatuře. Svůj příspěvek pan docent uzavírá přáním:

„Byl bych rád, kdyby byla kniha přeložena do jiných jazyků. Její přínos spočívá v zařazení událostí do širokého kontextu a každý, kdo chce vidět kontext v celém teritoriu, v ní vše nalezne.“

Po recenzentech přichází na řadu autor sám. Profesor Jan Rychlík nejprve vyřkne poděkování všem, kteří „v tak hojném počtu přišli“, cítí se být jejich přítomností poctěn. Poté odpovídá na jím samým vyřknutou řečnickou otázku Proč jsem knihu napsal?

„Nechtěl jsem napsat další oslavný spis, toho šílenství už bylo dost. Chtěl jsem napsat knihu o určité kontinuitě. Ta je mnohem silnější, než si dokážeme představit. Rakousko přineslo Čechům mnoho pozitivního: 90% právního řádu Rakouska-Uherska platilo až do 50. let minulého století, vyspělé rakouské školství zavedené Marií Terezií, parlamentní kulturu, úřednický aparát, bezpečnostní aparát… Rakousko-Uhersko nebylo takové, jak nás to učili.“

prof. Jan Rychlík

Zde však upozorňuje, že je nutné rozlišit rakouskou část monarchie od části uherské, v té docházelo k maďarizaci.

„V její západní části, tedy v rakouské, byly podmínky dobré. Stát – byť skřípavě – fungoval. Národnostní otázku nedokázal vyřešit ne proto, že by nechtěl, ale proto, že to bylo neřešitelné: vyhověl by jedněm na úkor druhých. Rovnováha byla narušena vypuknutím první světové války. Tu Rakousko nepotřebovalo. V důsledku závislosti na Německu se kyvadlo vychýlilo ve prospěch Německa.“

Nicméně až do roku 1917 – jak dále připomíná profesor Rychlík – Češi „chtěli podpořit habsburský dům“. Země však čím dál tím víc byla válkou zbídačená, Češi se „loučili s válčícím Rakouskem“. Jejich budoucnost po válce byla „problematická, byl to dějinný hazard“. Svoji řeč autor uzavírá takto:

„Rakousko-Uhersko bylo bouráno touhou po vzniku národních států, které by byly stabilní. Nicméně ‚Člověk míní, ale realita je jiná‘. Nástupnické státy zdědily nejen problémy Rakouska-Uherska, ale přibyly k nim problémy další.“

To, co z úst jak recenzentů, tak především autora samého během prezentace zaznělo, jsou pouze kontury, do nichž je obraz konce Rakouska-Uherska a počátku Československa zasazen. Ten v plnosti najdete v knize 1918 Rozpad Rakouska-Uherska a zrod Československa.

Související knihy

Rychlík, Jan

Vyšehrad, 2018