Nenechte se zmýlit pohledem na mě. Rozhodně si nastalou situaci neužívám. Ano, pravda, ležím v objetí velmi, velmi pěkné ženy, snad dokonce krásné, ženy urozené a majetné. Tiskne na mě svou bujnou hruď a její rty (jako malinky, červené a jistě i sladké) se dotýkají mého krku. A přesto se nacházím v situaci, která mi ještě za dvacet let bude způsobovat žaludeční vředy! Kdybyste se mi mohli teď podívat na ruce, ukázal bych vám, jaký malý kousíček jsem byl toho okamžiku od smrti.
Jak se to vše semlelo? To vám hned povím. Takže pěkně od začátku…
***
Vlastně ne úplně od začátku. To bych vám musel vyprávět o smrti svých rodičů, o tom, jak jsem vždycky rád běhal a jak mě objevil Ober, můj vychovatel a učitel, jak mě zapsal do Školy poslání v Berenu, jaké neplechy jsem tam vyváděl, jak jsem splnil s notnou dávkou štěstí svůj první úkol a jak jsem se stal nejrychlejším poslem v Anize. To však nemám v úmyslu. Jednak je tam spousta nudných pasáží a jednak to zdaleka není největší dobrodružství mého života.
To začalo, když jsem se dostal na dosah Děsivých vrchů. Vévoda Herbert z Lučné si dal načas, ale nakonec mě nalezl. Ne tedy on osobně, asi je to zaneprázdněný člověk, ale jeho věrný služebník Aleg, zvaný Silná paže.
Tehdy v lékařově sklepení v Braxu jsem byl za jeho pomoc strašlivě moc vděčný. Takže jsem se mu v žádném případě neposmíval za to děsně trapné přízvisko – Silná paže. Kdo si tak nechává říkat? Dosud mi neřekl, proč to, ale už párkrát jsem ho viděl v praxi. Uzvedne jednou rukou jelena, přetne sekerou na jeden sek tlustý kmen stromu a mě si přehodí přes rameno stejně lehce, jako bych byl jen malé děcko.
Na jedné straně je velmi příjemné vědět, že mě někdo takhle silný chrání, na druhé straně mě to uráží!
„Proč bys měl jít se mnou? To vévoda nevěří, že svůj úkol splním?“ šel jsem rovnou k věci. Bylo to hned první večer společného táboření.
„Nejspíš,“ přiznal Aleg a nevinně pokrčil rameny.
To mě dopálilo ještě víc!
„Tak poslyš, Silná paži…“
„Tak mi ale nikdo neříká, jsem prostě Aleg, jen Aleg.“
„Nepřerušuj mě! Tak poslyš, Alegu, jsem nejrychlejší posel v celé Anize-“
„To jsi říkal. Za náš společný den už mnohokrát. Ale popravdě jsem to ještě neviděl.“
To jsem se už vážně naježil.
„Tak poslyš, ty horo svalů! Jsem nejrychlejší posel v celé Anize, ale když mám tebe přivázaného jako závaží ke své noze, těžko můžu klusat po kopcích jako antilopa!“
„Tak poslyš, ty antilopo,“ pronesl s úsměvem Aleg (měl jsem pocit, že si ze mě utahuje), „Děsivé vrchy nejsou jako pláně v Barosu, Terbigu nebo v Dalekých krajích. Řekni mi, už jsi někdy v Děsivých vrších byl?“
„Ne. A ty?“
„Ze severní části pocházím.“
„Fakt?“
„Jo. Je to kraj jiný, než na jaký jsi zvyklý. To, co kdysi žilo v celé Anize a bylo vyhubeno lidmi, to za Děsivými vrchy a v nich stále žije. Je to místo, kam mnoho lidí dosud nevkročilo. A ty máš za úkol doručit tento list, který je pro mého pána bytostně důležitý, co nejrychleji na jejich opačný konec.“
Při svých posledních slovech Aleg vytáhl zažloutlý papír omotaný zlatavým provázkem, ukotveným masivní pečetí černé barvy. Na pečeti se skvěl znak vévody Herberta z Lučné. Bylo to prase, tlusté, mračící se, nejspíš od bláta. Tak nějak jsem si samotného vévodu představoval.
Aleg mi psaní slavnostně předal do rukou.
„Zavázal ses, že jej budeš chránit a že jej doručíš vévodově sestřence Bergerdě. A já jsem se zavázal, že ochráním tebe.“
Aleg se spokojeně usmál. Byl to docela pohodář.
„Na rozdíl od tebe jsem za to nedostal zaplaceno,“ dodal ještě trochu sklíčeně. „Služba je holt služba.“
„Dostal jsem jen pětinu,“ dovolil jsem si podotknout.
„Královskou pětinu! Zbytek až u Bergerdy.“
„Stále si tu připadám zbytečný. To psaní zvládneš stejně tak dobře doručit ty sám.“
„Nepodceňuj se, poslíku. Nikdo se neorientuje v krajině tak jako poslové. Jsi schopen přežít i za těch nejhorších přírodních podmínek. To potřebuji. Neznám jižnější kraje o nic víc než ty,“ vysvětlil Aleg.
Měl jsem na okamžik pocit, že jeho modré oči ještě více zledovatěly a tvář pobledla.
„Jak se to stalo, že se vévodova sestřenka Bergerda vydala do Děsivých hor?“
Pečínka nad ohništěm se líně otáčela, vlastně Aleg s ní otáčel a už nějakou dobu z ní odkrajoval kusy masa. Pro mě byly stále krvavé, ale on vypadal spokojeně.
„Už od mladých let, co si ji pamatuji, byla dobrodružka. Milovala příběhy o Děsivých vrších, studovala Bestiář děsivých bestií a snila. Pak se dočetla o pokladu, který by měl být ukryt na jihovýchodě Děsivých vrchů. Když dosáhla osmnáctého roku, vydala se tam, zcela sama. Mnoho let jsme o ní neslyšeli. Vlastně jsme si mysleli, že je mrtvá. Teprve před pár týdny došlo mému pánovi psaní, velmi ušpiněné, ale zcela jistě od Bergerdy. Psala, že je zdráva, že se provdala za barona Uha a skutečně našla onen pohádkový poklad. Bohužel posel, který psaní doručil, zemřel dřív, než se mohl vydat na druhou stranu. Nechal však souřadnice a těch se musíme držet.“
Konečně jsem se i já zakousl do lahodného srnčího masa a s plnými ústy jsem se zeptal: „Proč vévoda Herbert tak nutně potřebuje kontaktovat svou sestřenku?“
„Strašná rodinná tragédie. Chce, aby se vrátila. Víc o tom nevím.“
„Takže ji máš doprovodit domů?“
„I to se může stát.“
„Ale mě nenecháš na pospas děsivým bestiím kdesi v horách, že ne?“
Znervózněl jsem. Pečínka mi vypadla z ruky.
„Přísahám, že tě nikdy nenechám vzadu. Jsme parťáci. Jsem si jist, že jeden bez druhého následující měsíce nepřežijeme!“
„A kruci,“ ulevil jsem si nahlas.
***
„Šálí mě zrak? To je… to je nádhera.“
Většinou mě jen tak něco neuvede v údiv, ale tentokrát jsem čučel s otevřenými ústy. A Aleg koukal úplně stejně.
Do Šumivé bystřiny smáčel svůj čenich krásný ryzák. Byl výstavní! Ty štíhlé nohy až k nebesům! Ten elegantní postoj a nádherně zářivá srst!
Byl ostražitý. Jakmile zaslechl zakřupání větví v houští za řekou, přestal se napájet, povyskočil a klusem se vydal pryč. Udělal dobře, protože se z houští vynořili dva nadávající vojáci.
„Proč ses musel pohnout? Řekni mi proč?“ vztekal se jeden z nich, hubeňour s vlasy téměř bílými, i když jeho tvář byla mladá.
„Promiň, Derku, když mě zdřevěněla noha. To je hrozně nepříjemný pocit,“ kál se druh.
Asi čekáte, že když je jeden hubený, druhý musí být tlustý. Omyl. Ten druhý byl stejně hubený jako první. Jeho vlasy se barvily jen o trochu tmavěji, ale obličej měl jinak totožný. Jasná dvojčata, povídám vám.
„Paní nás stáhne z kůže!“ naříkal Derk.
Druhý hubeňour si bratra nevšímal, hleděl na nás. Byli jsme vzdáleni asi dvacet stop. Těžko jsme se mohli snažit splynout s prostředím travnaté louky.
„Hej! Vy tam! Kdo jste a co chcete na panství urozené paní Wirwany?“
Už i Derk zbystřil. Oba bratři tasili meče. Aleg se potichu uchechtl. Později se mi svěřil, že měli staré, nekvalitní zbraně a proti jeho dlouhému meči by prý neobstáli. Aleg je tak trochu chvástal.
Ujal jsem se vyjednávání: „Popravdě jsme se ztratili. Já jsem posel Hel a tohle je můj společník Aleg. Cestujeme na jih. Nějak se nám nedaří opustit koryto Šumivé bystřiny.“
Bratři se na sebe podívali. Dobrácky schovali zbraně a vydali se k nám. Představili se jako Derk a Kerk. Jejich rodiče neměli moc fantazii, ale vychovaní byli dobře. Milí chlapíci.
„Okolí Šumivé bystřiny je to nejúrodnější široko daleko. Dál od ní se hory prudce svažují. Vede do nich pár stezek, ale nedoporučoval bych vám je zkoušet,“ hovořil Derk.
„Proč?“ chtěl vědět Aleg. Viděl jsem, jak má neposedné prsty pořád odložené na hlavici svého meče.
Dloubl jsem do něho loktem. Jen zakoulel očima. Vypadal u toho ještě děsivěji, s tou svou bledou pletí a divnýma očima. Rty měl úzké, téměř bezkrevné, zuby nádherně zarovnané, jako by byly obroušené, krk měl silný jako vůl a o jeho silných pažích není třeba hovořit. Převyšoval mě asi o hlavu a stejně tak každého, koho musel v životě potkat. Já totiž nejsem žádný prcek!
Přestal jsem na něho civět a začal jsem civět na Derka, protože se opět ujal slova: „Jsou strmé, mnohdy zavalené kamením, nahoře plné ledu a navíc na nich můžete narazit na nechtěnou společnost.“
„Koho?“
„Divoké kmeny,“ odpověděl znale Aleg a znovu protočil panenky, nejspíš nad mou nevědomostí.
„Nedá se, pánové. My se musíme těmito stezkami vydat. Ale ocenili bychom chvíli oddychu, místo, kde bychom mohli nabrat zásoby.“
Alegovo nadšení pro hory jsem nesdílel, ale nemohl jsem na sobě dát neklid znát. Jsem posel! Dostanu se vždy všude. Ano, to je mé motto!
„Být vámi, raději pokračuji co nejrychleji dál,“ hlesl Kerk a nervózně se rozhlédl kolem sebe.
Derk ho šťouchl do žeber a na vysvětlenou dodal: „Pověrčivý blázen. Bojí se i vlastního uprdnutí.“
To nás rozesmálo. Takže jsme se společně vydali na úpatí, kde stálo městečko Úpatí a nad nímž se tyčil hrad Úpatí.
***
Já to neustále říkám. Někteří lidé nemají fantazii. Nepředvedli ji ani tady v Úpatí. Na druhé straně musím uznat, že vše tady bylo na úpatí. Údolí pod Děsivými vrchy bylo posledním úrodným místem bez balvanů a stromů, stálo na samotném úpatí hor. Městečko přiléhající k horám bylo tvořeno z různě opracovaných kamenů, dosti pevné a velké domky, z jejichž komínů stoupal kouř a někde i rozzlobený křik.
Zaslechl jsem jen: „Jsi hysterická… To s tím nemá nic společného… Prostě se ztratil. To se stává!“
„Kdy tohle skončí?“
Dál už jsem se musel soustředit na cestu, byla dosti nekvalitní. Nemysleli na nebohé nožky poslů!
Samotný hrad Úpatí rostl z hrbolaté stěny skály jako dva majáky v moři. Byly to totiž dvě věže, jako dvojčata, neustále propojeny mostem v půli.
„Používá se pouze jižní křídlo. Po smrti ctěné Arwany-“
„Moc žvaníš, Kerku,“ přerušil ho nevrle bratr. „Nezatěžuj hosty informacemi, které nepotřebují vědět. Co však potřebujete vědět,“ to se otočil na nás, „je, že naše paní Wirwana je osoba prchlivá, řekl bych, dosti křehká a bezbranná. Jistě ocení vaši zdvořilost, úctu a pomoc ve svých záležitostech.“

… pokračování příště…

---

 Monika Vorálková

Autorka se narodila v Brně před devětadvaceti lety. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory Historie a Český jazyk a literatura. V Brně si také našla místo jakožto učitelka gymnázia. Ve čtrnácti letech začala psát fantasy pod vlivem strhujícího Pána prstenů. Její první počin je dle jejích vlastních slov nepublikovatelný. Další tvorbu započala ve svých osmnácti letech. Tento pokus přerostl v román, který má skoro tisíc stran. Dosud jej nikde nezveřejnila. V nakladatelství Černý drak jí vyšel román Krev Nejmocnějších, na němž pracovala během vysokoškolských let. Vytvořila vlastní fantasy svět, který se jí jen těžko opouštěl. Je nesmírně ráda, že se v něm může ocitat nejen ona, ale i další čtenáři. Stejné nakladatelství letos vydalo povídkový soubor Mladé čarodějky, v němž publikovala dosud svou první povídku Přízrak z Lesa. Od léta pracuje na fantasy detektivce, která se jí rozrůstá a přetváří pod rukama, takže je sama zvědavá, co se z ní vyklube.

Související knihy

Krev Nejmocnějších

Vorálková, Monika

Černý drak, 2017

Mladé čarodějky
Sborník čarokrásných fantasy povídek

Černý drak, 2017