Uběhlo několik let od únosu Marianne v románu Kruh, ale i od děsivého případu šikany a manipulace v případu Tma a Martin Servaz dělá stále totéž: honí pachatele násilných činů a hledá stopy po Julianu Hirtmannovi, který jakoby se do země propadl. Právě stíhá podezřelého z trojnásobného znásilnění a zjevně pachatele neobjasněné vraždy, když zazní výstřel a Martin skončí s dírou v srdci v kómatu v nemocnici.

Takto akčně a netradičně – takřka vraždou hlavního hrdiny – začíná čtvrté pokračování cyklu Martin Servaz Bernarda Miniera s názvem Noc, které právě vyšlo v nakladatelství XYZ. Ale nemusíte se bát, autor ho v kómatu dlouho ležet nenechá!

Naopak, sotva se Martin srovná s tím, že se jeho duše vrátila do těla, a prodělá krátkou rehabilitaci, hned je vtažen do akce. Z Norska si jej ke spolupráci na pátrání vyžádá Kirsten Nigaardová, která vyšetřuje brutální vraždu mladé ženy. Pravděpodobným vrahem, jak se totiž ukazuje, je zřejmě Julian Hirtmann, který pracoval na ropné plošině v Severním moři, stejně jako oběť. V jeho pokoji najdou fotografie právě Martina Servaze a asi pětiletého chlapce jménem Gustav. Je to šance najít uprchlého šílence a zjistit, co se stalo Marianne, nebo jde o past?

Vyšetřování ztěžuje fakt, že Martin sám se stává podezřelým z vraždy muže, který jej v úvodu postřelil. Opravdu to spáchal a na nic si nepamatuje? Vždyť svou služební zbraň nikdy nepoužíval – to se tolik změnil kvůli prodělanému traumatu, jak jej podezřívají kolegové? Nebo se i on stal obětí sugestivní manipulace jako Christine v předchozím románu?

Servazem zmítalo vzrušení, ale taky pocit dezorientace, pronikavý pocit, že jsou proti své vůli vlečeni ke křižovatkám a rozhodnutím, která jim vnucuje někdo jiný, jako krysy v labyrintu, zatímco někdo má mnohem dokonalejší přehled o tom, co se právě děje. A pak, bylo tu vyšetřování Jensenovy smrti. Tyhle dvě události, smrt násilníka a Švýcarova přítomnost, ho nepřestávaly znepokojovat. Neměl skoro vůbec pocit, že někoho pronásleduje, naopak, zdálo se mu, že někdo pronásleduje, pozoruje a sleduje jeho, že ho dokonce vede… Rovnou do pasti? (str. 280–281)

Bernard Minier svého hrdinu nijak nešetří – nechá mu prostřelit srdce, pak obvinit z vraždy a nechá na něj vydat i mezinárodní zatykač. Jakoby mu šlo o to dokázat, že být poctivý a čestný se v dnešní době nemůže vyplatit. Že nad pravdou a láskou běžně vítězí křivé nařčení, lež a přetvářka. Zní to beznadějně? Však to beznadějné také je. Většinu příběhu jsem se cítila deptaná tím, jak se Martinovi nic nedaří a jak se kolem něj utahuje smyčka, a říkala jsem si, že to snad autor nemůže myslet vážně. Napínal moje nervy opravdu k prasknutí až do poslední stránky epilogu a po závěrečné větě už zase nedočkavě čekám, jak bude život Martina Servaze pokračovat dál.

S odstupem lze říci, že autor se chová ke čtenářům přesně jako hlavní padouch série: namotává je imaginárními zápletkami, vtahuje do tenat svých příběhů a vůbec se nestará o to, jak neuvěřitelně zní. Manipuluje s jejich představivostí a cuchá jejich nervy. Jenže čím víc vše zamotává, tím je pro ně přitažlivější.

V podstatě Bernard Minier aspiruje na titul francouzský Jo Nesbø. Pro někoho příliš přitažené za vlasy, pro jiného neodolatelné – záleží jen na vás, ke které skupině se přidáte. Já už jsem dávno polapená, a ač nemám ráda fantasy, na neuvěřitelné zápletky těchto dvou autorů se dám snadno nachytat. Vždycky v jejich románech totiž najdu i něco navíc, něco, nad čím musím přemýšlet…

Související knihy

Minier, Bernard

XYZ, 2018