Australská autorka Tammy Robinson není ve spisovatelské branži žádným nováčkem. Vlastním nákladem vydala již sedm knih a v psaní zdaleka nekončí. Nyní se s její tvorbou můžeme seznámit také u nás. V červnu uvedlo nakladatelství Cosmopolis emocemi nabitý román Normálně jiní v překladu Ivany Svobodové.

Ústřední postavy tohoto románu, Maddy a Albert, to v životě nemají zrovna lehké. Oba sice dokončili střední školu, ale hned po ní se naplno pustili do práce, aby mohli podpořit sebe nebo svou rodinu. Albertovi chce především naspořit nějaké peníze a od rodiny se co nejrychleji dostat pryč. Jeho despotický otec mu dennodenně vyčítá, jaký je budižkničemu, a opovrhuje jeho prací s koňmi, která sice nepřináší hvězdné výdělky, ale svým způsobem Alberta naplňuje. Maddy se zase musí starat o autistickou sestru B. S mámou mají sotva na zaplacení všech účtů a je jasné, že stav B se už nikdy nezlepší. Vidina odcestování a studia fotografování, které tolik miluje, se proto jeví jako značně nereálná.

Netrvá to dlouho a cesty našich hrdinů se protnou. Albert v Maddy najde zalíbení, a ačkoliv spolu při prvním setkání prohodí sotva tři slova, pozve ji na rande. Oboustranná náklonnost způsobí, že se do sebe oba mladí brzy zamilují. Maddy se však novému vztahu úpěnlivě brání. Nemůže přestat myslet na sestru a děsí ji, že by svou pozornost měla dělit mezi ni a někoho nového. Má ale štěstí. Albert je víc než chápavý a zdá se, že by jejich vztah mohl fungovat.

„Přeješ si někdy, aby byla, no, víš, normální?“
Pokrčím rameny. „Co znamená normální?“
„Neautistická?“
„Co když lidi jako ona jsou normální a my ostatní máme nejrůznější dysfunkce?“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“
„Dělám si legraci.“ Drcnu do něj ramenem. „Uvědomuju si, že B není člověk, kterýho by ostatní považovali za ‚normálního‘. Ale pro mě je prostě taková, jaká byla odjakživa a jaká má očividně taky zůstat. Jestli tohle není definice normálnosti, tak co?“
„Každý jsme jiný.“
„Přesně.“
„Normálně jiní.“ (str. 115)

Jak už tomu bohužel bývá, obloha nemůže zůstat bez mráčku napořád. A ačkoliv Maddy i Albert společně zvládají překonávat všechny překážky, jež jim osud staví do cesty, jisté věci zkrátka nelze předvídat…

Celý příběh se odehrává v městečku poblíž oceánu. Jednotlivé kapitoly jsou střídavě vedeny z pohledů hlavních postav. Čtenář tak může nahlížet do jejich myšlenek a lépe se seznámit s danou životní situací. Vadilo mi však, že i když jsem v několika odstavcích podrobně zjistila všechno o pocitech, rodinné situaci a okolí, autorka tak trochu opomněla zmínit, kde se vlastně postava nachází nebo jak je ve skutečnosti stará. Zejména pořádné upřesnění toho druhého přišlo až docela pozdě. Vzhledem k tomu, že v podstatě všechno ostatní víme už na začátku a pak už pouze sledujeme interakce s dalšími charaktery, přišlo mi toto „mlžení“ zbytečné.

Co se týče děje, bohužel musím říci, že na mě působil jako „sešitý horkou jehlou“. Tak nějak mi už od začátku připadalo, že autorka vlastně pořádně neví, o čem chce psát. Některé úseky připomínaly slohovou práci žáka základní školy. U mnoha dialogů a situací jsem měla pocit, že tam byly vloženy navíc a naprosto zbytečně. Našla se tu také řada opravdu velkých klišé. Jedním takovým zavánělo například už první setkání hlavních protagonistů, kdy v Albertovi při pohledu na Maddy ožily vzpomínky na jeho bývalou dívku, která se jí paradoxně vůbec nepodobala, ale přesto na ni nemohl přestat myslet. Postavy byly buď čistě dobré (Albert, jeho trpící matka), nebo čistě zlé (Albertův omezený otec či zabedněný bratr). A ani ty zlé jako kdyby neměly žádný pořádný motiv pro své činy, nezachytila jsem vůbec žádný vnitřní vývoj. Ale možná jen špatně čtu mezi řádky.

Tato kniha nám na své obálce sděluje, že ji ocení fanoušci románů Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala. I proto jsem si ji chtěla přečíst, poněvadž na mě zmíněná díla udělala velký dojem. Do rukou se mi však nedostal křehký, místy až poetický příběh o zamilovaných mladých trpících rakovinou. Nepoznala jsem v něm ani utrpení bývalého vysoce postaveného muže plného života, pro něhož se jeho vlastní tělo stalo po tragické nehodě vězením. Zmíněné romány jsou příkladem toho, jak by to mohlo správně vypadat. I když se titul Normálně jiní snaží zaobírat podobně nelehkými tématy, bohužel se k nim řadit nemůže. Najdeme tu sice několik zajímavých motivů, které by se daly rozepsat více (věnovat větší pozornost autistické dceři či již zmíněným důvodům věčně nespokojeného otce), ale jejich potenciál zůstal nevyužit. Snad jen v poslední části knihy autorka ukázala, že nějaký talent má. Jen ho vydolovat.

Věřím, že určitou část čtenářů toto dílo dojme až k slzám. Autorka se o to v průběhu děje poměrně vytrvale snaží. U mě však většina dojemných scén naprosto selhala, protože většinou působily nuceně, unáhleně a tím pádem bohužel i dost uměle. Nezbývá proto než doufat, že autorčiny další pokusy budou zdařilejší.

Související knihy

Robinsonová, Tammy

Cosmopolis, 2018