Za okny svítilo odpolední slunce a s manželkou jsme netrpělivě čekali, až se naše starší dcera poprvé sama vrátí ze školy. Uklidňovali jsme se, že to má domů jen pět set metrů a nemusí vůbec přejít žádnou silnici. Co se může stát?
Vykukovali jsme z okna a srdce nám zaplesalo, když jsme v dáli na polní cestě spatřili její blonďatou sedmiletou hlavičku. Cestou si prozpěvovala veselou písničku a bylo zjevné, že má dobrou náladu. Nenápadně jsme ji přes záclony pozorovali, dokud bezpečně nedorazila až k domovním dveřím. S písničkou na rtech otevřela a jak uviděla maminku, rozeběhla se do její otevřené náruče. Daly si pusinky a dceruška začala hned s nadšením vyprávět:
„Mami, mami, představ si, zachránili jsme les!“ očička jí svítila vzrušením.
„Joooooooo, a jak jste ho zachránili?“ podivovala se maminka, která ještě netušila, kam se celý rozhovor brzy stočí. Asi si v duchu představila, jak cestou našla na kraji lesa plastovou lahev a tu pak vyhodila někam bezpečně do popelnice.
„Pamatuješ si tu pohádku o Krtečkovi, jak zachránili les? Byly tam takový ty kolíky a podle nich tam jel ten zlý buldozer a dělal silnici. A jak Krteček vytrhal ty kolíky a dal je úplně jinam a tím ten les zachránil, pamatuješ?“ pokračovala stále s nadšením dcerka.
Maminka pokyvovala na znamení, že přesně ví, o jakou pohádku se jedná, ale počáteční úsměv už postupně opouštěl její tvář, když si uvědomila, že se příběh nevyvíjí dobrým směrem.
„No a u našeho lesa byly právě takové kolíky, takové ty s oranžovým vrškem. Tak jsme je všechny vytrhali a zahodili co nejdál,“ stále s dětským nadšením pokračovala v popisování svého heroického výkonu. V tu chvíli jsem zpozorněl a vstoupil do jejich rozhovoru.
„Proboha, viděl tě někdo?“ vyhrknul jsem nervózně, když jsem si uvědomil, že dole v obci u lesa probíhalo celý týden geodetické měření.
„No, přece David, pomáhal mi s tím,“ dcerce přes tvář přeběhl stín pochybností.
„A viděl vás ještě někdo?“ pokračoval jsem ve výslechu ještě přísněji. Když jsem si vzpomněl, kolik nás při zaměřování pozemku stál jeden takový kolík, pokoušely se o mne mrákoty.
„Asi né,“ začala natahovat, přitulila se k mamince a rozplakala se.
Vzal jsem si ji do náruče a snažil se napravit, co jsem způsobil.
„Promiň,“ pohladil jsem ji něžně po vláskách.
„Pojď, pustíme si nějakou pohádku,“ pokračoval jsem v usmiřování.
Lehli jsme si na pohovku a dali si pohádkový maratón: Malá mořská víla, Kráska a zvíře, Popelka. Po dětských slzách brzy nebylo ani památky.
„Tak co, už dobrý?“ zeptal jsem se opatrně.
„Joooo, dobrý. Tati, co budeme dělat, až maminka umře?“
Nechápavě jsem se podíval do bezelstných dětských očí. Maminka přestala na chvíli skládat prádlo a odkašlala si. Asi chtěla něco říct, ale nějak jí slova uvízla v krku.
„Proč by, prosím tě, měla maminka umřít?“ zeptal jsem se nechápavě a koutkem oka jsem pokukoval po mamince.
„No přece skoro ve všech pohádkách přijdou děti o maminku a jsou jenom s tatínkem,“ odhalila nepříjemné tajemství dcerka.
Chvíli bylo ticho, všichni jsme v tu chvíli přemýšleli, zda nás napadne nějaká pohádka, kde je maminka naživu a zdravá, ale takhle narychlo nás žádná ne a ne napadnout.
„No ještě, že nežijeme v pohádkách,“ uzavřela to celé s úlevou maminka.

Ondřej Josef Vácha

Autor se narodil v roce 1980 v Hradci Králové. V roce 1999 se přestěhoval do Plzně a vystudoval nejprve obor Kybernetika a následně též obor Informatika a statistika na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity a současně vystudoval obor Systémové inženýrství na Fakultě ekonomické ZČU. Již v rámci studií prožil půl roku v USA a následně i rok v Irsku. Po dokončení studií nastoupil do konzultantské společnosti Hay Group a od té doby se pohybuje v oblasti řízení lidských zdrojů.
Za největší životní výzvu považuje poznání sebe sama a věří, že nejdůležitější vítězství člověk nezískává v soubojích s ostatními, ale sám se sebou. Tento životní přístup je patrný i v jeho románu Restart vydaném v roce 2017.
V současné době žije s manželkou a dvěmi dcerami v Radčicích u Plzně.

Související knihy

Vácha, Ondřej Josef

Nakladatelství Věra Nosková – Klika, 2017