Čas letí jako voda.
Před chvílí bylo léto, které jsme si s kamarádkou užívaly v Lázních Jeseník. Byly jsme mladé, hrdé a nadšené.

Jen člověk mrkne okem a je tu prosinec.
Mikuláš, Vánoce a je tady Silvestr.
Poslední úpravy, účes, šaty, vše je dokonalé.
Zamávala rodičům a sedá do taxíku. Vzadu už sedí její přítel Roman. Tulí se k ní.
„Pozor na vlasy!“ odtáhne se. „Víš, co stál ten účes?“
„Tys byla u kadeřnice?“
„Ještě řekni, že to není poznat!“ naoko se uráží.
„Jen si dělám legraci, jsi dokonalá,“ snaží se ji uchlácholit.
„No, nevím. Tohle byla blbá legrace.“

Dál jedou mlčky.
Pokazil jí náladu.
„Možná tam bude Leoš,“ řekla si s úsměvem. Mrkla nenápadně na Romana. „Jen počkej, jestli budeš zlobit, vytrestám tě.“
Sotva vstoupili do sálu, pozorně se rozhlédla.
„Je tady! Leoš, dokonce i Martin! To je sen. Už mi nikdo beztrestně náladu nezkazí,“ plesala.
„Co ji tak pobavilo?“ přemýšlel Roman celý první tanec. „Usmívá se, jako kdybych jí dal snubák,“ opovržlivě se odvrátil. „Jen ať mě dlouho neštve. Myslel jsem, že se vezmem. Musí však hrát na rovinu. Nechci, aby mi po svatbě nasadila parohy.“
Ke stolu se přiblížily dvě dívky. Zastoupily cestu vracejícímu se páru.
„Ahoj, Romane, co ty tady? Proč zrovna s ní? Skočíme si?“ ptaly se jedna přes druhou.
„Hele, odchod,“ vstoupila před Romana Luisa. „Jestli vám to není známo, jsme zasnoubení.“
„Cože?“ vykulily oči dívky a neochotně se šinuly pryč. Sahaly si přitom na hlavu. Roman nechápal proč.
„Viď, ty můj rytíři, že jsme snoubenci?“ přitiskla se k němu Luisa.
„No, oficiálně ještě ne,“ vykoktal.
„Jenže jsi mi říkal, že se po Novém roce vezmeme. Mám pravdu?“
„No, asi jo.“
„Nejásáš zrovna nadšením. Rozmyslel sis to?“
„Ne…, vůbec ne…“ koktal.
„Aha, takže jo. Můžu si dneska dělat, co budu chtít? Mám pravdu?“
„Nic takovýho jsem neřekl.“
„Určitě ano. Tvé oči tě prozradily. Nechceš se ještě vázat. Máš fůru času. Teprve jsme dokončili vysokou. Možná si chceš trochu užít. Je to tak?“
„No, možná, ale miluju tě. Nechci se s tebou rozejít.“
„To je dobře. Sejdeme se, až budeme končit. Užívej si, co hrdlo ráčí. Doufám, že nepůjdeme domů před druhou hodinou. Je Silvestr. Možná je poslední, kdy jsme ještě svobodní. Co se stane dnes, se nepočítá. Jsi pro?“
Nechtěně mu zasvítily oči. „Nevím, když myslíš…,“ řekl opatrně.
„To víš, že myslím,“ křikla ještě k němu a zmizela v davu.
Úplně ztratil náladu.
Nechutnalo mu pití.
Přestaly se mu líbit holky.
Ty dvě zase přišly. Hihňaly se jako blbý. Vůbec ho nezajímaly.
Odešly s opovržlivým odfrknutím.
Počkal na půlnoc.
Symbolicky si připil. Jen tak do vzduchu. Neměl s kým.
Přihnaly se zase ty dvě káči.
Bafly ho za ruce a táhly pryč.
Ani se nevzpíral. Bylo mu to jedno.
Najednou si všiml, že ho táhnou na dámský záchodek. Začal se vzpírat. Dveře se otevřely. Právě odtamtud odcházela nějaká dívka. Zahlédl svou Luisu, jak se opírá o zeď. Za ní stál Martin. Souložili. Kolem nich poletoval Leoš a fotil je.
„Páni, to je nářez!“ liboval si a fotil jako divý.
Roman vylít. Vrazil jednu do zubů Martinovi. Ten upadl. Nemohl se hned vzpamatovat.
Roman sebral foťák Leošovi z rukou a vší silou s ním praštil o zem.
„Tak tohle jsi chtěla? Možná to máš naplánovaný už dávno. Děláš ze mne pitomce!“ vykřikl a zmizel.
„Počkej, stůj, to není tak, jak to vypadá. Podívej, mám kalhotky na sobě,“ vykasala si sukni.
„Hezký, jen pokračuj,“ zatleskali dva podnapilí mladíci, kteří šli kolem.
„Byla to jen dotáčka do jednoho klipu,“ volala za Romanem. Ten už byl pryč.
Chytla taxíka a jela k němu domů. Neotvíral. Nějaký člověk vycházel z domu. Vklouzla dovnitř.
Zvonila u jeho bytu.
Za dveřmi bylo ticho.
Šla nahoru na půdu. Do jejich tajného hnízdečka, kde se k sobě občas nevinně tulili, objímali a líbali se. Nebyl tam.
Zkusila dveře na střechu.
Otevřely se.
Vstoupila.
Stál na okraji střechy. Lekla se, že chce skočit dolů.
Pomalu se přibližovala.
„Nejradši bych teď letěl vzduchem. Byl bych volný jako pták.“
„Vezmi mě s sebou,“ zaprosila.
„Nemůžu. Už mi nepatříš.“
„Jsem jenom tvá. Nic se nestalo. Byla to kamufláž. Pořád ještě mě nikdo neměl. Schovávám si to pro tebe. Budeš první.“
„Lžeš!“
„Ne. Nikdy jsem ti nelhala. Musíš se aspoň přesvědčit, než mě odsoudíš.“
„Jak?“
„Tím, že se spolu budeme milovat,“ šeptá stydlivě i smyslně zároveň.
„Ty bys chtěla?“ ptá se překvapeně. Sestupuje k ní. Chytá ji za ruce. Dlouze se dívají jeden druhému do očí.
„Toužím být s tebou,“ sděluje mu důvěrně.
„Uvědomil jsem si, že jsi pro mne víc než můj život,“ řekl vážně. V měsíčním svitu se mu leskly slzy v očích.
Začali se líbat.
Milování přišlo samo.
Ráno je zastihlo na střeše. Ani necítili zimu.
Skoro jako by se báli odejít do běžného života, aby jeden druhého neztratil.

„Byla to nejkrásnější noc, jakou jsem kdy zažila,“ přiznala po letech.
Od té doby slavili Silvestra jinak než ostatní.
Stal se pro ně podstatou jejich společného života.

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vychází v nakladatelství Agentura Krigl detektivka Pronikavý smích, v roce 2017 v červnu je vydaná detektivka Vražedný lov. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů. V březnu tohoto roku se objevila elektronická detektivka Kapitán Bartoš Zasahuje 2 s podtitulem Ledový žár, v květnu pak vyšla třetí detektivka ze série Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm. V srpnu 2017 vyšel detektivní román z nové série Velké případy kpt. Černé s podtitulem Čas nedoběhneš.

Související knihy

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2017

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013