Měl jsem tehdy zrovna po brněnském autorském čtení, jehož se zúčastnila, a když jsem si (schválně?) nechal ujet poslední autobus zpět do Olomouce, nabídla mi přespání u sebe v bytě. Všichni asi tušíte, jak „to“ dopadlo.
Ještě před „tím“ jsme si však nějakou chvíli povídali. I přes mou chabou rozpoznávací schopnost jsem si dle jejích monologů a věcí obsažených v bytě domyslel, že je závislá na všem, co se týká psů.
Bydlela v ulici Čapkova (autora slavné Dášenky), v domě obrostlém psím vínem. V bytě samotném měla vyvěšeny spousty olejomaleb, na kterých honicí psi věrně kráčeli po boku vousatých myslivců. Nechyběly ani talířky a hrníčky se psími potisky, dokonce i její kalhotky měly na přední straně vyobrazenu malou bílou psí hlavičku s růžovou mašlí. (O tom, že psí vzory se objevovaly také na povlečení a hned po příchodu do bytu nás přivítal párek border kolií, se netřeba rozpovídávat.)
„Bylo to prima, líbilo se mi to,“ usmála se.
„Myslíš mé čtení, nebo náš sex?“ zeptal jsem se, škrábaje se přitom na hlavě s rozčepýřenými vlasy.
„Obojí,“ odpověděla. Pak vzhlédla směrem k oknu. „Venku je pořád počasí, že bych do něj psa nevyhnala.“
„Jo. Možná právě v tom tkví jádro pudla. Že jsi byla jediná, kdo se mého čtení zúčastnil.“
Usmála se. „Pořád máš z toho náladu pod psa?“
„Ne,“ zakýval jsem hlavou. „Jsem na to zvyklý.“
„Náhodou… já se skvěle bavila. Byla to občas fakt pěkná psina,“ zareagovala. Pak se ke mně přitulila. „Nedáme druhé kolo? Ještě mi zbyly nějaké síly,“ zamrkala na mě prosebně psíma očima.
„Tak jo. Zkusíme konečně i jinou polohu, nebo opět jen zezadu na pejska?“ zeptal jsem se.
„Můžeme opět jen na pejska,“ zašeptala.
„Dobře, budu se u toho zase koukat na ten velký plakát s Goofym, co máš vylepený nad postelí.“
Po chvíli skončilo i druhé kolo. Opět jsme leželi vedle sebe. Smrděl jsem potem jako prase, takže nic, co by ji vzrušovalo. Smrdět jako pes, určitě by navrhla i kolo třetí. Z potichu puštěného rádia právě začala hrát písnička od Žlutého psa s frontmanem Ondřejem Hejmou, jehož účes mi vždycky připomínal uši kokršpaněla.
Podíval jsem se směrem k ní. Měla přivřené oči a nechávala vnitřně doznívat pocity, které při sexu se mnou zažívala. Líbila se mi. Ba co víc, byla to přímo kočka. Kočka se závislostí na psech, příšerné spojení! Měl jsem jí při aktu říct, že je to čubka. Určitě by jí to zalichotilo a ještě víc rozpálilo.
Pak se otočila mým směrem. „Víš, o čem jsem přemýšlela?“
O nekonečném vesmíru? O smyslu života? O receptu na jahodový koláč? O zlevněných psích granulích v Kauflandu? Asi se nechám podat.
„Netuším.“
„Přemýšlela jsem nad tím, co bys byl za rasu, kdyby ses narodil jako pes.“
Bože… Řekni maltézáka, jorkšíra nebo bišonka a okamžitě se oblékám a vyrážím do Olomouce pěšky.
„A na co jsi přišla?“ polkul jsem nervózně.
„Že bys byl asi Jack Russel teriér.“
„Cože?“ vyštěkl jsem, což ji potěšilo. „Jak jsi na to přišla?“
„No… v podstatě úplně jednoduše. Oba máte stejně krásné oči. Ale přesto se vám v nich permanentně odráží smutek, a to dokonce i v případech, kdy se chováte a cítíte vesele. No a oba máte krátké nohy, ale přesto chodíte a běháte hrozně rychle (na střední škole jsem měl stovku za 11, 7 – pozn. autora :-). Což nejsou jediné rychlé pohyby, co zvládáš,“ pousmála se, dávajíc tak připomenout právě skončený sex, při němž jsme občas prováděli doslova psí kusy.
„Jo, něco na tom bude,“ odpověděl jsem.
Políbila mne, odsunula se, vstala z postele a pomalou, ladnou chůzí se vydala směrem k proskleným dveřím ložnice, za nimiž se rýsovaly obrysy obou hafanů, kteří mě před malou chvíli rušili při snažení se permanentním kňučením. Otevřela dveře, v doprovodu kolií zaplula na chodbu a z ní následně do koupelny, aby ze sebe ve sprše smyla všechen pot a únavu.
Pokračoval jsem v ležení na zádech a zírání do stropu. Ráno vypadnu zpátky domů ještě před snídání, přestože bylo v plánu zajít na hot dog. Jenže já nikdy nechtěl s nikým trávit více času, než bylo nutné. Odjakživa jsem  samotář – navíc studený jako psí čumák. A právě především v tom je zakopaný pes.
Zaplašil jsem tyto myšlenky, zavřel oči a najednou se mi před nimi vybavil můj kamarád Michal. Mohutný (výška metr devadesát, sto pět kilo), zarostlý, chlupatý, hluboko posazený hlas a kvůli tlustým rtům věčně slintající. Plus v náprsní kapse plácačka s rumem. No jo… celý bernardýn.

Jaroslav Irovský

Rodák z valašských Slušovic, od roku 2011 bydlištěm v Olomouci, jenž byl v roce 2015 literárně oceněn Městskou knihovnou v Praze zařazením do seznamu devíti pozoruhodně píšících českých spisovatelů, „jejichž psaní stojí za to, aby nebylo přehlédnuto“, patří díky svému osobitému stylu psaní mezi nejvýraznější mladé olomoucké autory současnosti. Zaměřuje se především na dekadentní prozaickou tvorbu s autobiografickými prvky, inspirovanou Charlesem Bukowskim a beatnickými autory, a milostně-melancholickou poezii. Je autorem knih Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky, Příběhy sráče, O(byčejný) život, Střípky melancholie, Krásy na mé vadě a …s duší beadníka. Autorovy knihy lze zakoupit prostřednictvím internetu.

Související knihy

Irovský, Jaroslav

Jonathan Livingston, 2018