Čtení ke kávě: Kamarádka (Hana Militká)

Kamarádka

9.10.2018 Hana Militká Bez komentáře

Není legrace jako legrace. Někdy z malého žertíku může vzniknout veliká zábava na celý život. Pokud máte někoho, s kým se můžete smát, je dobře na světě.

Kamarádím s Maruškou. Je fajn.
Chodíme na střední.
Hodně si povídáme o klukách. Jakého bychom si přály. Jak by měl vypadat. Krásné oči, štíhlý, ale zase ne moc. Měl by mít aspoň trošku svaly. Veselý, se smyslem pro humor. Hodný, ale ne blbý. Prostě správný chlap.
Jeden se nám docela líbí. Martin. Ve třídě ho máme za šprta. To je velká vada na kráse. Možná s ním bude nuda.
Jednoho krásného slunečného dne sedíme u nás na dvorku na lavičce. Už nevím, kterou z nás to napadlo.
„Martin není úplně špatný,“ říkám já.
Maruška přitaká. „Myslíš, že má smysl pro humor?“ ptá se.
„Tím si vůbec nejsem jistá. Překvapilo by mě, kdyby ano.“
„Dalo by se to vyzkoušet,“ svítí oči Marušce.
„Ale jak?“
„Jednoduše. Zkusím ho nenápadně pozvat na rande.“
„Co je na tom legračního?“ nechápu.
„Schováme se a budeme ho pozorovat, jestli přijme hrdě jako muž, když nepřijdu. Nebo zaleze někam do boudy jako spráskaný pes. Nejlíp poznáš člověka v krizové situaci. Když nepřijde holka na rande, to naštve každého chlapa,“ poučuje mě zasvěceně Maruška.
„Neřekla bych do tebe, že vymyslíš takový podraz,“ žasnu.
„Jaký podraz? Přece chceme vyzkoumat jeho povahu a smysl pro humor. Musíme vytvořit situaci, aby se mohl projevit. Přece se ho nebudeme ptát, jestli má smysl pro legraci. Každý by přitakal. A ještě si budou myslet, že jsou skvělými partiemi. Prostě hoši k zulíbání.“
„Martin možná je hoch k políbení,“ zasním se.
„Hele, to sem netahej. Výzkumníci se musí povznést nad osobní prožitky. Jinak by nikdy nic nevyzkoumali.“
„Tobě se nelíbí?“
„Jo, docela jde,“ říká bez zájmu.
„Brala bych ho,“ usmívám se toužebně.
„Nech toho. Chceš zkoumat, nebo ne? Jestli jo, musíme přinést oběti na oltář vědy.“
„Co když se mi už nechce bádat?“
„Neblbni. Pro vědu všechno! To musí být naše heslo.“
„Když myslíš,“ váhám.
„Fajn. Vím, že jsi pro každou srandu. Jsme domluvené?“
„Jo,“ nerada přitakám.
Přišel den D.
Maruška mi tajně sdělila, že se jí povedlo vnuknout Martinovi myšlenku, že ji chce pozvat na rande.
„Kde to bude?“
„Na náměstí před cukrárnou. Je tam spousta stromů, bude se kam schovat. Musíme objekt pozorovat. Vezmu i foťák. Snad si nás nevšimne. Potřebujeme mít důkaz o tom, jak se postaví k situaci, když mu holka nepřijde.“
„No, to bude…,“ váhám nad celým projektem.
„Bude legrace!“ těší se Maruška.
„Kdy to vypukne?“ ptám se.
„Hned po škole tam musíme letět. Zaujmeme strategickou polohu. Nesmí nás zahlédnout,“ líčí natěšeně kamarádka.
„No…“
Skutečně hned po poslední hodině bleskově sbalíme věci a letíme na náměstí.
„Nějak dlouho nejde,“ namítnu.
„Asi šel ještě na oběd,“ soudí Marie.
„Přece nedá přednost obědu před tebou,“ žasnu.
„Chlapi jsou někdy divní.“
Vtom vyhrknu: „Jde! Támhle!“ ukážu prstem.
Honem se ukryjeme za silným kmenem lípy.
Martin dojde před cukrárnu. Rozhlíží se všemi směry. Postává. Pomalu přechází. Pak vstoupí do cukrárny.
„Jde na kafe,“ šeptnu.
„To je ale blbec. Vybodnul se na mne,“ vzdychá Marie.
„Hele, už zase vychází. Jen tě tam hledal,“ konejším ji.
„No proto!“ ulevuje si.
Martin opět přechází sem a tam.
„Teda moc humoru nemá. Vůbec se nesměje, že mu holka nepřišla,“ diví se Maruška.
„No, popravdě řečeno, kdyby mi nepřišel kluk na rande, taky bych se nesmála,“ šeptám.
„Ne? A proč? Ty přece máš smysl pro humor.“
„Jo, mám, ale tohle mi vůbec humorné nepřipadá.“
„Vidíš, přitom nám to přišlo dost legrační, když jsme to plánovaly, uznej.“
„Jo, máš pravdu. Viděly jsme to asi nějak divně,“ prohodím.
„Hele, už odchází! Moc času mi nedal!“ stěžuje si dotčeně.
„Divíš se? Kdo by tady postával jako pitomec?“
„Tobě připadá jako pitomec?“
„On ne, ale my ano.“
„Prosím tě, pro jednou. Musíme to zkusit znovu. Jinak je naše zkoumání neprůkazné. Při výzkumech vždycky mají nějaké množství, aby se mohly výsledky uznat.“
„Nevím, už ti asi víckrát neuvěří. Příště nepřijde.“
„Právě proto ho musíš zbláznit ty.“
„Já?“ koktám překvapeně. „Jak tě to napadlo?“
„Jednoduše. Víc nás tu není. Nemůžeme rozšiřovat vědecký tým.“
„Nevím. Asi se to nepovede,“ namítám rozladěně.
Druhý den Marie považuje za samozřejmé, že Martina pozvu na rande.
„Co když nebude chtít?“
„Každý muž chce. Jen to s nimi musíš umět,“ říká zasvěceně Maruška.
„Zkusím to, když jinak nedáš. Ale neručím za nic.“
„Fajn. Zlom vaz.“
Povedlo se.
Martin už zase přešlapuje před cukrárnou.
„Podívej, má kytku! Pro mne žádnou neměl!“ žárlí Marie. Přitom strčí do mého lokte.
Nečekám to. Samým překvapením mi vypadne aktovka z ruky. Automaticky se pro ni sehnu.
Najednou slyším: „Přece jsi přišla! Už jsem se bál, že si ze mne děláte legraci.“
„Jakou legraci?“ ptám se a přitom sbírám rozházené knížky.
„Nevšímej si toho. Nic jsem nechtěl říct. Moc rád tě vidím. Ta kytka je pro tebe,“ podává mi ji.
Mám plné ruce. Položím knihy na chodník a přijmu kytici.
Předá mi květy a pomáhá uklidit učení do aktovky.
Chytne mě pod paží a vede do cukrárny.
Objednává kávu a pařížský dort.
„Jak víš, že ho mám ráda?“ ptám se nadšeně.
„Nevím, jen jsem to tipnul. Vypadáš jako Francouzka.“
„Vážně?“
„Máš obrovský šmrnc,“ usmívá se. Jeho oči jsou upřímné.
Začali jsme spolu chodit.
Vzali jsme se.
„Jestli má smysl pro humor?“
„Určitě, když si mě vzal.“

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, a s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Povídky z povětří vyšly v nakladatelství Krigl, stejně druhá tištěná kniha, detektivní román Záhadný šepot, i další detektivka Pronikavý smích.
Povídky z povětří byly vydány jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš Zasahuje 1 nazvaný Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů.
Druhý příběh detektivního románu Kapitán Bartoš Zasahuje 2 nazvaný Ledový žár se objevil na veřejnosti v březnu 2017, téhož roku v květnu se objevuje detektivní román Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé – první díl s názvem Čas nedoběhneš.
V říjnu roku 2017 se objevuje čtvrtý detektivní román Kapitán Bartoš Zasahuje 4 s podtitulem Jednou mezi půlnocí.
V prosinci 2017 vychází pokračování série 13 povídek Pro Klub Knihomolů 2. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů. Předmluvu vytvořila šéfredaktorka Alena Badinová.
Koncem ledna 2018 vychází elektronicky detektivní román ze série Případy kpt. Váchala nazvaný Vzrušený šepot. Tváří obálky je modelka Nikol Nejedlíková, foto Ariana Bernard. Předmluvu vytvořil herec Pavel Zedníček. Tištěná kniha byla vydaná zjara roku 2015 v nakladatelství Krigl pod názvem Záhadný šepot.
Druhý detektivní román ze série Velké případy kpt. Černé 2 nazvaný Nemilosrdná vášeň je netypický.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí. Tváří obálky je Nikol Nejedlíková, foto Roman Albrecht.