B. A. Paris je pseudonym autorky z francouzsko-irské rodiny, která si střeží své soukromí. Víme o ní jen, že vyrůstala v Anglii, ale přestěhovala se s rodinou do Francie, kde s manželem vychovává pět dcer. Při své dubnové návštěvě u příležitosti českého vydání románu V pasti lží (naše recenze) v Praze si našla i chvilku, aby odpověděla na naše zvídavé otázky:

Pocházíte z francouzsko-irské rodiny a vyrůstala jste ve Velké Británii. Nyní však i s rodinou žijete a pracujete ve Francii. Proto by mne zajímalo, kterým jazykem píšete své romány a proč?

Píšu jen v angličtině. Francouzsky se domluvím, žila jsem ve Francii přes 30 let, ale napsat román bych si francouzsky netroufla. I přesto, jak moc Francii a francouzštinu miluji, můj rodný jazyk je angličtina.

Psát jste začala až jako zralá žena. Měla jste v sobě touhu psát od malička, nebo to prostě přišlo z ničeho nic?

Ano, psát jsem začala až v padesáti letech. Ale vždycky jsem měla touhu něco napsat. Věděla jsem, že bych se chtěla stát spisovatelkou. Jen musel nastat ten správný okamžik a ten přišel až poměrně pozdě. Ale v mém případě je to tak správně. Musela jsem načerpat zkušenosti, něco si prožít. Ač netvrdím, že to, o čem píšu jsem sama zažila.  Zkrátka jsem potřebovala načerpat nějaké životní zkušenosti, než jsem si troufla něco napsat.

Odkud přišel námět Vašeho prvního románu? Předpokládám, že není čerpaný z osobní zkušenosti…

Ne, to naštěstí opravdu není. Ale tyhle věci se zkrátka dějí, jak mi bohužel potvrzují i reakce čtenářek. Ten námět prostě přišel. Většinou mě inspiruje nějaká maličkost, kterou zažiji – úryvek rozhovoru, scéna zahlédnutá při jízdě autem…

Psychothriller Za zavřenými dveřmi je vlastně takovým bodnutím do svědomí každého, kdo soudí druhé podle toho, co dávají na odiv. Pod zdáním velké lásky se skrývá těžká manipulace a psychické týrání. Myslíte, že může takový román, který se dočkal překladu do více než 35 jazyků, něco změnit? Je to vůbec v moci dnešní literatury měnit pohled na svět?

Myslím, že mnohé knihy skutečně mohou pomoci lidem otevřít oči, zamyslet se nad svým životem, zpochybňovat to, co se v jejich životě děje. A je pravda, že mnohým ženám kniha Za zavřenými dveřmi v tomto pomohla. Dotkla se správného a citlivého místa. Vím ze zpráv a reakcí, které dostávám, že řada žen si díky ní uvědomila, že v jejich vztahu je něco špatně a změnila život, začala svou situaci řešit… Dokonce mám čtenářku, která mi psala, že na základě mých knížek opustila nezdravý vztah. Něco takového jsem ani nečekala, ale je to samozřejmě úžasná stránka toho, že píšu.

Nevím, zda může kniha změnit veřejné mínění, přístup politiků, ale takové ambice ani nemám.

Musím říct, že kniha Za zavřenými dveřmi na mne působila hodně děsivě – až skoro do konce jsem se o hlavní hrdinku bála a potěšilo mě, že bezvýchodnou situaci neřešila sebevraždou. Když jsem pak vzápětí četla román V pasti lží, působil na mne ve srovnání s Vaší prvotinou méně depresivně, přestože v něm figuruje vražda. Je to jen můj dojem, nebo se s touto reakcí setkáváte častěji?

Asi je méně depresivní, ačkoli mně to ani nepřijde. Situace, ve které je Cass, se možná nemusí na první pohled zdát tak strašná, ale to záleží na čtenáři. Někteří preferují spíš první knihu, někteří druhou. V pasti lží je tématem objektivně o něco méně závažná, ale reakce čtenářů jsou různé…

V románu V pasti lží je jednou z rovin příběhu možnost předčasné ztráty paměti. Setkala jste se osobně s někým, koho toto postihlo v relativně mladém věku?

Ne, ta postava nemá reálný předobraz. Neinspiroval mne nikdo, koho znám, ale v podobné situaci mnozí lidé opravdu jsou. Cass sice nemá konkrétní předobraz, ale demence může být geneticky ovlivněná a může udeřit i v poměrně mladém věku.

Ovšem v prvním plánu je zde opět role manipulace ve vztahu. Vlastně by se dalo říci, že píšete vztahové příběhy, i když spíše o patologiích vztahu. Zkoušela jste někdy psát i o pozitivních vztazích?

Moje knihy ale jsou pozitivní! Mým hrdinkám se podaří přežít (smích). Upřímně bych asi nedokázala napsat romantický veselý příběh. Velký příběh o lásce nejspíš nikdy nenapíšu. Vždy budu mít v knihách něco děsivého, nějakou psychologii.

Proč myslíte, že se více píše o negativních zkušenostech? Je to nějaká reakce na tradiční romány červené knihovny, nebo prostě více odpovídají skutečnosti?

Myslím si, že život zkrátka není perfektní. Kdybych sama četla román, ve kterém všechno perfektní bude, nejspíš bych tomu ani nevěřila. A asi bych na konci knihy byla dost v depresi, že můj život takový není. Můj život je nyní báječný, ale zdaleka ne perfektní… Představte si, že žijete v ne úplně šťastném manželství a přečtete si knížku, kde on je krásný, pozorný, úžasný a vše je dokonalé. Tak na konci budete mít depresi, že se taky nemáte tak dobře. Možná se lidi cítí o něco lépe, když si mohou říct, že jejich život je vlastně víceméně fajn.

Vaše hrdinky spojuje touha po osvobození a dokážou se na konec zlu postavit. I když nejdříve působí jen jako snadné oběti, okolnosti z nich činí emancipované ženy. Jaký je podle Vás ideál dnešní ženy? K čemu vedete svoje dcery?

Chci, aby moje dcery byly nezávislé a aby zároveň měly někoho, komu na nich záleží. Měly by si ale také uvědomovat, že nemohou věřit komukoli. Že každý má nějaké skryté cíle, ať už v práci nebo v osobním životě, v partnerských vztazích. Že musí samy uvažovat, samy se umět rozhodovat.

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, jestli ráda cestujete po světě za svými čtenáři a jak se Vám líbí v Praze?

Cestování je rozhodně jedna z nejkrásnějších součástí mojí práce. Miluju besedy se čtenáři, miluju, když s nimi mohu o svých knihách mluvit. Dělá mi radost, i když mi čtenáři píšou na twitteru a dostávám tak od nich zpětnou vazbu. To je pro mě velmi důležité. Myslím, že když ji člověk nemá, píše do prázdna.

V životě jsem toho moc nenacestovala, takže si to teď opravdu užívám. A Praha je nádherná, škoda, že nemohu zůstat déle a prozkoumat ji. Tak snad se brzy vrátím na delší dobu.

Za Klub knihomolů a naše čtenáře bych Vám chtěla poděkovat za odpovědi na otázky a popřát hodně inspirace pro další tvorbu, jasnou mysl a „ostrý brk“, abychom se mohli těšit na napínavé příběhy, u nichž budeme rádi, že se nedějí právě nám… 

Moc děkuji, budu doufat, že si i moje další knihy najdou spokojené čtenáře nejen v České republice.

Pokud jste knihy B. A. Paris zatím nepotkali, možná máte nyní o důvod více se po nich rozhlédnout…

Související knihy

Paris, B. A.

Motto, 2018

Paris, B. A.

Motto, 2017