Autory knížky Vita Nostra jsou manželé Sergej a Marina Djačenkovi, kteří napsali například také Rytuał, předlohu ruského fantasy filmu On – drakon (u nás známého pod názvy Legenda o drakovi a Dračí princ). Práva na Rytuał zakoupilo nakladatelství Fragment, jež 30. srpna 2018 vydalo právě také knihu Vita Nostra.

Alexandra Samochinová byla vždy pilnou studentkou, která se učila s chutí a radostí. Na Vysokou školu speciálních technologií v zapadlém městečku Torpa však nastoupila nedobrovolně. Záhadnou instituci totiž obestírá řada tajemství a strach. Ten má Saša také z muže v černých brýlích, který ji ke studiu přinutil. Zadává jí prazvláštní úkoly, kvůli nimž se dívka čím dál hlouběji propadá do světa na míle vzdáleného běžné lidské realitě. Proč ale byla vybrána právě ona a její spolužáci? Proč se musejí učit nazpaměť spoustu nesmyslného textu? A proč ti, kteří neuspějí u zkoušek, beze stopy mizí?

Vita Nostra se prezentuje jako krásná, bizarní a šokující fantasy. Vysloveně šokující mi nepřipadá, ovšem bizarní vskutku je. Za opravdu krásnou bych pak označila jedině knižní obálku od Olgy Zakis, ilustrátorky populární série Alchymistrova šifra. Poutavý obrázek ve zlatých a modrých barvách přímo magicky přitahuje, samotný obsah mi už tak přitažlivý nepřipadal, alespoň ne do poloviny knihy.

Příběh začíná letní dovolenou u moře, kam Saša přijíždí s mámou. Dívka je tak nadšená z dovádění v moři, že ji v první chvíli považuji za dítě. Teprve později mi dojde, že mám co do činění se sedmnáctiletou studentkou, která se připravuje na přijímačky na vysokou školu. Její plány do budoucna nečekaně přeruší znepokojivý muž s černými brýlemi, jenž Sašu všude pronásleduje a bez ustání pozoruje. Po zdlouhavém chození okolo horké kaše jí nakonec zadá zvláštní úkol a ona jej musí splnit, pokud nechce ohrozit život svých blízkých. Po první úloze však nepřichází vysvobození, nýbrž další požadavky a nakonec přihláška na neznámou školu neznámého zaměření. Tak začíná Sašina cesta vysokoškolským studiem, která je – věřte nebo ne – plná zvracení, opilosti, cigaretového kouře, depresí z náročných předmětů, ba dokonce i myšlenek na sebevraždu. Takto si KRÁSNOU fantasy vážně nepředstavuji, ačkoli rozhodně musím uznat, že příběh nabízí mnoho povedených popisů prostředí, které svou poetičností pohladí po duši. Torpa a její ulice jsou popsány tak živě a důkladně, až má člověk pocit, jako by tam doopravdy byl. Snadno se sžije i s hlavní hrdinkou, obzvlášť má-li za sebou nepříjemné studijní zkušenosti a zoufalé šprtání dlouho do nocí.

Městečko Torpa bylo plné starých budov s tmavými a prázdnými vchody, v nichž se halasně rozléhal každičký zvuk. Některé z nich páchly po kočkách, jiné zase po voňavkách nebo zvlhlé omítce. Další nepáchly nijak. Viděli staré poštovní schránky, mnohokrát natírané a se všemi těmi vrstvami barvy vskutku monumentální, truhlíky s fíkusy, něčí sáňky, kočárky, rozmontované dětské kolo. Vchod za vchodem jim město odhalovalo své skryté, vnitřní letopisy a Saša se poprvé – v předvečer osmnáctých narozenin – naučila jaksepatří líbat.

První polovina knihy nicméně plyne pomalu. Na vině přitom nejsou ani tak kupící se otázky bez odpovědí, ale spíše donekonečna se opakující koloběh učení, zkoušek, hádek se spolubydlícími, zvracení, dalšího učení, dalších zkoušek…

Mnohokrát jsem toužila knihu odložit, jelikož se mi zdálo, že příběh je vlastně docela o ničem, nikam nesměřuje a nic mě zkrátka nenutí číst dál. Přestože mě pochopitelně zajímala postava záhadného muže s brýlemi, pozadí nenáviděné vysoké školy i pohnutky výstředních kantorů, nedokázala jsem v knize najít nic, co by mi bylo doopravdy sympatické.

Vztah mezi Sašou a Kosťou (což je mimochodem šílená přezdívka) se dle mého od začátku vyvíjel zvláštně a nepřesvědčivě, ačkoli to lze patrně přičíst samotnému místu a okolnostem. Stejně tak vztah mezi Sašou a její mámou mi připadal podivný. Dcera je nucena tajit pravé důvody své přihlášky na školu v Torpě a matku nenapadne nic lepšího, než že uražená dcerunka prchá před novým otčímem. Celkově se mi její rodičovská péče zdála nedostačující, už v prvních – pozor, chtěla jsem napsat už v prvních kapitolách, ale Vita Nostra NEMÁ žádné kapitoly. Je rozdělena na tři části a jednotlivé odstavce od sebe oddělují pouze vlnky a hvězdičky. Vraťme se však na okamžik ještě k matce – kdyby mou dceru pronásledoval a znepokojoval neznámý cizinec, nejspíš bych to nebrala na lehkou váhu. Tato matka si myslí, že stačí s chlápkem promluvit, aby se ujistila, že její holčičku nijak neohrožuje. Inu, možná že i snížená ostražitost rodičů patří k neobvyklým schopnostem brýlatého muže. Ostatně, má podivuhodných schopností více než dost.

Knize Vita Nostra, jež je prvním dílem série, nelze upřít originalitu a řadu menších zajímavých nápadů. Celkovou atmosférou, filozofickým nádechem a Sašiným ustavičným zmítáním mezi hmotnou a nehmotnou bytostí si mě ale příliš nezískala. Snad by to chtělo více vtipu a méně sprostých slov, více citu a méně zvracení, více akce a méně otravných paragrafů.

Listopad se mihl jako rozjetý vlak. Začal prosinec a na koleji se znovu ochladilo. Radiátory byly stěží vlažné a ve škvírách skučel vítr.
„Verifikace je ověřování, kontrola pravdivosti vědeckých teorií, a to prostřednictvím ‚návratu‘ k empirické úrovni poznání, kdy je ideální charakter abstrakcí ignorován a dochází k jejich ‚ztotožnění‘ se sledovanými objekty. Například ideální geometrické objekty, jako jsou body nebo přímky, jsou ztotožňovány s jejich smyslovými obrazy…“
Mnohoslovné definice připadaly Saše jako malí dráčci, stočení do klubíčka. Je třeba jenom nahmatat jejich ocas a opatrně je začít rozmotávat. (str. 150)

Věřím, že své čtenáře si kniha najde. Co nám neprozradila hned, možná poodkryje v dalším dílu. Jen je zapotřebí upustit od zažitého přístupu k fantasy a naladit se na správnou vlnu. Vita Nostra má vlastní pravidla. Vyžaduje představivost, přemýšlivost a pořádnou dávku trpělivosti.

Související knihy

Djačenko, Sergej – Djačenková, Marina

Fragment, 2018