Knihu Prozření od autorky Jessica Shattuck
vydalo nakladatelství Domino.

KAPITOLA DRUHÁ

DURYNSKO, KONEC KVĚTNA 1945

V dětském domově se Martin nejmenoval Martin Constantin Fledermann. Byl Martin Schmidt, a zrovna tak Berthold von Stauffenberg byl Berthold Meister a Liesel Stravitská byla Liesel Falkmanová a tak dál. Všechny děti dostaly poctivá, obyčejná německá jména. Martin ke své hanbě málem zapomněl, že je Fledermann.
V dětském domově vůbec zapomněl na hodně věcí. Například na svého otce – nejasnou postavu, o níž Marianna později mluvila jako o hrdinovi a matka se o ní nikdy nezmiňovala. A na život před válkou, před sirénami ohlašujícími nálet a nocemi strávenými ve sklepě, před ohlušujícím řevem nízko letících bombardérů.
Ale byly i věci, na které se v domově pamatoval. Například na to, jak sem přijel. Na dlouhou jízdu vlakem ve vojenském transportu, na obličej svého průvodce z SS dolíčkovatý od neštovic a na chuť sušeného masa na jazyku; bylo to poprvé, kdy něco takového ochutnal, a když esesman to maso z hloubi kapsy vylovil, bylo prohřáté jeho teplem a trochu moc tuhé. Martin se pak pozvracel s hlavou vystrčenou z okénka jedoucího vlaku, takže mu zvratky cákaly zpátky do obličeje.
Taky se pamatoval na prosluněný byt v Berlíně, smítka prachu hustě poletující vzduchem a vyhlídku na stinnou, elegantní Meerstein Strasse se světlými štukovými domy a kavárnou na nároží. A na hřejivost matčina těla, když se k němu v noci v posteli přitulila. Na přívěsek s kamejí, který jí visel v důlku na krku. Na slova písničky, kterou mu zpívala: Kommt ein Vogel geflogen, setzt sich nieder auf mein’ Fuss, hat ein Zettel im Schnabel von der Mutter ein’ Gruss. „Přiletí ptáček malý, k noze mi přihopkuje, v zobáčku dopis nese, matka mě pozdravuje.“ V dětském domově ale žádný ptáček, žádný dopis a žádné pozdravení nebyly.
Ale vlastně to tam nebylo úplně špatné. Domov sídlil v útulném štukovém domě na okraji vesnice, přímo na úpatí hor. Patřila k němu přívětivá zahrada plná ovocných stromů a květin, s porouchanou fontánou a vysokou cihlovou zdí. Za zeď děti nesměly.
Frau Vortmüllerová, bábinka s hrbolatým obličejem, která domov vedla, nebyla nelaskavá. Byla rázná a pořádkumilovná a dohlížela na to, aby její svěřenci byli řádně vykoupaní, oblečení a dostávali najíst. Večer co večer jim pouštěla gramofon – teskné lidové balady o princích a nebohých mlynářských dcerkách, čarodějnicích a vynalézavých, ale opomíjených nejmladších synech. Mívaly jemnější, líbeznější melodii než nacisty prosazované písně, kterým děti učil Herr Stulper, jemuž svěřili jejich převýchovu. Ten jim pouštěl „Třesou se trouchnivé kosti“, „Píseň Horsta Wessela“ a „Německo, probuď se“ a v těch se pořád zpívalo o krvi, otroctví a odvetě, politice a válce.
Frau Vortmüllerová nosila den za dnem tutéž tvídovou sukni a zelený kabátek, na kterém měla na klopě připíchnutý nacistický Mutterkreuz. Udělili jí ho za to, že porodila osm dětí. Čtyři z nich už byly po smrti: dvě zahynuly ve válce, jedna dcera zemřela při porodu a jeden syn „podlehl chorobě“ v ústavu pro „slaboduché“. Obrázek toho posledního měla pověšený ve spíži, aby se na něj mohla podívat pokaždé, když šla pro suroviny na večeři. Z dětí, které zůstaly naživu, se dva synové prozatím nevrátili z bůhvíjakých končin, kde bojovali, a dcery se provdaly a taky se z nich staly matky. Martinovi se Mutterkreuz se zlatými paprsky a zářivě modrými rameny moc líbil a pýcha, s jakou ho Frau Vortmüllerová každý večer čistila a balila do kapesníku, tomu vyznamenání propůjčovala přímo posvátný význam.
V prvních týdnech po skončení války začala Frau Vortmüllerová, zbožná žena, hovořit s dětmi o Bohu. Když teď v dětském domově zůstala z vedoucího personálu sama – Herr Stulper vzal do zaječích při první známce, že se blíží Američané –, kdo by ji za to káral? Američané, kteří v kasárnách každou neděli pořádali bohoslužby a nosili pod uniformou křížky? Předčítání z Bible a večerní modlitbu začlenila do každodenních úkonů před spaním. Herr Stulper by ji byl udal. Ten dětem vykládal o rasové čistotě a germánské Heimat a o božské moudrosti jejich Führera, a s tím, čemu říkal „křesťanské pověry“, neměl sebemenší trpělivost. Většina dětí ho nenáviděla, přestože je vzal na pár překrásných výletů do hor a nechával je poslouchat rozhlasové pořady schválené nacisty. Martin si oblíbil jednu písničku, kterou tam často hráli, „Eriku“– považoval ji za zlidovělou baladu o květině a lásce z dětství. Až mu jednou Liesel „Falkmanová“ pošeptala, že když si ji zpívá, je to, jako kdyby plival na otcův hrob. Martin tomu nerozuměl. Jak by to mohlo být jako plivat na otcův hrob? Bylo jim řečeno, že otcové a matky dětí z domova udělali „chybu“. Teď jsou mrtví. A Frau Vortmüllerová a Herr Stulper mají za úkol připravit děti pro nové rodiny – bohaté a mocné německé rodiny, které je naučí být dobrými Němci.
Kecy, prohlásila Liesel. Naše mámy nejsou mrtvé – jsou ve vězení nebo v koncentráku.
Za co? zeptal se Martin.
Protože se spikli a chtěli zabít Hitlera, ty troubo.
Martina zachvátil stud. Spikli se a chtěli zabít Führera, který je vševědoucí a laskavý, skrznaskrz dobrý člověk, jak je v jednom kuse ujišťuje Frau Vortmüllerová? Toho že se dopustili jeho vlastní rodiče?
Jedenáctiletá Liesel vnímala svět šířeji a v temnějších barvách než Martin. Když Frau Vortmüllerová večer pozhasínala svíčky, Liesel zalezla k Martinovi do postele a šeptem mu svěřovala tajemství. Vlastně by tady v domově s ostatními ani neměla být. Její rodiče byli komunisté, žádní aristokraté. Neměla rodovou linii táhnoucí se až k Bedřichu Velikému, Bismarckovi nebo nějakému jinému národnímu velikánovi. Ale nějak se stalo, že když její rodiče sebralo gestapo, odvezli ji sem. Možná proto, že byla hezká, blonďatá a modrooká. To by Martin pochopil. Liesel byla nejhezčí holka, kterou znal. Hodila by se jako dítě do významné nacistické rodiny. Není ráda, že se ocitla tady? Ani náhodou, zaškaredila se na něj, když jí to nadhodil. Nechtěla žít s nacistickými sviněmi.
Pak to najednou začalo vypadat, že Liesel měla pravdu. Jejich matky opravdu byly naživu. První se objevila matka Adalberta „Schmeddinga“ – vychrtlá žena s propadlými tvářemi a tmavovlasým děckem v náručí. Popadla syna a plakala a plakala, tiskla si ho k sobě, až to vypadalo, že se s ním nevítá, ale spíš loučí. A potom přijížděly po skupinách ostatní: z Anglie dorazila moc hezká tetička Clause a Gretel, že je odveze k matce do Švýcarska; rovnou z vězeňské samotky v Ravensbrücku vysílená, ale milá matka „Beckerových“; pohodlný doprovodný vůz amerických ozbrojených sil přivezl matku „Hanserových“. Ze začátku Martinovi poskočilo srdce, kdykoli se rozezvonil zvonek u brány. Jde jeho máma! Představil si její světlovlasou hlavu skloněnou nad kostkami, které spolu hrávali, a jak se jí přitom prameny jemných vlasů leskly ve slunci – a jak mu pevně tiskla ruku, když spolu kráčeli kolem rozbombardované kašny do apatyky nebo na trh. Vzpomínal, jaké to bylo, když jí zabořil obličej do čistě vypraných, naškrobených šatů a cítil měkkost prsů pod nimi.
Jenže Martinova matka nepřijížděla a Lieselina taky ne.
Vy moji vrabčáčci, říkala jim Frau Vortmüllerová a tvářila se čím dál ustaraněji. Začínal červen. Přistěhovala se k nim její nejmladší dcera Magda se svými dvěma protivnými kluky, kteří jim nadávali do „zrádcovského potěru“.
„Proč je nevyhodíš?“ zaslechl Martin jednou večer Magdu, jak naléhá na matku. „Válka skončila! Už za ně neneseš odpovědnost!“
Od té chvíle se Martin choval obzvlášť vzorně. Nechtěl, aby ho vyhodili. A věděl, že Magda má pravdu: Frau Vortmüllerovou už nic nenutilo s nimi zůstávat. Nikdo jí to nenařizoval ani jí za to neplatil. Jde jí jenom o zvláštní příděly, tvrdila Liesel. On tomu ale nevěřil. Byl přesvědčen, že Frau Vortmüllerová je má svým způsobem ráda.
A pak jednoho dne přijela vysoká, přísně vyhlížející paní jménem Marianna von Lingenfelsová. V peleríně a vysokých botách připomínala Martinovi cínového vojáčka. To je tvoje máma? zašeptala Liesel. Dívali se spolu z okna a pozorovali ji, jak kráčí cestičkou.
Pak ji uslyšeli v hale. Měla zvučný, jasný hlas, který se nesl po dlaždičkovém schodišti nahoru. Přijela si pro Martina Fledermanna (při zvuku toho jména jako by v nepoužívaných drátech zajiskřilo; Martin Fledermann, no ovšem, tak se přece jmenuje). Je rodinná přítelkyně. Pojede s ním vyhledat jeho matku do Berlína.
Liesel vedle Martina ztichla. Až Martin odjede, zůstane tu sama. Viděl na ní, že jí to běží hlavou.
Ta žena vešla do místnosti a za ní se přištrachala Frau Vortmüllerová, funěla po stoupání do schodů a tvářila se poplašeně.
„Martine Fledermanne,“ oslovila ho ta žena a sepjala ruce. Měla podlouhlou bystrou tvář a překvapivě jasné hnědé oči. Vlasy měla přísně stažené dozadu.
„Jsem Marianna von Lingenfelsová,“ shýbla se k němu, aby měli obličeje stejně vysoko, a podala mu ruku. „Ty se na mě asi nepamatuješ. Tvůj otec byl můj přítel, měla jsem ho moc ráda.“
Martin jí oplácel pohled.
„A kdopak je tohle?“ Napřímila se a zalétla očima k Liesel, která se tvářila čím dál nevraživěji.
„Liesel,“ odpověděla Frau Vortmüllerová a po krátké odmlce dodala: „… Stravitská.“ Střelila po dívence nejistým pohledem. Tohle jméno slyšel Martin poprvé.
„Aha,“ zamračila se Frau von Lingenfelsová. „Jak se jmenoval tvůj otec křestním jménem, děvenko?“
„Bartosz,“ zamumlala Liesel a potom, jako by si na něco vzpomněla, vzhlédla. „Znáte moji mámu? Johannu? Žije?“
Frau von Lingenfelsová se zatvářila nejistě. „Nevím,“ odvětila nakonec. „Neznala jsem ji.“ Martin ta jména jakživ neslyšel. Ale chápal cosi, co nedokázal vyjádřit slovy, a tak se natáhl k Liesel a chytil ji za ruku.
„Ach mein liebes Gott,“ pokřižovala se Frau Vortmüllerová.
Liesel mu ruku vytrhla.
„Co kdybys jela s námi?“ navrhla ta žena. „Zkusím ti pomoct najít rodinu.“
Liesel zavrtěla hlavou.
„Ale Liesel!“ pohoršila se Frau Vortmüllerová nad tou hrubostí, ale žena ji gestem zarazila.
„Můžeš tady zůstat s Frau Vortmüllerovou, která ti zjevně s hledáním maminky nepomůže, anebo jet se mnou. Nemůžu ti nic slíbit, ale aspoň se pokusím.“
Liesel se zamračila, ale nakonec přikývla.
„Takže rozhodnuto,“ prohlásila ta žena a založila si ruce v bok. „A vy,“ obrátila se k Frau Vortmüllerové, „to vysvětlete Američanům.“

——————–

Zaujal vás příběh hlavní hrdinky? Pokud ano, můžete si přečíst další ukázku.

——————-

O autorce

Jessica Shattuck je americkou autorkou a publicistkou, která žije s manželem a třemi dětmi v Cambridge, Massachusetts. Její literární tvorba a články se objevují v nejprestižnějších amerických novinách a časopisech – za všechny jmenujme alespoň The New Yorker, The New York Times či The Boston Globe. Pro napsání poslední knihy s názvem Prozření inspirovala autorku vlastní rodinná historie, neboť má německé kořeny, a primárně zjištění, že její milovaní prarodiče byli před válkou i během ní aktivními nacisty. Kniha Prozření je tedy do jisté míry jistým literárním vyrovnáním se s touto skutečností. Romány Jessiky Shattuck, včetně toho posledního, se drží na horních příčkách v žebříčcích bestsellerů a jsou velmi kladně hodnoceny jak čtenáři, tak také kritickou veřejností.

Zdroj informací: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už dvacet let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Shattuck, Jessica

Domino, 2017