Čtení ke kávě: Osudové vinobraní (Markéta Harasimová)

Osudové vinobraní, 1. část

16.10.2018 Markéta Harasimová Bez komentáře

Osud, nebo náhoda? Pražačka Dáša odjíždí po zklamání z rozchodu na dovolenou k moři, kde poznává partu Moraváků. Ti ji pozvou na vinobraní, které mladé ženě přinese nejedno překvapení. Co se mezi vinnými keři přihodí a jak to ovlivní Dášin život?

Tak tohle byla vůbec první dovolená, kterou prožila sama. A jela na ni jenom kvůli zaplacené záloze. Pravda, původně se těšila na relax a romantiku s Borisem, ovšem její přítel patřil už čtvrtý měsíc minulosti. Zkrátka tečka, konečná. Jak taky jinak, když svými přesčasy a údajným workoholismem maskoval nevěru!
Jakmile Dáša jeho zálety odhalila, bez váhání mu sbalila kufry a pěkně stylově je postavila za dveře bytu. Ve stejný den také nechala vyměnit zámky, to pro jistotu. A taky trochu ze vzteku.
Pravda, člověk by se nikdy, ale opravdu nikdy neměl nikomu bez jeho vědomí vrtat v mobilu. To je jasná věc! Ale… když váš partner celé večery čile chatuje, přiblble se při tom usmívá a tvrdí, že komentuje statusy na sociální síti, tak prostě pojmete podezření. Počkáte si na vhodnou příležitost a proměníte se v samozvaného poručíka Columba.
No jo, jenže pak se taky nesmíte divit, když objevíte důkazy. Nezvratné, jasné a hlavně… zraňující. Co dál? Hodit to za hlavu, jako by se nic nestalo? Nebo toho neřáda konfrontovat a žádat, aby vysvětlil, proč si píše s nějakou Denisou, když má doma Dagmar? A jak to, že té druhé v sáhodlouhých zprávách vyznává lásku, opěvuje její erotický hlas a stýská se mu po ní, když jí, své partnerce, pořád tvrdí, jak nerad esemeskuje?
Na to, aby tu věc nechala plavat, byla Dáša příliš energická. A tak Borisovi sladkou konverzaci s onou Denisou hned následující ráno otloukla o hlavu. Výsledek? Ostrá hádka a obvinění ze slídění, načež přišlo na přetřes Plzákovo slavné zatloukat, zatloukat, a když to praskne, zase zatloukat. Dáša však nebyla včerejší a hlupáka ze sebe taky dělat nehodlala.
Tyhle vzpomínky chutnaly nahořkle i teď, na konci léta, ačkoli se s rozchodem dávno smířila. Nejvíc ji štvalo, že tráví nejkrásnější dny roku u moře jako kůl v plotě.
Naštěstí tomu tak bylo jenom v první polovině pobytu. Pak se totiž seznámila s partou veselých Moraváků, kteří měli apartmán ve stejném komplexu jako ona studio. Potkávali se při snídani nebo u bazénu a Dášina osamělost téhle věčně rozesmáté skupince neušla. Oslovili ji a vzali mezi sebe – s radostí se k nim připojila. Sice byla stále lichá, protože ostatní tvořili páry, ale to vůbec nevadilo. Hráli spolu beach volejbal, vyrazili na okružní výlet lodí a večery trávili v hotelovém klubu.
Když se pak na pražském letišti loučili, bylo jí, jako by přicházela o rodinu. Věděla, že se jí po nich bude stýskat, a nedokázala to skrýt.
„Hele, co kdybychom Dášu vzali na vinobraní?“ napadlo jednu z dívek. „Že tys ještě nikdy nebyla v pravém sklípku a nepila opravdový burčák?“ obrátila se k Dáše.
„Jižní Moravu moc neznám a klasický vinný sklípek jsem taky ještě nikdy nenavštívila,“ odpověděla po pravdě. „Burčák mi ale moc nechutná.“
„Protože jsi až doteď pila nějaký patoky,“ poučil ji Honza, nejupovídanější mladík z celé skupiny. „Pravej burčák totiž trvá jenom krátce, pak se překvasí a už je v něm moc alkoholu. Musíš ho ochutnat ve správnou chvíli! Hele, naplánuj si volno a přijeď. Aspoň na týden. Vinobraní je super, bude se ti líbit!“
Všichni ostatní vyjadřovali bouřlivý souhlas a hned se začali dohadovat, u koho bude Dáša bydlet. Šla jí z toho hlava kolem. A uvědomila si, že podobná nabídka ji velmi láká! Navíc se tak znovu setká s novými přáteli, což jí přišlo báječné.
„Jestli to myslíte vážně, tak já přijedu!“ rozzářily se jí oči. A okamžitě se začala těšit, až si sbalí kufr a vyrazí na cestu. Přesně o tři týdny později – pětadvacátého září – se dočkala.
***
Do malé moravské vísky, jíž vévodil bílý kostelík s čtverhrannou věží, dorazila okolo třetí hodiny. Navigace ji přivedla k dvoupodlažnímu řadovému domu – jak se záhy dozvěděla, v přízemí se nacházel prostor nazývaný lisovna, pod kterým byl samotný vinný sklep. Podobně vypadaly i ostatní stavby v ulici, evidentně šlo o vinařskou obec. Což ostatně hlásala i cedule u silnice, po níž Dáša přijela.
Na neoplocené předzahrádce ji halasně uvítala Lucie; dívka, která s nápadem, aby osamělá Pražačka jejich kraj navštívila, přišla. „Ahoj, Dáši!“ vyhrnula se jako velká voda z obloukových dveří. „Brácha ti odnese tašku do pokoje, nebudeš se s tím tahat. Marku, pojď sem!“ zahalekala kamsi do útrob domku. „Dneska se tady na degustaci sejde celá naše parta – musíme sice sedět venku, protože se ve sklepě maká a stoly jsou schované, ale je tak krásně, že to nevadí. Taťka dělá báječné ochutnávky, počkej, to si užiješ.“
Dáše šla z jejího brebentění hlava kolem a jen stěží se rozkoukávala, ale nadšení z výletu ji ani tak neopouštělo. Těšila se na všechny souputníky z dovolené, a rovněž ji zajímalo, jak bude probíhat vinobraní. O těchto slavnostech už něco slyšela, a tak předpokládala, že ji čekají lidové tance, místní speciality a spousta folklórní zábavy. To budou zážitky!
Ale dnes si užije vzpomínky na moře a při zmíněné degustaci si poprvé prohlédne pravý vinný sklípek.
„Co tady hučíš?“ Ze dveří vykoukl vysoký černovlasý mladík s nebesky modrýma očima, kterýma sjel upovídanou Lucku.
„Odnes Dáši nahoru tu tašku, má to děsně těžké,“ zaúkolovala ho dívka. „A vlastně se rovnou představte – Dášo, to je můj brácha Marek a tohle zas Dáša. Poznala jsem ji v Řecku. Dáša měla tu smůlu, že tam musela jet sama, protože se rozešla s přítelem. Naše parta se jí ujala. Že jo, Dášo?“
Nebyla si jistá, zda Marek pochytil alespoň polovinu toho, co na něj vychrlila – sama vnímala každé třetí slovo. Přesto poslušně přikývla. „Přesně tak.“
Lucčin bratr si ji prohlédl od hlavy až k patě. „Pražačka?“ mrkl pak na espézetku jejího auta. „Jezdíte sem na Moravu často?“
„Je tady poprvé!“ předběhla ji jeho sestra. „Pozvali jsme Dášu na vinobraní!“
„Tak to hodně zdaru,“ zasmál se Marek. „A bacha na prsty!“ Pak popadl Dášinu tašku a zmizel za dveřmi.
„Jak to myslel s těmi prsty?“ obrátila se nechápavě k Lucii.
„To pochopíš zítra,“ zahihňala se dívka a pohodila nazrzlým ohonem. „Teď se pojď seznámit s našima, jsou vzadu na terase.“
Než se sešla celá dovolenková parta, znala Dáša nejen Lucčina bratra a rodiče, ale také tetu, babičku a souseda odnaproti. Kromě toho si pochovala miminko její sestřenice, která přijela pro burčák – tady na Moravě se zřejmě žilo družně a vesele.
Dáše to nevadilo, naopak! Měla plné zuby prázdného dva plus jedna, který obývala. Její práce reklamní referentky taky nebyla bůhvíjak společenská – kancelář sdílela s nemluvným grafikem a usychajícím kaktusem, který trval na přežití, přestože se jakés takés péče dočkal jen ojediněle. Z té dvojice jí byl o něco sympatičtější kaktus.
Později odpoledne došlo na sklípek a slíbenou degustaci. Dáša vlastně nevěděla, co má očekávat a když pán domu i sklepa vytáhl skleněný koštýř, kterým z bečky zkušeně nabral víno, jen kulila oči.
„Hlavně se pořádně najez!“ doporučovala jí Lucie. „Je tady chleba a sýr, tak se nestyď a ber si. Ono se to nezdá, ale vzorečků je hodně a s hladovým žaludkem by sis brzy vykoledovala pěknou opičku.“
Zpočátku dobrou radu důsledně dodržovala, ale když se přešlo z bílých vín na červená, přestala všechno řešit – včetně žvance. Smála se vtípkům a hláškám, které z jejích přátel padaly jako švestky ze stromu, a připadala si lehká, svobodná a šťastná.
To už byla solidně opilá, což si však připouštěla jen matně. A co, odháněla varovný vnitřní hlásek. Vždyť skoro celý rok abstinuju! Když už jsem na Moravě, a k tomu u zdroje, nebudu se žinýrovat. Však ostatní taky pijí, jako by měli levou nohu dutou a pravou proděravělou.
Na drobný rozdíl – a sice skutečnost, že zbytek skupinky popíjí víno pravidelně a má tedy výdrž – nepamatovala. Že je zle, pochopila teprve ve chvíli, kdy se jí začal mlžit zrak, a při odchodu na toaletu zavrávorala tak, až převrhla košík s pečivem.
„Sa – kra…“ zakoktala, zatímco hledala oporu. Užuž myslela, že se zřítí k zemi, když ji zachytila pevná mužská ruka.
„Přebrala jste?“ dolehl k ní povědomý hlas. Nekonečně dlouhou dobu zaostřovala, než úspěšně rozpoznala rysy Luciina bratra Marka. Musel se k degustujícím připojit, Dáša si však zaboha nemohla vzpomenout kdy. Dokonce měla pocit, že část večera docela vygumovala z paměti.
„Já nevím…“ vypravila ze sebe. „Asi…“
„Možná bych vás měl doprovodit do pokoje,“ navrhl. „Potřebujete se vyspat, ráno vás budou z postele tahat hodně brzo.“
To nechápu proč, pomyslela si, ale na nic se neptala. A musela uznat, že zamířit na kutě není vůbec špatný nápad. Pokud do sebe nalije ještě jedno jediné deci, skončí v kómatu. Anebo rovnou v deliriu tremens.
„Dě – kuju…“ zablábolila v naději, že tím dala najevo souhlas. Marek byl naštěstí v mnohem lepším stavu než ona, takže pochopil.
„Fajn, tak jdeme.“
Kdyby ji nepodepřel, pravděpodobně by se doopravdy poroučela k zemi. Nejspíš mu došlo, že je příliš vláčná a cestu do prvního patra po svých nezvládne – sotva zavřel dveře od sklepa, popadl ji do náruče.
„Ale to… ne…“ zablekotala.
„Pššš,“ zamítl její protesty. „Takhle to bude jednodušší. Mám cvik, sestru jsem takhle přenášel několikrát. Teď už si naštěstí dává pozor.“
Jenom něco nesrozumitelně zamumlala, protože jí začala padat víčka. Než ji Marek dopravil do pokojíku, kde už měla uloženou cestovní tašku, dokonce na chvilku usnula.
Probral ji lehkým poklepáním na tváře. „Dám vám sem láhev s vodou, kdybyste měla žízeň. Jak vám je? Nechcete třeba do koupelny?“
Zmohla se pouze na: „To… nedám…“
Tiše se zasmál. „Tomu docela rozumím. Tak dobrou noc.“ Poslední, co vnímala, bylo, jak přes ni Marek přehazuje deku.

… pokračování příště…

Markéta Harasimová

Autorka začala knihy vydávat už během studií. Dnes se literární tvorbě věnuje na plný úvazek – kromě románů píše články a povídky, stala se scenáristkou a vystupuje se svým kulturním programem. Spolupracuje s řadou známých osobností a nedávno založila vlastní nakladatelství MaHa. Autorčina současná tvorba je laděna eroticky a detektivně; často jde až na hranici thrilleru. Tíhne k akci, pádným dialogům a emotivním situacím. Z tvorby Markéty Harasimové můžeme jmenovat romány pro ženy Rozcestí, Miriam, Nejkrásnější dar, Osmnáct, Růže a slzy, erotické krimithrillery Sametová kůže, Pouta z pavučin, Mrazivé hry (přečtěte si recenzi), Purpurové doteky, psychologický thriller Vůně noci (o knize zde) nebo mysteriózní román Poháry touhy (přečtěte si ukázku). Na začátku roku 2018 vydala knížku pro děti Z deníku kočičky Ťapičky. Její nejnovější knihou, v pořadí sedmnáctou, je krimithriller Hedvábná past (vychází 22. 10. 2018). www.marketaharasimova.cz.