Knihu Srovnávání, zabiják vašeho sebevědomí od autorky
Kataríny Filasové vydalo nakladatelství Grada
v edici Psychologie pro každého.

Co je srovnávání

Definice srovnávání

Jste v tanečních a lektor pronese, že sousední dvojice už probíranou figuru pochopila a tančí ji tak, jak se tančit má. Z toho okamžitě usoudíte, že vy už byste to měli také chápat a umět, ale protože to tak není, okamžitě se dostaví nepříjemný pocit, že s vámi něco není v pořádku.

Mluvím-li o srovnávání, mám na mysli momenty, kdy vám hlavou bezděčně proběhne myšlenka, že někdo jiný dělá něco jinak než vy (nebo je jiný než vy), a tento rozdíl označíte v kategoriích „dělá to lépe“ – „dělá  to hůře“. Dále pak následuje myšlenka či pocit, že vy byste měli být také  takoví jako on, měli byste také mít to, co má on. Ale protože to tak není, není vám z toho dobře. Jsou i momenty, kdy s vámi stejná situace naprosto nic nedělá, protože si uvědomíte, že třeba zmíněný tanec není zrovna vaší nejsilnější  stránkou. Pokud někdo tančí lépe, je to pro vás pochopitelné a logické  a není důvod se tím nechat vyvést z míry. V těchto situacích o srovnávání  nehovoříme.

Toto jsou typické otázky, kterými se při srovnávání užíráme:

Jak to, že kamarád vydělává více než já, má lepší peníze?
Jak to, že kamarádka je štíhlejší, krásnější, více obdivovaná muži?
Jak to, že jejich děti jsou tak šikovné a naše pořád zlobí?
Jak to, že sousedé si pořídili tak skvělý dům, kdežto my se zmůžeme
akorát na byt v paneláku?

V naší kultuře se asi srovnávání nelze vyhnout. I kdybychom se do něj sami příliš nehrnuli, rozhodně nás s ním seznámili naši rodiče, babičky, paní učitelky. Slýchali jste jako malí tyto či podobné věty?
„Podívej se na Aničku, jak hezky píše.“
„To se nemůžeš trochu snažit? Koukej, jak to Pepíčkovi jde snadno.“
„Martinka nosí samé jedničky a ty už máš zase dvojku! Jak je to možné?“

Zamyšlení:

Zkuste zavzpomínat, které věty jste v dětství či mládí nejčastěji slýchali, v jakých oblastech vás vaše okolí mělo tendenci srovnávat. Zdáli jste se jim nešikovní ve sportu? Málo nadaní na jazyky? Nedostatečně prospívající ve škole? Pomalu jste jedli? Nebo jste naopak jedli příliš a hltavě? Vzpomeňte si, ve kterých oblastech vám okolí nejvíce dávalo najevo, že zaostáváte…

Samozřejmě jsme vnímali, jak nás naše okolí v dětství srovnávalo, a i když se nám to většinou nelíbilo, dostalo se nám to pod kůži. Tedy mnohým z nás. Naučili jsme se přemýšlet v kategoriích „jsem horší“ ‒  „jsem lepší“. A logicky stále usilujeme o kategorii „lepší“. Protože si od toho slibujeme spoustu věcí. Věříme, že když budeme lepší než ti  ostatní, budeme úspěšní, šťastní, oblíbení…

Co když lepší nejsme!?

Pochybnost, že jsme horší, že nám něco nejde tak skvěle, jak by to podle našich představ jít mělo, se nám do naší mysli vkrádá neustále. Sledujeme své přátele na Facebooku, pokukujeme po kolezích v práci, čteme si profily úspěšných podnikatelů v časopisech. A zjišťujeme, že jeden procestoval celý svět, druhý umí spoustu jazyků, třetí dokázal hodně zhubnout a váhu si udržet, čtvrtý snadno navazuje vztahy, pátý si už během vysoké školy dokázal vydělat na krásný dům. Čím více toho čteme, tím jsme menší a menší a cítíme se hůře a hůře. Proč on ano a já ne? Nakonec i to, co jsme sami u sebe považovali za úspěch, se nám ve světle těch krásných příběhů zdá nicotné.

Ze srovnávání nikdy nevyjdeme dobře

Čím více se srovnáváme, tím hůře nám je. Pokud si nevybereme zrovna bezdomovce se žlutou igelitkou nebo kamarádku-alkoholičku, ať se srovnáme s kýmkoli, většinou na něm najdeme něco, co umí lépe než my, co mu můžeme závidět a cítit se kvůli tomu špatně. Téměř každý je v něčem lepší. Jestliže jsme zvyklí se s ostatními srovnávat a poměřovat, kdo z nás je lepší, ani nás jiný než neradostný konec čekat nemůže. Něco, v čem je druhý lepší, téměř určitě objevíme.

Nesrovnáváme se pořádně

Navíc se spousta z nás nesrovnává pořádně. Ano, čtete dobře. Prostě to šidíme. Vezmeme nějaký kousek sebe, výřez toho druhého a srovnáme je. Třeba vlasy. Kamarádka je má hustší a krásnější, kdežto já je mám takové zplihlé. Ale že bych se podívala na to, jak se jí lámou nehty, zatímco já mám ty své krásné a pevné, tak to mě ani nenapadne. Druhá kamarádka je úspěšná manažerka. Že ale stále cestuje a neví, kde jí hlava stojí, má už spoustu let a šance založit rodinu se pomalu vytrácí, to nezohledním. Třetí kamarádka skvěle vaří. Dělá výborné laskominy, fotky a recepty svých pokrmů dává na Facebook a přátelé jí to lajkují. Že je ale naprosto nešťastná v práci a vařením si kompenzuje svou frustraci, to v mých očích nestojí za řeč. Čtvrtá kamarádka krásně tancuje. Ladně, jde jí to samo, muži na  ní můžou oči nechat. Že je ale ve skutečnosti single, to je zanedbatelný detail.

Jaký si z toho vytvoříme výsledek? Obávám se, že v podstatě jednoznačný. Mám horší vlasy, jsem neschopná, neumím vařit a na parketu jsem naprosté dřevo ‒ na rozdíl od všech ostatních! Povšimněte si zobecňujícího závěru. Při tomto destruktivním srovnávání totiž nevnímáme, že každé to srovnání bylo s někým jiným. Vyhodnotíme to tak, že na rozdíl od nás všichni ostatní všechno zvládají. Dobře, možná ne každý ve srovnávání vězí tak hluboko, že by viděl poměr nula a sto. Ale ruku na srdce. Opravdu vaše vyhodnocování odpovídá realitě? Když si na někom všimnete něčeho, co se vám líbí, vezmete také v potaz, že má nějaký nedostatek? Uvědomujete si, že věci, se kterými se srovnáváte, neberete od jednoho člověka, ale od několika různých lidí? Tak si totiž v hlavě vytváříme ideálního, leč neexistujícího jedince, jehož obraz slouží pouze k tomu, abychom sami sebe ubíjeli, zpochybňovali a snižovali.

Mnozí lidé lžou

Dalším faktem je, že mnozí lidé lžou. Prostě si spoustu věcí o sobě vymyslí nebo je alespoň přifouknou či prezentují v jiném světle, aby vyzněly v jejich prospěch. Já jsem už snad v prvním ročníku na střední škole propadla zoufalství z toho, že jsem ve třídě nejspíš jediná panna. Sama za sebe jsem ani neměla potřebu s tím něco dělat, ale to srovnávání ve mně hrozně hlodalo. Až na školním srazu po letech vyšlo najevo, že jsem spolužačkám nalítla, byly to pouze smyšlené historky. Taky mě vytáčelo, když spolužáci před zkouškou na VŠ říkali, jak se vůbec neučili, že skripta prakticky otevřeli jen na chvíli cestou v tramvaji. A pak vycházeli a měli za jedna. Já jsem se vždycky učila několik dní a nechápala jsem, jak to s takovým výsledkem zvládají bez přípravy. Než jsem opět zjistila, že pravda byla jinde.

Lidé o sobě velmi rádi vytvářejí obraz, jaký se jim líbí, a čím méně si vzájemně vidíme do kuchyně, tím lépe to jde. Obrovsky k tomu přispívají sociální sítě, kde o sobě můžeme napsat cokoli, fotky si různě upravit, vyretušovat a podat o sobě takový obraz, jaký si usmyslíme. Ale nejen na sociálních sítích. Další takovou oblastí je třeba rodičovství, kdy můžeme snadno začít pochybovat i při zdánlivě nevinné návštěvě dětského hřiště. Představte si, že jste prožili ráno, kdy dítě hodilo misku s kaší na zem, pokakalo se ve dveřích už v kombinéze a čepici a udělalo scénu v supermarketu kvůli lízátku. V takovém rozpoložení si vyslechnout hovor dvou maminek, které si nemůžou vynachválit, jaká je na mateřské pohoda, není zrovna snadné. Poslouchat o tom, že si dávno život tak neužívaly, pohne i člověkem se silnou náturou. Je skutečně nelehké ubránit se otázce, jestli něco nedělám špatně…

Ale i zde dochází ke zkreslování. Třeba měly maminky zrovna to ráno skutečně pohodové. A my máme tendenci zobecňovat to, co se dělo jeden den, na svůj život celkově.Nicméně i v tom si někteří rádi vymýšlejí, přifukují, přehánějí či přetáčejí. Žijeme v představě, že rodičovství má být krásné. Navíc si myslíme, že kdybychom přiznali, že nás to až tak nenaplňuje, v očích ostatních rodičů budeme považováni za krkavčí rodiče. Což jen tak někdo nedopustí. Takže  mnohé maminky, ale dnes už i tatínkové, si na hřišti řeknou, jak je to doma baví a bez problémů vše zvládají. Večer pak brečí do polštáře, že už toho  všeho mají dost. Ale pšššt, to se nahlas nesmí říct! Záleží jen na vás, jak moc budete lidem věřit, že pohoda, kterou předstírají, je opravdová.

——————-

O autorce

Katarína Szabados Filasová, psycholožka a koučka, má od roku 2000 soukromou praxi, ve které formou individuálních či párových konzultací řeší s lidmi problémy jejich každodenního života.

Zdroj informací: nakladatelství Grada

---

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd.

Související knihy

Srovnávání, zabiják vašeho sebevědomí
aneb Jak se srovnat sám se sebou

Filasová, Katarína Szabados

Grada, 2017