Rozhovor s Lucií Lomovou | Klub knihomolů

O komiksu s Lucií Lomovou

4.7.2018 Štěpánka Bez komentáře

10.–13. května se na pražském Výstavišti konal mezinárodní knižní veletrh Svět knihy. Hlavním tématem celého veletrhu byl komiks. Při té příležitosti jsme se s dcerou setkaly s autorkou jednoho z nejznámějších českých komiksů Anči a Pepíka – Lucií Lomovou (*1964) a Štěpánka s ní nahrála rozhovor pro školní časopis, který s laskavým svolením TiGy přinášíme i našim čtenářům.

Jak jste se dostala k psaní a ilustrování? Byla to vždycky Vaše vysněná práce?

Nebyla to vysněná práce, prostě to bylo to, co jsem odjakživa dělala. Bavila jsem se tím, už když jsem byla malá, dělala jsem časopis pro rodinu. Tam bylo napsáno: „cena půjčení 20 halířů, cena dání 50 halířů“ a většinou mi to všichni vraceli, takže jsem ten časopis mohla pronajímat. Byla to moje přirozená věc, kterou jsem trávila svůj volný čas. Naopak mi rodiče říkali: „Běž trochu ven!“

Téma letošního Světa knihy jsou komiksy, ty jsou vlastně tématem celého Vašeho života. Máte nějaký, na kterém jste „vyrostla“?

Měla jsem ráda Rychlé šípy, taky Punťu, a samozřejmě Čtyřlístek, zejména ty úplné začátky, třeba seriály Adolfa Borna, které tam tehdy vycházely. Když mi bylo 5 let, jeli jsme do Chicaga, což pro mě byla zásadní zkušenost, protože Amerika v tom roce 69/70 byla neskutečně pestrá, pop-artová a barevná. Doma v Československu jsme vůbec neznali barevnou televizi a grotesky, takže jsme pak se sestrou seděly celou sobotu nebo neděli před televizí, kde to běželo jedno za druhým. A taky jsme si kupovaly komiksy. Ty jsou dobrá pomůcka, jak se naučit jazyk, protože z těch obrázků pochopíte, co ty postavičky můžou tak asi říkat.

Četli Vám rodiče často, když jste byla malá, nebo jste si více četla sama?

Rodiče mi, myslím, nečetli skoro vůbec, spíš nám tatínek vyprávěl. Vymýšlel na posezení příběhy, to bylo pro mě jako autorku dost formující. Fascinovalo mě, jak z ničeho je najednou svět, který vás opřede a vy se v něm octnete. Takže jsme ho pořád „mořili a mořili“, i když jeho to určitě taky bavilo. Vydržel vyprávět celé hodiny. Vždycky jsme za ním přišly ráno ještě do postele, aby nám zas něco povídal, to ty příběhy pak dostávaly až surrealistické obrysy, když u toho začal usínat. Pak jsme se zlobily, když začal říkat hlouposti. To vyprávění pro mě bylo asi nejdůležitější, jinak jsem byla „pečená vařená“ v naší veřejné knihovně. Vždycky jsem si půjčila hodně tenkých knížek, abych je měla rychlé přečtené. Venku jsem si sedla na lavičku a tam jsem některé z nich přečetla a šla je rovnou vrátit.

Máte literární nebo jiný životní vzor?

No, vzor se tomu asi říkat nedá, ale mám spoustu oblíbených autorů. Třeba Stefana Zweiga mám moc ráda. Z dětské oblasti miluju Astrid Lindgrenovou, která mě v dětství bohužel minula… Je jich moc.

Kreslíte a malujete i něco jiného než komiksy?

Občas dělám nějaké ilustrace, spolupracuju s Českou televizí, dělám pro ně adventní kalendáře, nakreslila jsem dvě interaktivní hry o Anče a Pepíkovi pro web Déčka. Občas dělám i nějaké obrázky, loni jsem kreslila obrázky a komiksy pro novou expozici Středoevropská křižovatka v Moravském zemském muzeu v Brně – celkem 40 portrétů slavných Moraváků, 10 komiksů z historie republiky. Takže občas mám i práce, které trochu vybočují, ale sama se považuji převážně za komiksovou autorku.

Prý kreslíte i něco pro Francouze, je to pravda?

Ve Francii vyšly některé moje komiksy – Anna chce skočit, Divoši a Na odstřel.

V jakých dalších jazycích vyšla Vaše díla?

V maďarštině vyšlo Na odstřel, v polštině Anna chce skočit a Divoši a teď jednám o španělském vydání Anči a Pepíka.

Vaši nejznámější knižní hrdinové jsou myši, jaký je Váš vztah ke zvířatům?

Můj vztah ke zvířatům, je kladný, ale doma už žádné nechci po všech těch zkušenostech. Vadí mi ta nesvoboda zvířat, která člověk doma chová, a taky nesvoboda moje z toho plynoucí…

Anča má růžové šaty stejně jako Fifinka ze Čtyřlístku a Pepík kraťasy zelené jako Bobíkova košile. Byl to záměr, nebo jste ty barvy vybrala spíše podvědomě?

Spoustu věci si člověk uvědomí až zpětně, a pak už se s tím nedá vůbec nic dělat. Dnes si myslím, že Ančiny šaty byly určitě podvědomě ovlivněné těmi Fifinčinými, ale tehdy mě to opravdu ani nenapadlo! Taková dočasná slepota asi… vlastně je zvláštní, že to nevadilo ani tvůrcům samotného Čtyřlístku. Po letech jsem si taky uvědomila, že Pepíkovy kalhotky se podobají kalhotkám Hurvínka, které nosili hošíci ve 30. letech. Zkrátka vezmete to, co máte v podvědomí, a neřešíte to.

Jak dlouho Vám trvalo, než jste si „vykreslila“ ruku, aby to šlo tak snadno?

Ještě pořád nejsem u konce…

Jak dlouho Vám trvá nakreslit jeden komiksový příběh?

Anču a Pepíka jsem přestala dělat v roce 1999, od té doby nevyšly žádné takovéto ucelené příběhy a zatím se k tomu ani nehodlám vracet. A když vymýšlím nějaký komiks, tak záleží, za jak dlouho ho vymyslím. Takže to je naprosto nedefinovatelný časový úsek. Měřit se to dá jakžtakž až od té doby, když už víte, co chcete vyprávět. Jednu stránku, když už mám scénář, tak od počáteční skicy až po závěrečný lettering, tzn. když mám hotový i text, kreslím většinou 2–3 dny.

Jak je to s filmovou podobou Anči a Pepíka?

Celý seriál bych sama teda opravdu nakreslit nemohla. Na každou vteřinu filmu je potřeba 24 obrázků plus pozadí plus barvy, nemluvě o ostatních profesích… na to byl potřeba celý velký tým. Mojí úlohou bylo napsat scénář, nakreslit modely těch postav a jejich různé varianty, kontrolovat předlohy pro animace a také namalovat přes 300 akvarelových pozadí.