Čtení ke kávě: Jít podzimem (Štěpán Neuwirth)

Jít podzimem

19.6.2018 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou napsat své pocity myslivce, když mu nevisí na rameni lovecká zbraň, ale naopak se potřebuje vyznat ze svého vztahu k přírodě, k ročnímu období, v němž nachází uvolnění, jež ho zbavuje stresu ze života přetechnizované lidské komunity.

Zimy bez sněhu, jara, která už znají mrazy spalující kvetoucí stromy a devastující povodně, léta suchá, horká, vyčerpávající… A tak mi zůstal podzim.
Podzim bývá zlatý, teplý a – voňavý. Přichází v pravý čas, aby rozestřel mlžný chlad po spálených loukách. Zašustí stébly strnišť a vlaštovkám naznačí, že nadešel čas velkého putování.
Vnímám jeho blízkost už dlouho předtím, než pavoučci poutníčci usednou do náručí větrným hříbátkům. Vytuším jeho přítomnost z pohybu svištících kachních letek; brokovnice bývaly rozpálené, rány bušily do prostoru a rozhazovaly hrsti broků.
Můj podzim je časem pro horské toulky, kdy dnes už marně hledám troubící jeleny; doplatili králové horských revírů na lidskou zášť! K mému loveckému podzimu dnes ještě patří – třebaže pouze ve vzpomínkách – chata na Poháru, jedné z jesenických hor, po jejichž stezkách kdysi bloudili jeleni a srnčí svou šedí zaplňovalo mezery mezi buky.
Pohárská chata je malinká, skromná, takové „srdíčko“, které nám, lovcům dávných časů, ťukalo v ústrety, když jsme na malé mýtince vystoupili z auta a nedočkavě vdechli vzduch s příměsí naděje, lesního šera a mrazíky postříbřených strání.
Jít podzimem, čekat na něj a pak se toulat jesenickými revíry, to byla moje celoroční touha. Ještě dnes ve mně přežívá, pečlivě ukrytá, aby svými vzdechy nezradila vzpomínky. Aby nezaplašila podivnou touhu vrátit čas o pár desítek let zpátky. Také toužím probudit kamarády, kteří vyměnili jsoucnost za nezměřitelnost času – tam, někde, kam nedohlédnu.
To ještě čekaly hory, čekali jeleni i zelení kamarádi. Sešli jsme se v chatičce, kterou pro nás kdysi dávno postavil jeden z nás, ten, jemuž byl dán dar fantazie. Ve svých představách spatřil právě na tomto místě LOVCE; vynořil se mezi zlatými lístečky buků, klobouk pošinutý na stranu, ruce zbarvené do červena, protože právě někde na vrcholové pasece složil jelena.
Nám, Lovcům z Poháru, uletěl podzim jako střela vypálená z kulovnice. Snažili jsme se ho zastavit, zpomalit jeho opatrné kroky, abychom mohli sklínku červeného vypít beze spěchu, labužnicky, znalecky vychutnat do poslední kapky každičkou příchuť perlivé ušlechtilosti. Červené víno připomenulo Moravanky, děvčata v krojích, s tvářemi růžovými a zlatými; uprostřed vinohradu i dnes ještě voní střapce vína i dech žen, protože každý muž je LOVEC a každá žena DIANA.
Jít podzimem může jen ten, kdo miluje život, protože podzim je vrcholem života, zráním, sbíráním plodů. A plodem je v čase podzimním všechno: jelen či laň, sklenice vína – nebo pouhá vzpomínka, jejíž adresa je zapsána v notýsku minulosti.
Namlouvám si, že až letos přijde podzim, strčím do kapsy hrst nábojů, batoh naplním tím nejnutnějším, protože mou živitelkou bude puška (a nebudu-li mít lovecké štěstí, podarují mě lískové keře s chvostičkami oříšků) a vydám se k horským svahům, vstříc podzimu, protože ON právě tam začíná svou vládu. Budu se brouzdat šustícím listím, sbírat bukvice a přesladké ostružiny. Navštívím i pstruhy v horských tůňkách; i oni zaplatí daň. V té době sice chutnají svatokrádežně (ale copak smečky vyder a kohorty všelijakých létavých loupežníků respektují ohledy na lidské zákony?). Ale bez tečkovaných krasavců z proudů horských potoků by moje setkání s podzimem nebylo úplné, bylo by chudičké, ošizené…
Pokud by někdo z vás v té době zabloudil k Poháru a našel chatičku přikrčenou mezi třemi smrky-semenáči, ať vejde bez klepání, usedne na bukový špalek a místo pozdravu se usměje. I pro něj tam bude připravena sklínka vína, do něhož Moravanky přimíchaly něco slibného, i pro něho zbude něco na zub s příchutí zpěněné krve. Až bude odcházet, jedinou odměnou hostiteli se stane přiložené polínko do krbu. Oheň ožije, vzplane, jiskry ozáří blízké přítmí a na uvolněné místo přisedne PODZIM, aby si s LOVCEM popovídal něco moudrého, laskavého, teskného i úsměvného zároveň, protože i tento vládce je lovcem, lovcem lidských srdcí.
Snad uvěříte, že to moje mu patří úplně…

Štěpán Neuwirth

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů, Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu, Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní, Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice. Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt – a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.