Knihu Byly tady, a už nejsou od autora Haylena Becka
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Kapitola 2

Měla pocit, jako by ji za ramena chňaply ledové ruce, a srdce se jí rozbušilo.
„Nepanikař,“ ujelo jí.
„Cože?“ naklonil se dopředu Sean.
„Nic. Sedni si pořádně a zkontroluj, jestli máš dobře zapnutý bezpečnostní pás.“
Nepanikař. Třeba tě nesleduje. Jen kontroluje rychlost. Nedej mu důvod, aby tě zastavil. Těkala pohledem od vozovky před sebou k tachometru, ručička oscilovala kolem devadesátky. Projela další sérii zatáček.
Hlídkový vůz si udržoval stále stejný odstup, nějakých padesát metrů – nedoháněl je ani nezaostával. Zůstával, kde byl, a sledoval je. Ano, určitě je sleduje. Audra polkla a poposunula ruce na volantu. Po zádech jí stékal čerstvý pot.
Jen klid, poručila si. Nepanikař. Nehledají tě.
Silnice se zase narovnala a protáhla se pod dráty elektrického vedení. Povrch vozovky čím dál víc hrubl, kombík vibroval. Na obzoru se zase objevily hory. Audra se na ně zaměřila; byl to záchytný bod, na který se dá soustředit.
Ignoruj toho poldu. Dívej se před sebe.
Šerifův vůz ale ve zpětném zrcátku bobtnal, blížil se. Už rozeznávala řidiče: široký obličej, ještě širší ramena, tlusté prsty na volantu.
Chystá se nás předjet, pomyslela si. Přidat a předjet nás.
Jenže je nepředjel.
Za dalším kilometrovníkem se objevil ukazatel silver water – odbočit doprava.
„Odbočím,“ řekla Audra. „Odbočím a on pojede dál.“
„Co?“ zeptal se znovu Sean.
„Nic. Klidně pij.“
Vpředu se vynořila odbočka.
Sáhla po páčce blinkru, ale než se jí stihla dotknout, ozvalo se elektronické húúu. V zrcátku se rozblikala modrá a červená světla.
„Ne,“ zaúpěla.
Sean natáhl krk a ohlédl se. „To je policie, mami.“
„Už je to tak,“ potvrdila Audra.
„Zastavujou nás?“
„Asi jo.“
Další húúu a hlídkový vůz zrychlil, aby se dostal na jejich úroveň. Okénko na straně spolujezdce sjelo a řidič jim pokynul ke krajnici.
Audra přikývla, zapnula blinkr a v rozvířeném oblaku prachu a odhozených odpadků zajela na okraj vozovky. Hlídkový vůz zpomalil a zahnul na krajnici za ní. Obě auta zastavila. Audra by přes mračno prachu na to policejní pomalu ani nedohlédla, nebýt výstražných světel blikajících na majákové liště.
Louise se zavrtěla. „Co se děje?“
„Zastavila nás policie,“ vysvětlil jí Sean.
„Máme průšvih?“ lekla se.
„Ne,“ odvětila Audra až příliš vehementně na to, aby působila přesvědčivě. „Žádný průšvih. Určitě o nic nejde. Klidně seďte, máma to vyřídí.“
Prach se usazoval. Pohlédla do zpětného zrcátka. Dveře hlídkového auta se otevřely a polda vystoupil. Na vteřinu zůstal stát, upravil si opasek, kde mu z pouzdra trčel revolver, a natáhl se dovnitř pro klobouk. Muž středních let, zhruba padesát, pětapadesát. Tmavé vlasy mu začínaly šedivět. Statný, ale ne tlustý, mohutná předloktí. Ten typ, co zamlada určitě hrával americký fotbal. Oči schovával za zrcadlovými brýlemi. Na hlavu si narazil stetson se širokým okrajem, stejného béžového odstínu jako uniforma. Položil ruku na pažbu revolveru a popošel k Audřinu autu.
„Do prdele,“ zaklela šeptem Audra. Celou cestu z New Yorku se snažila jet po okreskách, schválně se vyhýbala dálnicím a ani jednou ji nezastavili. A teď, když už je Kalifornie za rohem, přijde tahle smůla. Sevřela volant, aby zakryla, že se jí třesou ruce.
Polda se zastavil u Louisina okénka, strčil hlavu těsně k němu a podíval se na děti. Pak popošel k Audřinu okénku, zaklepal a zakroužením zápěstí jí naznačil, ať ho stáhne. Zmáčkla knoflík ve dvířkách. Sjíždějící okénko vrzalo a sténalo.
„Brej večír, madam,“ řekl polda. „Buďte tak hodná a vypněte motor.“
Chovej se jakoby nic, poručila si Audra a otočila klíčkem v zapalování. Všechno bude v pohodě. Hlavně zachovej klid.
„Dobrý večer,“ pozdravila. „Co se děje, šerife?“
Na jmenovce nad odznakem měl napsáno šerif r. whiteside.
„Řidičský průkaz a registraci, prosím,“ řekl s očima stále schovanýma za brýlemi.
„Mám je v palubní přihrádce,“ ukázala.
Přikývl. Co nejpomaleji natáhla ruku a otevřela přihrádku nacpanou mapami a nepořádkem, který div nepřetékal na podlážku. Chvilku se v ní přehrabovala, až konečně našla doklady. Podala je policistovi a znovu položila ruce na volant. Policista si doklady s nehybným výrazem prohlížel.
„Audra Kinneyová?“
„Ano,“ potvrdila.
„Slečna, nebo paní?“ zeptal se.
„Paní, aspoň myslím.“
„Myslíte?“
„Žijeme odloučeně. Ještě jsme se nerozvedli.“
„Aha,“ podal jí dokumenty zpátky. „Jste daleko od domova.“
Vzala je a položila si je na klín. „Jedeme na výlet,“ řekla. „Na návštěvu k přátelům v Kalifornii.“
„Jo tak,“ utrousil. „Všechno v pořádku, paní Kinneyová?“
„Ano, naprosto.“
Opřel se rukama o střechu auta, maličko se předklonil a s hrdelní protahovanou jižanskou výslovností pronesl: „Ale působíte dost nervózně. Máte k tomu nějaký důvod?“
„Ne,“ odpověděla a bylo jí jasné, že jí vidí na nose, jak lže. „Jen vždycky znervózním, když mě zastaví policie.“
„Stává se vám to často?“
„Ne. Myslela jsem to tak, že jsem nervózní, kdykoli mě náhodou zastaví, a –“
„Předpokládám, že chcete vědět, proč jsem vás dneska zastavil já.“
„Ano. Teda, já si nemyslím –“
„Zastavil jsem vás, protože váš vůz je přetížený.“
„Přetížený?“
„Máte pokleslou zadní nápravu. Co kdybyste se na to šla mrknout?“
Než stihla odpovědět, otevřel jí dvířka a ustoupil. S doklady na klíně k němu vzhlédla.
„Požádal jsem vás, abyste vystoupila z vozu, madam.“
Odložila řidičák a registraci na sedadlo spolujezdce a rozepnula si bezpečnostní pás.
„Mami?“ ozval se tázavě Sean.
Ohlédla se po něm. „To nic. Jen si s panem policistou promluvím. Hned jsem zpátky, jo?“
Sean přikývl a vrátil se pohledem k šerifovi. Audra vystoupila a do tváře se jí znovu opřel sluneční žár.
Šerif zamířil dozadu za auto a už cestou ukazoval: „Vidíte to? Mezi výkrojem blatníku a pneumatikou není dost místa.“
Opřel se rukama o střechu a zapéroval, až se kombík zahoupal. „Podívejte se. Silnice tady v okolí za moc nestojí, nejsou peníze na údržbu. Vletíte do výmolu, a rázem jste v maléru až po uši. Už jsem viděl lidi, co ztratili kontrolu nad řízením, protože jim praskla guma, zlomila se náprava nebo tak podobně, a skončili na střeše v pangejtu nebo nabourali v protisměru do náklaďáku. Není to hezkej pohled, to mi věřte. Nemůžu vás nechat jet takhle dál.“
Audru zaplavila úleva: šerif o ní nic neví, nehledal ji. Náladu jí ale kalilo jeho prohlášení, že má přerušit jízdu. Potřebovala jet dál, jenže nemohla riskovat, že si to u něj rozhází.
„Mám to už jen kousíček,“ ukázala na odbočku. „Jedu na noc do Silver Water. Nějaké věci tam vyložím.“
„Do Silver Water?“ zeptal se. „Do penziónu paní Gerberové?“
„Ještě jsem se nerozhodla, kam přesně.“
Šerif zavrtěl hlavou. „Ať je to, jak chce, do Silver Water to jsou ještě skoro dva kilometry úzkou silnicí samá serpentina. Cestou se může stát ledacos. Víte co? Vytáhněte klíčky a pojďte sem dozadu, stranou ze silnice.“
„Kdybyste mi dovolil ten kousek dojet, byla bych –“
„Snažím se být nápomocný, madam. Vytáhněte ty klíčky, jak jsem vám nařídil, a pojďte sem dozadu.“
Audra se natáhla kolem volantu do auta a vytáhla klíčky ze zapalování.
„Co se děje, mami?“ dožadoval se Sean. „Co po tobě chce?“
„Ale nic,“ řekla. „Hned to vyřešíme. Klidně seď a hlídej sestřičku. Uděláš to pro mě?“
Ukázal, že jí drží palec. „Jasně.“
„Hodnej,“ pochválila ho a mrkla na něj.
Odešla s klíčky za šerifem – Whiteside, tak se jmenuje, že? – a podala mu je.
„Ustupte laskavě na krajnici,“ pokynul jí k nezpevněnému okraji. „Nechcete přece, aby vás někdo srazil.“
Poslechla. Sean a Louise se na zadních sedadlech otočili a sledovali je okénkem.
Whiteside otevřel kufr. „Tak se pojďme podívat, co tady máme.“
Má na to právo? Jen tak bezevšeho jí vlézt do kufru a dívat se do něj? Audra si přejela dlaní ústa a mlčky přihlížela, jak zkoumá krabice, tašky s oblečením a dva košíky s hračkami.
„Povím vám, co pro vás můžu udělat,“ napřímil se s rukama v bok. „Můžu část těch věcí přendat k sobě, abych vašemu autu odlehčil, a jet za vámi do Silver Water. Paní Gerberová bude mít z hostů určitě radost a vy si rozmyslíte, co dál. Něco tam budete muset nechat, to vám řeknu rovnou. Ve městě je charitativní obchod Goodwill, určitě vám pomůžou. Tohle je nejchudší kus státu a Goodwill je poslední krám, co nám tu ještě zbyl. No nic, omrkneme, co tady máte.“
Whiteside se shýbl a vytáhl na okraj kufru jednu krabici. Na vrchu ležely poskládané deky a prostěradla. Pod nimi je další ložní prádlo a ručníky, vzpomněla si Audra. Sbalila dětem jejich nejmilejší povlečení – Seanovi Hvězdné války, Louise Doktorku Plyšákovou. Když se teď šerif prohraboval krabicí, zahlédla mu pod rukama jejich pastelové barvy.
Napadlo ji, že by se ho měla zeptat, proč se dívá do té krabice dovnitř, ale než stačila otevřít pusu, ozval se on.
„Copak je tohle, madam?“
Napřímil se, levou ruku pořád ještě zabořenou mezi dekami a povlečením. Audra ztuhla; marně na tu otázku hledala logickou odpověď.
„Deky a tak podobně,“ řekla.
Ukázal pravačkou dovnitř krabice. „A tohle?“
Na Audru zčistajasna padl strach. Celou dobu si myslela, že se bojí, ale kdepak – měla jen mírné obavy. Strach na ni padl až teď. Něco se strašlivě zvrtlo a Audra nechápala co.
„Nevím, co myslíte,“ nedokázala potlačit chvění v hlase.
„Asi byste se měla jít podívat,“ opáčil.
Pomalu k němu popošla, pod teniskami jí chrastil písek a štěrk. Naklonila se nad kufr a nakoukla do tmavých útrob krabice. Uviděla tvar, který jí nedával smysl.
„Nevím, co to je,“ řekla.
Whiteside hrábl dovnitř, chytil tu věc za okraj a vytáhl ji na světlo.
„Nepokusíte se hádat?“ zeptal se.
Nebylo pochyb, co to je. Pořádně velký sáček, zpola plný sušených zelených lístků.
Audra zavrtěla hlavou. „To není moje.“
„Podle mě to vypadá na marihuanu. Podle vás ne?“
Audře se z hrudi do paží a stehen rozléval mrazivý chlad, jako když oblečení nasákne ledovou vodou. Uvnitř ji dočista umrtvil. Ano, samozřejmě marihuanu poznala. Ale nekouřila ji přece už léta. Poslední dva roky byla úplně čistá. Nedala si ani pivo.
„Není moje,“ zopakovala.
„Víte to jistě?“
„Ano, úplně jistě,“ prohlásila, ale v koutku duše ji napadlo, že ji v prádelníku svého času mívala, nebo snad ne? Nemohla ji zašoupnout mezi lůžkoviny a zapomenout na ni? Nemohla. Nebo ano?
„Tak mi laskavě vysvětlete, jak se objevila v kufru vašeho auta.“
„Nevím,“ odpověděla a hlavou jí táhlo: Nemůže to tak být? Nemůže?
Ne. V žádném případě. Od svatby si nedala ani jointa a za tu dobu se třikrát stěhovali. I kdyby byla sebevíc neopatrná, až sem s ní ten sáček doputovat nemohl.
Pálilo ji v očích, měla slzy na krajíčku a ruce se jí začínaly třást. Ale musí se ovládnout. Už kvůli dětem, pomyslela si. Nesmějí vidět, jak se sesypeš. Přejela si tvář dlaní a ostře se nadechla.
Whiteside zvedl sáček do vzduchu a zatřepal s ním. „Budeme si muset popovídat, komu to patří. Ale povím vám rovnou, že na osobní potřebu je toho trochu moc. Takže to bude dlouhý a vážný rozhovor.“
Audře se rozklepala kolena, až se musela přidržet víka kufru.
„Pane, přísahám, že to není moje a nevím, kde se to tam vzalo.“
A byla to pravda, nebo snad ne?
„Jak říkám, madam, budeme si muset popovídat.“ Whiteside odložil sáček na štos dek a sundal z opasku pouta. „Tímto vás zatýkám.“

——————–

Navnadila vás naše ukázka. Podívejte se na další.

——————-

O autorovi

Haylen Beck je pseudonymem, pod nímž píše autor a několikanásobný laureát ceny Edgar a držitel ceny The Los Angeles Times Books Prize za nejlepší krimi – Stuart Neville. Jeho romány, především thrillery a mysteriózní krimi se těší velkému čtenářskému zájmu a oblibě kritické veřejnosti a byly přeloženy do mnoha světových jazyků včetně japonštiny a nejnověji také češtiny. Autor publikuje také v periodicích The New York Times, The Los Angeles Times nebo The Boston Globe.

Zdroj informací: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už dvacet let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Beck, Haylen

Domino, 2017