Přečtěte si první i druhou část.

Asi si dokážete představit mé zděšení. Seděl jsem v kožešinách. Vedle mě ležela mrtvola. Ze mě se brzy měla stát mrtvola! Hrozné! Zdrcující! Mám rád život. Jsem mladý. Jistě jsou na světě lidé, kteří si smrt zaslouží víc než já. Navíc být roztrhán a sežrán zaživa je možná nejhorší smrt, jakou si dokážu představit. Ne, určitě je nejhorší!
Začal jsem přemýšlet, přestože mnozí lidé si myslí, že to neumím. Ale na nic jsem nepřišel. Vlastně jsem neměl jinou možnost. Tady na vrcholku hor jsem mohl žrát kořeny a trávu. Mohl jsem přešplhat po skalách dál, ale nejspíš bych bez zásob daleko nedošel. Všichni poslové na světě, modlete se za mě! Já se musím vydat zpět do Úpatí! A musím být rychlý, jinak zemře mnoho nevinných lidí. Jak já jsem šlechetný! Kéž by Aleg šel se mnou. Ten zbabělec!
Trošku jsem si poplakal. Pak jsem nabral od stařeny dešťovou vodu, snědl jí jakéhosi opečeného ptáka a s hlubokým nádechem jsem se vyplížil do noci.
Tma a ticho. Měsíc se trochu krčil za mraky. Obloha byla jinak čistá. Nekochal jsem se hvězdami, ale vyhlížel jsem lítici! Bral jsem to jako dobré znamení. Vyrazil jsem z úkrytu a byl jsem skutečně jako blesk. Sotva spatřitelný. Mrštný jako puma, když jsem přeskakoval kameny a klády. Bohové! Na mě musel být strhující pohled!
Pak jsem však upadl. Nebo jsem si to aspoň myslel! Ne, vlastně poprvé jsem vážně upadl. Ale rychle jsem se otřepal, zvedl a běžel dál.
Jenže asi tak v půli cesty dolů jsem si začal uvědomovat, že nejsem sám. Tma tmoucí skrývala mezi stromy něco, co se dá těžko popsat slovy. Cítil jsem něčí přítomnost. Cítil jsem napětí. Neslyšel jsem však kromě vlastního dechu a dusavých kroků vůbec nic. Ta tichá přítomnost byla nelidská.
A pak jsem upadl podruhé. Jenže tentokrát za to nemohla má nepozornost ani únava. Zády mi projela bolest, jakou jsem za svůj život nepocítil. Ne že bych pak netrpěl ještě vícekrát, ale bolest rozervaného masa je bolest rozervaného masa! Muselo se do mě zaseknout snad tisíc drápů, obřích, ostrých.
Ve skutečnosti měla Wirwana stejný počet drápů jako prstů ve své lidské podobě, ale byly vskutku pořádné. Zůstal jsem ležet na břiše, neschopen pohybu. Chrčel jsem jako ta umírající stařena, což mě vyděsilo ještě víc. Chtěl jsem se podívat, kde se lítice nachází, odkud mám očekávat další útok. Nedostal jsem příležitost. Drápy se do mě opět zaklesly, tentokrát do kotníku. Velkou silou jsem byl tažen po zemi a prudce otočen. Křičel jsem bolestí, a když jsem uviděl podobu lítice, řval jsem děsem.
Ošklivější ženskou jsem ještě nikdy neviděl! Byla to bestie toho nejohavnějšího ražení. Připadala mi mnohem rozměrnější než Wirwana. Místo něžných prsíček se do mě opřela osrstěná hruď. Její oči byly podlité krví a měnily tvář k nepoznání. Chřtán, plný ostrých zubů, byl tak velký, že by mi jedním skousnutím ucvakl hlavu od těla. Tyčila se nade mnou a nadnášela ji velká křídla, která vypadala opelichaně, trochu jako netopýří křídla.
„Ctěná Wirwano, byla byste tak laskavá a nezabila mě?“ vykoktal jsem ze sebe. Bláhově jsem si myslel, že mě ušetří.
Nejspíš ji to pobavilo. V rudých očích se nebezpečně zablýsklo. Napřáhla pařát, aby ho do mě mohla zarýt vší silou. Asi si chtěla podat blíž něco z mých vnitřností. Játra jsou dobrá, sám mám rád vepřová játra. Kdoví jak chutná takové srdce. Podle toho, jak slintala, řekl bych, že musí být lahodné.
Mohl jsem se pokusit utéct, ale kotník jsem měl přibitý jejím zadním pařátem k zemi, navíc byl notně podrásán. Mohl jsem se pokusit bránit, ale já to moc neumím. Raději utíkám. Tak jsem si řekl, že zavřu oči a přehraju si celý svůj život. V příbězích na to mají před smrtí vždy dost času. Jenže sotva jsem se dostal k první vzpomínce na matčin úsměv, byl jsem přerušen. Kupodivu jsem to neschytal já!
Wirwana zaskučela bolestí. Tlak na můj kotník povolil. Dovolil jsem si otevřít jedno oko. Wirwanin pařát, který mě chtěl mučit, byl useknut. Z pahýlu cákala černá krev. Cák na mě, cák na zem! Byla horká a zapáchala.
Nejdřív jsem neviděl tajemného zachránce. Ale jakmile jsem si setřel krev z očí, měsíc pohladil ostří krásného meče, který se mihl těsně od Wirwanina krku. Sice minul, ale stejně jsem zajásal. Znám moc dobře ten meč. Můj nejmilejší, nejstatečnější přítel Aleg se musel ukrývat v lese, střežit mé kroky a nyní mě, opět, přišel zachránit.
Já toho chlapíka nejraději vídám právě v těchto okamžicích.
„Mohl jsi to stihnout o něco dřív!“ vyštěkl jsem. „Mám rozdrcenou nohu a vyrvanou páteř z těla!“
„Nepřeháněj,“ sykl na mě Aleg, když se mrštně vyhnul rozlícené lítici. To je pěkné spojení, rozlícená lítice.
„Tak uteč!!!“ křikl na mě netrpělivě.
Což o to, já bych rád. Ale nemohl jsem ani vstát na nohy, jak mě přemáhala urputná bolest. Mu se to řekne, když není zraněný. Nebyl. Právě jej Wirwana sekla přes hruď.
I kdyby Aleg nevykřikl, muselo to bolet, to poznám.
Můj společník stál na nohách s posledními zbytky sil. Wirwana se vznesla mírně do vzduchu. Vítr s Alegem zalomcoval. Stále stál. Pak však Wirwana bleskurychle zaútočila a zarazila meč v letu, když jej sevřela do svých uslintaných čelistí. Přetahování o zbraň trvalo jen zlomek vteřiny. Aleg byl beze zbraně. Odletěla kamsi do houští.
Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si uvědomil, že pokud něco neudělám, můj přítel zemře. Viděl jsem na jeho zarputilém výrazu, že si to ještě nepřipouští, že si ještě své šťastné životní okamžiky nepřehrává. Ale měl by! Pokud… pokud jej nezachráním. Ale jak?
K ruce jsem toho moc neměl. Tak jsem uchopil do ruky klacek. Vypadal fortelně. S křikem hodným hrdiny jsem se rozběhl a vší silou jsem udeřil tu ohavu do zad. Klacek se roztříštil, takže mi zůstal v ruce vězet jen poměrně malý kus. Nevěřícně jsem na něho hleděl. Pak jsem pohlédl na lítici, protože to vypadalo, že mě vzteky na místě sežere.
Zaskřehotala, zaječela, zavrčela, nebo jak to nazvat, a vrhla se na mě. Stačil jsem pouze ucouvnout tak nešikovně, že jsem zakopl o kořen stromu. Svalil jsem se na záda. Toho Wirwana využila!
Nejspíš se se mnou v tento okamžik loučíte. Ale kdepak! Kdo by vyprávěl tento příběh, kdyby mě Wirwana zabila? Ještě ne! Ještě jsem stále dýchal.
K mému velkému překvapení se Wirwana zmocnila opět mého kotníku. Jsou lidé, zřejmě i lítice, kteří mají slabost pro kotníčky. Zaryla do něho své drápy tak hluboko, že jsem bolestí omdlel.
***
Když jsem se probudil, slyšel jsem jakoby z velké dálky křik. Připomínal mi Alegovo varovné volání. Ale bylo to jen svištění větru!
Cože?!!!
Ihned poté, co jsem otevřel oči, jsem si přál, abych to nikdy neudělal. Svět pode mnou byl jedna velká šmouha. Zimou jsem byl celý ztuhlý. V uších mi hučelo, v hlavě tepala krev. Srdce jsem cítil až v krku. Možná to taky byly zvratky.
Wirwana mě stále svírala za nohu a nemilosrdně se mnou máchala ze strany na stranu. Nebyl jsem schopen rozlišit pole od lesa a les od hor. Vše bylo neurčité a vzdálené. Tak vzdálené, že bych pád rozhodně nepřežil. Byť jsem si nemyslel, že to někdy řeknu, modlil jsem se, ať mě ta bestie nepustí.
Pustila. A dopad to byl skutečně tvrdý. Let příliš krátký. Když jsem otevřel oči, podivil jsem se. Ocitl jsem se v komnatě, která sice byla hodně zaprášená, ale zároveň hodně luxusně zařízená. U stěny stálo několik rozpraskaných zrcadel. Nejspíš se sobě Wirwana nelíbila. Nedivím se jí. Raději než mít takový ksicht, tak skočím z věže. A tam jsme taky byli, uvědomil jsem si. Jistě to byla zakázaná část hradu, bývalé komnaty krásné Arwany. No jasně. Tam je velká postel s nebesy, tam lustr z křišťálu, tam velká skříň s šaty a moly a támhle jsou dveře! Dveře! Vyskočil jsem na nohy, škobrtl bolestí, vyhrabal se, škobrtl znovu, zamotaný do stuhy, vysoukal jsem se a sunul jsem se k těm dveřím.
Jenže jsem zapomněl, že nejsem sám. Wirwana na mě nehodlala zapomenout. Stála v okně a zuřivě na mě hleděla. Spíše než její tvář jsem vnímal pouze obrysy nelidského těla, protože začínalo svítat a probouzející se paprsky mě bodaly do očí.
Začínalo svítat. Moment! Vždyť lítice je noční tvor! To znamená…
Také Wirwana si uvědomila, že už nemá mnoho času. Mohla mě zkusit zabít, ale asi si řekla, že bych se nedal bez boje. Nebo mohla zkusit utéct. Zvolila si to druhé. Nevím, co mě to tehdy popadlo. Musel jsem být v ten okamžik zbaven příčetnosti. Já se po ní vrhl jako tygr po kořisti a v moment, kdy se chtěla odrazit k odletu, jsem ji popadl za křídlo a strhl zpět do komnaty. Svalila se na mě. Tak těžkou milenku jsem ještě neměl. Byl jsem přidušen, ale stále při vědomí. Svíjeli jsme se v objetí, kutáleli po podlaze a sbírali roztoče.
A pak… najednou… se Wirwana přestala rvát. Cítil jsem horkost a lepkavost na své ruce a uvědomil si, že stále svírám kus klacku, který nyní vězel jako hrot kopí v levém boku Wirwany. Tak zhynula hrůzostrašná lítice, nemilosrdná mučitelka Úpatí! A skolil jsem ji já, čirou náhodou.
No a tohle je ten okamžik, ke kterému jsem se chtěl dostat už před několika stranami. Wirwana se totiž jako lusknutím prstu přeměnila zpět do lidské podoby. Slunce se dotýkalo jejího krásného nahého těla, které na mě leželo po společně probdělé noci. A že to byla NOC!
***
Nejspíš jsem usnul. Možná jsem opět upadl do bezvědomí. Probudil mě až Aleg neněžným třesením. Ještě stále jsem měl Wirwaninu nohu zaklesnutou do svých. Jinak tam ctěná Wirwana ležela na zádech a my tak viděli její krásu v plném světle.
Aleg se podíval na mě, já na Alega a oba jsme se snažili nedívat na Wirwanu. Měla moc pěkný pupík! To jsem ale neviděl! Jako.
„Smekám před tebou, antilopo,“ pronesl Aleg, když mě podpíral po cestě dolů z věže. Už nějakou dobu jsme se pořád točili na schodišti.
Vlastně i já podpíral jeho. Byli jsme na umření oba dva.
„Neznám nikoho, kdo by skolil lítici.“
„Já neznám jinou lítici.“
„Ani já,“ přiznal.
„Já smekám před tebou,“ řekl jsem ostýchavě. „Myslel jsem, že ses na mě vybodl. Zachránil jsi mi život.“
„Jo, zase.“
„Takže jsme si kvit.“
Nad mou logikou Aleg povytáhl obočí.
Abych zamluvil trapnost chvíle, nadhodil jsem příjemnější téma: „Viděl jsi ten hnusný pahýl, co jí zbyl? A taková to byla pěkná holka!“
Nakonec jsme přece jenom dosáhli přízemí věže a vybelhali jsme se na denní světlo. Byl příjemný chladivý den. Slunce nám dávalo jasnou zprávu, že jsme stále naživu a máme se radovat.
Jenže nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Na nádvoří stálo malé vojsko. Ze všech jsem poznával pouze dvojčata Derka a Kerka. Jejich tváře nevypadaly ani radostně, ani nahněvaně. Byl jsem zmaten. Aleg jakbysmet. Navíc do mě neustále drbal a ukazoval na prázdný střed nádvoří.
„Tak co je?“ obořil jsem se na něho.
„Lípa, je pryč,“ hlesl.
Měl pravdu. Byť to byla lípa pěkná, to, co po ní zbylo, bylo ještě lepší. Rusé vlasy jako u divoženky. Ladné křivky ctnostně se skrývající pod průhledným župánkem. Rudá ústa jako okvětní lístky růže. Smaragdové oči hledící na nás!
Arwana.
Kam se na ni Wirwana hrabala. Už jsem chápal její vztek.
Vypadala tak křehce a ten jemný hlásek, když křičela na své muže. Plísnila jim, že se ji nepokusili zachránit, že je to banda tupých idiotů a další nadávky, které z jejích úst zněly jako pohlazení. Nechal bych se takhle plísnit od rána do večera. Mohla by přidat i malý výprask.
Pak se znovu obrátila na nás. Čekal jsem vřelé objetí, slova neskonalého díku, místo toho se ozvalo: „Na co tak civíte? Jste ještě nikdy neviděli nahý zadek?! Mám vás nechat zbičovat za obtěžování?“
Aleg jen šokovaně otevřel ústa a zase je zavřel.
Já byl povzbuzen svým dnešním hrdinským výkonem, tak jsem se osmělil říct: „My si jen přišli pro své slíbené zásoby.“
„Cože?! To si snad ze mě děláte prdel? Nic nedostanete! Vy odsud poběžíte tak rychle, jako by vám byla v patách ostří mých mužů, a budete rádi, že dýcháte!“
Tak jsme se s Alegem vydali pajdavě pryč. Naposledy jsem se otočil a spatřil Kerkův žalostný výraz, když mu ctěná Arwana hubovala za jeho špinavé boty.
„Alegu, tak ti nevím, jestli my jsme nezabili nesprávnou sestru.“

---

Monika Vorálková

Autorka se narodila v Brně před devětadvaceti lety. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory Historie a Český jazyk a literatura. V Brně si také našla místo jakožto učitelka gymnázia. Ve čtrnácti letech začala psát fantasy pod vlivem strhujícího Pána prstenů. Její první počin je dle jejích vlastních slov nepublikovatelný. Další tvorbu započala ve svých osmnácti letech. Tento pokus přerostl v román, který má skoro tisíc stran. Dosud jej nikde nezveřejnila. V nakladatelství Černý drak jí vyšel román Krev Nejmocnějších, na němž pracovala během vysokoškolských let. Vytvořila vlastní fantasy svět, který se jí jen těžko opouštěl. Je nesmírně ráda, že se v něm může ocitat nejen ona, ale i další čtenáři. Stejné nakladatelství letos vydalo povídkový soubor Mladé čarodějky, v němž publikovala dosud svou první povídku Přízrak z Lesa. Od léta pracuje na fantasy detektivce, která se jí rozrůstá a přetváří pod rukama, takže je sama zvědavá, co se z ní vyklube.

Související knihy

Krev Nejmocnějších

Vorálková, Monika

Černý drak, 2017

Mladé čarodějky
Sborník čarokrásných fantasy povídek

Černý drak, 2017